Když někdo slaví 20 let existence, končí to zpravidla bujarým večírkem. Zvláště pak, když se sejde dobrá parta známých. Jubilant Rudovous, jenž tento den pojal jako oslavu 20 let pod vrcholem, si pozval podobně podvrcholové kolegy ze Slovenska Tornádo Lue. A ukázalo se, že mají nakonec společného víc, než by se čekalo. Minimálně žánrově. Koneckonců stejně jako právě (na den přesně) před 20 lety, kdy si spolu tyhle dvě party zahrály poprvé... i když obě kapely urazily značný kus cesty.

Zatímco Tornádo Lue se posunulo od příjemně rozmázlé směsi kytar, klarinetů a dřevní rytmiky k žánrově i technicky vyspělejšímu šansonu, nebo ještě lépe řečeno country-šansonu, Rudovous se naopak žánrově rozpažil (ne nadarmo se už léta do programů k jeho jménu píše rock'n'schrammel shrapnel chanson). Těžko by vám byli ti hoši nasátí hospodským šramlem v 94. roce uvěřili, že jednou vymění klasické bicí za koktejlovou sadu, budou používat elektronické smyčky, analogové syntezátory a navrch pravý theremin (za poslední tři jmenované poděkujme Martinu Černému, jinak s baskytarou na krku)!

Stylově se obě formace příjemně doplňují. To, co Tornádo ubralo na počtu nástrojů (dnes, po pětileté přestávce, hrají místo v pěti jen ve třech - klavír /Juraj Hladný, dříve bicí/, kytara /Pavol Murín - dříve basa/ a zpěv Jany Tóthové), posílilo celkový výraz. A Jana Tóthová je snad ještě magičtější než před lety. A že toho jinak moc mezi písněmi nenamluví, v Akropoli svou roli výrazné frontmanky na správné adrese rozhodně stvrdila. Zakončit jeden ze starých šlágru větou "To ma teší, že tu nikto netrpí sentimentom, v tejto pojebanej dobe," si nemůže dovolit každý. A to uznejme, že minimálně nově zaranžované písně z eponymního debutu Tornáda za srdce vzaly. Mimochodem, ta zhruba třetina nových písní, kterou zahráli, až vyjde na desce, to bude událost.

Rudovous v čele s Martinem Čížkem, co snědl patrně stejné množství popelníků jako Tom Waits, zase válcuje elánem bez kompromisu s dominujícím klarinetem (Jaromír Linhart) a tahací harmonikou. On tu vlastně proběhl i veřejný konkurs na staronové harmonikáře. Hanka Lundiaková, Veronika Märzová, František Tomášek i Josef Jeřábek se před mikrofonem střídali jak na běžícím páse a dle výkonů jim o postup do dalšího kola dost šlo. Slabší pamětníci by mohli mít pocit, že zaznělo málo ze starších písní - tedy, je pravda, že z "Čížka po funuse" mohli vybrat víc - ti pečlivější takové námitky rychle odpalují s tím, že na aktuálních "Krankotách" je ve skutečnosti mnoho přearanžovaných skladeb z debutu ("Koláčem k tobě").

A přece, přes všechnu euforii, kterou autor těchto řádků na místě prožil, si jednu výtku k večírku nemůže odpustit. Neadekvátní čas, resp. prostor. O policejní desáté v Akropoli se sice ví už dost dlouho, přesto začátek před osmou znamená hrát před poloprázdným sálem a končit ve chvíli, kdy z muzikantů definitivně opadne stres a rozjíždějí to naplno, je tak nějak škoda (jestli ona prestiž Akropole není pro určitý typ koncertů nedůležitá). Nehledě na to, že dvacetileté narozeniny by zasloužily nejméně dvojnásobný repertoár v obou případech. Vždyť ani ten veřejný konkurs na harmonikáře nestihli Rudovousové uzavřít! Jak to dopadlo, nevíte?