Bruce Springsteen překvapil zkraje roku 2014 vydáním další řadové desky "High Hopes", která navazuje na počin z roku 2012 "Wrecking Ball". A aby těch překvapení nebylo málo, přibral k sobě významného hosta, kytaristu Toma Morella. Jak zní výsledek, vám napoví následující recenze.
Spojení těchto dvou amerických hudebních ikon je více než zajímavé. Přece jen jsou oba dost odlišní, a to jak hudebně, tak výrazově.
Bruce Springsteen má image amerického idolu, ikony zahalené do vlajky USA, která zpívá na finále Superbowlu. Oproti tomu stojí
Tom Morello, člen levicově smýšlejících
Rage Against The Machine a věčný kritik sociální a obrané politiky Spojených států. Dle slov čtyřiašedesátiletého hudebníka však byla spolupráce nesmírně přínosná, obohacující a jedinečná. Morello se stal během nahrávání jeho hudební múzou a pomohl mu posunout hudební nápady o mílové kroky dále. Kromě opěvovaného Morella se na desce podílel i
The E Street Band, jehož význam také nelze opomenout. Je znát, že osazenstvo doprovodného bandu je složeno ze skutečně kvalitních muzikantů, kteří dávají skladbám duši.
"High Hopes" je hned na prvý poslech jiné, než byly poslední desky Bruce Springsteena. Je mírnější, klidnější a zpěvák zde objevuje nové žánrové polohy. Patrný je vliv blues, klasického r'n'b, funku, gospelu, country i folku. Zkrátka všeho, co nabízí historie americké hudby. Podobně smýšlející byl na svých posledních nahrávkách Kanaďan
Neil Young, který to samozřejmě pojal zase jinak. Sice se také vracel ke kořenům folku, blues a country, jeho pojetí je však mnohem zemitější a špinavější. Bruce si i přes pátrání v kořenech neodpustil své oblíbené pozlátko, díky kterému ho zaoceánští fanoušci takřka fanaticky zbožňují. On prostě umí svým ovečkám vyšlapat ke své hudbě krásnou, jednoduchou a přívětivou cestičku. Nejinak je tomu i na novince.
Album je v podstatě složeno ze skladeb, které mají svůj rodokmen zakotvený v průběhu posledních přibližně dvaceti let. Až nyní však vycházejí na svět na plnohodnotné nahrávce a působí kupodivu kompaktně. Skladatelsky časová roztříštěnost není cítit, stejně jako množství nahrávacích studií, kde jednotlivé písně vznikaly během turné. Neúnavná rocková hvězda totiž neměla čas a album nahrála v průběhu šňůře k předchozí desce
"Wrecking Ball", na které hostoval právě Tom Morello. Na novince jsou také slyšet dva zesnulí členové The E Street Bandu Danny Federici a Clarence Clemons.
Vrcholem alba je jednoznačně "The Ghost of Tom Joad", jediná skladba, kde se Morello ujal i mikrofonu a spolu s
Bossem nazpíval výbornou rockovou střednětempou hitovku, která je díky Morellově výraznému hlasu odlišná od zbytku desky. Ten je pak vlastně rozdělen mezi pomalejší kusy navzájem kvalitativně poměrně srovnatelné a rychlejší s klasickou umělcovou pompou. Jako takovou typickou autorovu píseň lze označit "Just Like Fire Would", která je nasycena pozitivní atmosférou a americkým optimismem až po okraj. V těchto momentech, kterých je ale na novince méně než obvykle, jistě potěší zaryté fanoušky. Ti, co ocení spíše pestřejší žánrové a hudební rozpětí, budou nadšeni z celé desky. Ač se Springsteen i na "High Hopes" drží svých zavedených postupů, dokázal se zde
odvázat i k dalším rozličným vůním, které hudba nabízí. V tomto pohledu je oproti předchůdci recenzovaná nahrávka zajímavější. Co do hitovosti však v konkurenci jiných desek mírně ztrácí.
Na "High Hopes" je proto velmi těžké napsat rozhodující verdikt. Více než kdy jindy v minulosti amerického muzikanta záleží na konkrétním vkusu posluchače, jak mu nová autorova tvář takříkajíc sedne. Jedno je však jisté. Díky Tomu Morellovi Springsteen natočil jedno ze svých nejpestřejších a nejzajímavějších alb, kde kromě hudby samotné zaujme i neobvyklé spojení dvou rozličných individualit. Někdy se tyto experimenty podaří, jindy ne. "High Hopes" patří k těm jednoznačně zdařilejším a muzikantsky přínosnějším.