Žádný žebříček nemůže obsahovat vše, co by si jednotliví redaktoři přáli. A co teprve čtenáři! Než začnete dštít síru nad tím, že je nějaká deska v žebříčku moc vysoko / nízko / není v ní vůbec, vezměte na vědomí, že se jedná jen o zprůměrovaný přehled vkusu redakce musicserveru. Redaktoři celkem navrhli 108 různých zahraničních desek, do nejlepší čtyřicítky se jich ale mohlo probojovat jen... čtyřicet. Pokud se se svým osobním pořadím chcete podílet na výsledném žebříčku podle našich čtenářů - směle do toho!

40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 4 | 3 - 1 + výsledky čtenářské ankety

---

Pět let uběhlo od doby, kdy Matthew Schultz, frontman Cage The Elephant, pochodoval před plátnem promítajícím vyprahlou americkou krajinu a kázal, že "není pokoje pro hříšníky". Za ten čas skupina stále zůstává spíše stranou od velké pozornosti hudebního světa. Nelze se proto divit, že její třetí album "Melophobia" zůstalo lehce pozapomenuto a ztraceno v přívalu větších kytarových věcí. Nahrávka přitom přesně dokazuje, že nenápadné desky patří často i k těm nejlepším. "Melophobia" je vlastně takovým malým manifestem rockové hudby. Prostřednictvím deseti argumentů a forem jejich podávání, jež sahají od hardrockového burácení přes tiché rozjímání za rozbřesku až po frenetické pogování a povykování "Somebody please stop me, call the doctor, but don't call the police!" připomíná, proč žánr tolik milujeme. Titul řadovky, který si lze vyložit jako chorobný strach z hudby, rázem vypadá jako vtip. Tahle melofobie zní totiž jako největší láska a její poslech nepřináší úzkost, ale potěšení na duši. (Simona Knotková)

---

Jak si Washed Out poradil se svým druhým dlouhohrajícím počinem? Popravdě se moc neliší od toho debutového. Elektronický mág Ernest Greene vsadil na to, co dobře umí. To znamená zabalení jednoduchých, výrazně melodických motivů do mlhavého a sladce voňavého kabátku. Jednotlivé písně jsou posléze vsazeny do jednotného rámce s pomocí rozvláčných analogových pasáží. A takto klišovitě, jak jsem ji popsal, Washed Outova hudba koneckonců zní. Co může být řečeno jednoduše, dokáže tento interpret kdovíjak natahovat, překroutit, zabalit do osobité formy. Oproti "Within And Without" přibylo vrstev analogových syntezátorů, které navzájem soupeří v uchopení posluchačovy pozornosti, stejně tak jako ambientní letní motivy ptačího zpěvu nebo rušné konverzace. To vše spolu s nenáročnými kompozicemi a výrazně letním zvukem dalo dohromady jednu z nejpohodovějších nahrávek roku 2013. (Martin Spurný)

---

Britské ostrovy jsou jednou z největších továren na nadějné interprety, kteří dokáží solidním způsobem rozčeřit zapšklé hudební vodstvo. Neděkujme tedy Bohu, nýbrž právě Britům za Disclosure, jež svou tvorbou oživili progresivní house a garage, na které v posledních letech usedla silná vrstva prachu. Jejich prvotina "Settle" je odrazem bratrského souznění s citem pro rytmus a hudební trendy. Jakmile zasunete kotouč do přehrávací mechaniky, od počáteční vypalovačky "When A Fire Starts To Burn" se vezete na vlně často těžko přístupného housíku, díky němuž se během hodinové jízdy ocitnete takřka v odlišné dimenzi. Deska ze sebe vyzařuje jisté pozitivní brainwashingové záření, jež není jen důsledkem těžce návykových melodií, ale i jednotlivých vokálních zpracování. Hosté jako Sam Smith, Aluna Francis z dua AlunaGeorge či Jessie Ware se postarali o perfektní symbiózu vyvolávající démonickou nadčasovost a důmyslnou provázanost. Takové sofistikované splynutí dvou protipólů se nemusí vždy vydařit. Zde však nelze hovořit jinak než o úspěchu. Je třeba se pak divit, že si "Settle" vysloužilo nominaci na Grammy? Nikoli. (Vojtěch Drobík)

