Před zhruba šesti lety, když jsem jel na koncert Michaela Bublého do Berlína, prakticky nikdo, snad vyjma kolegů v redakci, nevěděl, na koho to vlastně jedu. V pátek 24. ledna tohoto roku však zpěvák rozžhavil zaplněnou O2 arenu tak jako málokdo před ním. Přitom se vlastně toho tolik nezměnilo. Jedna velká a podstatná okolnost přesto ano.

Jednou z těch neměnných věcí je jeho dvorní předkapela. Stejně jako při turné v roce 2007, i tentokrát si s sebou veze vokální septet Naturally 7, kteří si s ním zazpívali i na jeho albech. Jejich vystoupení bylo sice krátké, ale natolik skvělé, že by si zasloužilo vlastní report, protože lepšího předskokana snad ještě nikdo nikdo nepřivezl. Za těch pár let vypiplali k dokonalosti svoji kombinaci r'n'b, soulu a perfektního beatboxu, kdy jen pomocí svých hlasů dokáží vytvořit excelentně znějící soulový band. Velmi rychle zvedli celou halu na nohy, a to byl celý koncert na sezení. Stačilo něco málo jejich vlastních písniček jako třeba "Wall Of Sound", pár převzatých jako "Fix You" od Coldplay, virtuální duet "Fingetips Pt. 2" se Steviem Wonderem z show Eda Sullivana z roku 1963, výborný zvuk i světla, menší show s podsvícenými kostkami a celá O2 arena nejenže stála na nohou, ale společně s Naturally 7 zpívala, tancovala a bouřila, jako by byli oni hlavní hvězdou večera. Není divu, že je diváci nechtěli pustit z pódia. Chtě nechtě ale nakonec museli vyklidit místo pro větší star.

A hned od počátku bylo na co koukat - dramatické intro, výbuch ohňů, rozpálená opona. Plameny byly opravdové, zatímco požár opony už pochopitelně jen virtuální. I tak to vypadalo velmi efektně. Vzápětí se opona jen tak lehce nadzdvihla a do sálu s "Fever" na rtech vkráčel Michael Bublé. Stále stejný. Stejně jako před šesti lety, i tentokrát měl na sobě perfektně padnoucí oblek s motýlkem, hned od počátku rozdával na všechny strany lišácké pohledy a za zády měl opět třináctičlenný orchestr, který se ukázal v celé své kráse hned poté, co za "Fever" definitivně opona padla. Bez sebemenší prodlevy už ale s daleko větší razancí navázal jedním ze svých největších hitů "Haven't Met You Yet". Tím si zajistil, že už u druhé písničky byla celá aréna znovu na nohou a zůstávala na nich i ve chvíli, kdy se po písničce poprvé pozdravil s publikem. No, přesněji řečeno se s ním vykecával asi deset minut, z nichž většinu strávil vtípky na účet jiného Kanaďana, Justina Biebera. Kašlal na nějakou velkou korektnost a trefoval se do jeho čtvrtečního zatčení i dalších skandálů a i díky tomu vládla ihned od počátku skvěle uvolněná atmosféra.

Hlavní náplní koncertu ale pochopitelně nebyly vtípky, ale především swing, tradiční pop s pohledy do různých období hudební historie a samozřejmě i moderní pojetí obou těchto žánrů. Výraznou měrou mu v tom pomohl výborný band. I ten dokázal Michael Bublé z velké části vtipně představit. Především osmičlennou dechovou sekci prezentoval na obrazovkách coby hokejový tým, u nějž zahrnul rok draftu, rodné město i školu, kde hráči získali svůj hudební um. Na jednu z částí koncertu ovšem pány s žest vystřídal stejný počet dam se smyčci. Jak jsme se později dozvěděli, tento smyčcový oktet byl z Česka, a s jistou národní pýchou lze prohlásit, že působil tak, jako by i on hrál s Michaelem Bublém už léta. Však jim také sám zpěvák složil poctu. A trošku s nimi i flirtoval. Nezabránil mu ani fakt, že je ženatý a realtivně čerstvý otec. Holomek jeden.