---

Hráčská virtuozita, neotřelé melodie, bohaté, propracované aranže, muzikantské srdce, upřímné texty. To jsou hlavní devízy šestého řadového alba pouštních rockerů Queens Of The Stone Age, hrdých headlinerů loňského Rock For People. Josh Homme se do své mateřské skupiny vrátil po šesti letech plných zdravotních obtíží, ale i bočních projektů a s nově nabytým elánem a životními zkušenostmi, které stříkají z každého tónu, představil světu pozoruhodný počin s plejádou nenápadných hostů jménem "...Like Clockwork". QOTSA ale nedávají nic zadarmo. Jejich konceptuálně sevřená nahrávka se na první poslech může zdát nepřístupná, zašpiněná, syrová a nepříjemně zakuklená. Ve skutečnosti se však jedná jen o obranu před povrchním seznámením s tajemnou, šeptající kráskou, která se vám otevře až tehdy, pokud s ní budete mít dostatek trpělivosti a pochopení. Jakmile jí dáte čas, který potřebuje, budete si její postupně odhazované svršky královsky užívat a každý kousek odhalené kůže vám dá na srozuměnou, že to čekání stálo za to. (Jan Trávníček)

---

V roce s velkým množstvím zajímavých tanečních nahrávek se na dubnové Rudimental trochu zapomínalo, když dva důležité singly vyšly už v roce 2012. "Home" je přitom opravdu plnohodnotným albem a ne jen souborem singlů s přidanou vycpávkou. Vedle úspěšných pecek "Feel The Love", "Not Giving In" a "Waiting All Night" má nemálo dalších skladeb vyloženě hitové ambice, a proto britská čtveřice také dodnes vybírá nové singly. Posledním je skvělý "Powerless" s Becky Hill, jednou z méně známých britských zpěvaček. Ale Johna Newmana, Foxes nebo Ellu Eyre také nikdo neznal, když se prvně na jejich singlech objevili. Asi záměrně jsou ignorovány spíše chill-out-soulové tracky, které na první poslech mezi energickými drum'n'bassovými peckami působí nepatřičně, tato poloha Rudimental je však neméně zajímavá. Singly uslyšíte na diskotékách, tyto skladby zase na deep house párty v lounge barech. Jediným pomalým singlem tak je hymnický "Free" s akustikou, sborem a vokálem už hvězdé Emeli Sandé. V roce 2013 nenajdete atmosféričtější a pestřejší taneční nahrávku. (Petr Doupal)

---

Někde mezi šouláním vanilkových rohlíčků a šleháním sněhu na polevu na perníky se najednou zjevila pátá, vizuální, deska Beyoncé. Bez jakýchkoliv náznaků, nebo dokonce leaků (!!!)... prostě jen tak se 13. prosince na iTunes zjevilo črtrnáct prudce osobních songů a osmnáct ještě osobnějších videoklipů této americké popové divy. Už jen samotný fakt, že se projekt takových rozměrů (jen spočítejte lokace, množství hudebních spolupracovníků, členů filmových štábů, komparzistů...) podařilo ve třetím tisíciletí naprosto utajit, zasluhuje metál, a když se k tomu připočte výsledná umělecká hodnota jak audio-, tak videosložky, nelze se o "Beyoncé" vyjádřit jinak než jako o popové události roku. Co na první poslech zní jako sbírka nepovedených demoverzí, s každým dalším přehráním roste, a když se pak člověk podívá na dokonalé vizuály, napadne ho jediné slovo: artpop. Škoda že zrovna to si pro sebe toliko neoprávněně loni uzmula jiná Gaga. (David Věžník)

---

Popěvek "eh-eh-o eh-o" se až notoricky zaryl do paměti komukoli, kdo během roku zapnul (dobré) rádio. Mají ho na starosti obránci pevnosti jménem Bastille. Jakkoli obyčejní se zdají být, přesto našli cestu k milovníkům něžných melodií v rockovém hávu. Vlastně je to takový britský protějšek Američanů Imagine Dragons, rovněž nováčků loňského roku, kteří oplývají podobnými atributy: výrazný zpěvák, expresivní perkuse, velkolepá živá vystoupení. Debutová deska "Bad Blood" ukázala Bastille v různých variacích, ať už jako nenapravitelné romantiky ("Oblivion", "Overjoyed"), rockery se slabostí pro takřka orchestrální aranže ("Laura Palmer") nebo jako hudebníky, kteří chtějí, aby si na vás přišli stěžovat sousedi zezdola, že strašně dupete nohou do rytmu ("Icarus"). Je to nahrávka, která neboří hranice originality, ale perfektně se hodí k noční jízdě autem, aby vám ta cesta rychle utíkala a touha po dobré hudbě byla uspokojena. (Marta Šindlauerová)

---

Když v pouhých patnácti letech vydala zpěvačka Birdy po sobě pojmenovanou desku, která se skládala téměř celá z coververzí, asi by nikoho nenapadlo, že o necelé dva roky později naprosto zazáří skvělou, už autorskou nahrávkou "Fire Within". I když jí při jejím nahrávání bylo stále jen sedmnáct let, výsledek je natolik silný a vyspělý, že nepřipraveného posluchače musí posadit na zadek. Birdy patří do té části popu, který preferuje silné melodie a písničkářství (na všech písních se autorsky podílela), než aby nabízel jednoduché hitové popěvky. Byla by taky škoda její silný hlas plný emocí zahazovat v jednoduchých písničkách určených k rychké spotřebě do rádií. Tracklist tak tvoří skladby spíše středního tempa, v nichž hraje prim klavír, ale že je to mladá holka plná energie, ukáže třeba ve skočné písničce "Light Me Up". Pokud Birdy na své druhé desce nevyčerpala svůj skladatelský potenciál (a roky plněný šuplík), můžeme se od ní dočkat ještě mnoha skvělých nahrávek. (Honza Balušek)

---

Elton John označil comebackové album Davida Bowieho za "fantastickou nahrávku s nejlepší promokampaní, jakou kdy viděl". V době, kdy díky internetu máme tendenci všichni vědět všechno, přišla zpráva o nové nahrávce rockové legendy jako blesk z čistého nebe. A i když to byl vlastně jeden dobře promyšlený marketingový tah, nakonec tím nejdůležitějším byla kvalita samotné desky. Vše to začalo už 8. ledna, kdy si svět po probuzení mohl pustit první ochutnávku v podobě nádherně melancholické "Where Are We Now?". Mnohem větší překvapení ale přišlo po poslechu celého alba, které bylo všechno, jenom ne zasněné a už vůbec ne obrazem stárnoucího může. Téměř prog-rocková skladba "If You Can See Me", Scottem Walkerem ovlivněná "Heat", nebo na vražedném kytarovém rifu postavená "Valentine's Day" - všechny tyto společně se zbytkem desky ukázaly světu, že Bowie dokáže být i dnes v jádru mladší než spousta současných hudebníků. (Jakub Malar)

---

Miley Cyrus do roku 2013 nenatočila nic, co by stálo jakkoliv za řeč. Na předposlední desce "Can't Be Tamed" se navíc snažila nanejvýš vyumělkovaným způsobem přerodit v dospělou hvězdu, kterou všichni musí brát vážně. Nevyšlo to. Album i nová image se naprosto minuly s posluchači, a mnozí tak interpretku zcela vyřadili ze hry. O to více všechny překvapila deskou "Bangerz", která svět popu srazila k zemi silou demoliční koule. Právě balada "Wrecking Ball" i pilot "We Can't Stop" ukázaly, že upgradovanou Miley lze prodat úplně jinak. Urban beaty, nenásilné tempo, žádné vokální kotrmelce. Miley se spojila se zajímavými producenty a ve výsledku natočila album, kterému nechybí nadhled, údernost ani osvěžující pestrost. Když se k tomu přidá i takřka ikonická vizuální prezentace, i ti největší škarohlídi musí uznat, že tady se něco velmi povedlo. Miley tak ve finálním srovnávání na plné čáře porazila některé své kolegyně, od kterých se čekaly daleko výraznější věci. Tohle byl ten správný popový roar roku. (Lukáš Boček)

---