Vedle škádlení přítomných dam ale všechny návštěvníky provedl především po svých nejúspěšnějších albech od nahrávky "Michael Bublé" z roku 2003 až po tu poslední "To Be Loved", která pochopitelně tvořila hlavní osu setlistu. Vedle zmíněné "Haven't Met You Yet" zazněla i většina jeho dalších vlastních hitů jako "Everything" nebo "Home" a s nimi přišla i ona podstatná změna zmíněná na začátku. Zatímco se standardy neměl problém nikdy, tentokrát to samé lze říci o celém jeho vystoupení. Dámy a pánové, nyní lze s klidným srdcem prohlásit, že tenhle sympaťák už falešně rozhodně nezpívá! Během šesti let dospěl do skvělého zpěváka s nezaměnitelným šarmem, který je jistou dávkou šibalství srovnatelný s Robbiem Williamsem.

Už před koncertem bylo avizováno, že Michael Bublé s sebou veze i nákladnou show. Nedá se říct, že by byla v něčem extra výjimečná, ale na druhou stranu byla přesně akorát, dokonale vyvážená vzhledem k povaze celého koncertu a stylu jeho hudby. Kompletní scénu tvořila dvě pódia - velké a malé. Na tom prvním strávil většinu času a jeho středobodem byla obrovská LED stěna, na kterou se promítaly nejrůznější projekce. Ovšem to zdaleka nebylo všechno. Část podlahy pódia byla totiž vyskládaná z lamel, které byly opět z LED obrazovek navíc ještě hydraulicky ovládaných, takže v průběhu celé show měnily sklon nejen vůči vodorovné rovině, ale i vůči sobě. Někdy tvořily jen jakousi šikminu, po které se tanečním skluzem pohyboval sám Bublé, a jindy se naopak uskupily do různě tvarované zástěny, takže zakryly celý orchestr, který byl taktéž mobilní a který byl chvílemi vpředu, jindy zase vzadu. Nedílnou součástí byl i masivní světelný park, který ukázal svoji sílu v jednom z velkých překvapení večera, a sice když se Michael Bublé pustil do současné moderny v podobě "Get Lucky" od Daft Punk.

Během téhle písničky se zároveň Bublé přesunul na menší pódium na druhém konci haly, kde ho už čekali pánové z Naturally 7. Toto pódium se dvěma úrovněmi tvořící jakýsi ochoz, uvnitř něhož seděl zvukař a několik desítek šťastných diváků, bylo dějištěm předělávek hitů The Jackson 5 včetně "I Want You Back", "To Love Somebody" původně od Bee Gees a především skvělé "All You Need Is Love" od The Beatles. Během ní diváky v celé hale zasypaly červené a bílé konfety. Někdo by možná řekl, že to bylo laciné, ale to samozřejmě záleží na vkusu návštěvníků.

To už se koncert pomalu blížil do svého finále. Po návratu z malého pódia přišla pouze rozžhavená "Burning Love" a první singl z poslední desky "It's A Beautiful Day". Poté se strhla bouře potlesku, křiku a hvizdu, která pochopitelně vyústila v další tři přídavky, včetně "Save The Last Dance For Me" a "A Song For You", kterou Michael Bublé dozpívával už pouze sám zcela bez mikrofonu před ztichlým publikem. Věřte, že moment, kdy jeden člověk přezpívá prostor, jakým je vysočanská hala, se vám zaryje do hlavy na dlouhou dobu.

Podobně jako atmosféra v ní. Obvykle nad českým publikem žehrám, ale tentokrát bylo perfektní. Skoro bych se nebál jeho entuziasmus, samozřejmě v intencích daného žánru, přirovnat ke koncertu Linkin Park z roku 2007, který beru jako etalon toho, jak by to mělo vypadat. Možná to bylo i tím, že člověk často slyšel angličtinu, němčinu nebo italštinu, ale to je fuk, protože celá hala jako jeden muž reagovala takřka okamžitě. Lidé na nohou strávili snad půlku koncertu, nebáli se zpívat, tancovat i zatleskat uprostřed písničky. Nálada po celý koncert byla zkrátka perfektní a natolik bouřlivá, že vůbec nebylo patrné, že na nejvyšší ochoz se vůbec neprodávaly lístky. Tímto tleskám návštěvníkům i já.

Koncert Michaela Bublého byl jedním z nejlepších, který měla Praha za posledních několik let možnost vidět. Jestli někdo potřeboval důkaz toho, že swing a tradiční pop nejsou mrtvé žánry, měl být v pátek v pražské O2 areně. Tam totiž Mistr ukazoval, jak tuhle muziku dělat moderně, neskutečně kvalitně a s přesně dávkovanou porcí show. Nezbývá než doufat, že od teď nás už jeho turné nebudou míjet a že se ho opět brzy dočkáme.