Zpěvák velkého hitu "Impossible" chystá už na 2. březen svou premiérovou koncertní zastávku v České republice. A protože v pražském Lucerna Music Baru určitě nebude hrát jen jednu písničku, přispěchali jsme v rámci dopisování restů s recenzí jeho debutu, ať víte, co vás tam vlastně čeká.
Možná jste si také všimli, že mladí britští popoví zpěváci a zpěvačky opisují posledních pár let stejnou křivku kariérního úspěchu. Ať už se bavíme o
Jessie J,
Leoně Lewis,
Pixie Lott,
Duffy,
Jamesi Morrisonovi nebo
Jamesi Bluntovi, ten příběh je stále stejný - specifický britský zvuk čerpající z r'n'b, soulu, popu nebo folku se většinou dokoření špetkou retra a za velké podpory tamního tisku se vyšle do světa. Nahrávka zaznamená rekordní úspěchy a Británie spolu se zbytkem Evropy získá novou modlu.
Po dostatečném vyždímání debutu přichází na řadu druhá deska, jejíž cíl je jasný - dobýt Ameriku. Následně tak vychází album s diametrálně odlišným,
pro-americkým zvukem, které si svou dramaturgickou rozháraností snaží podmanit jak starý, tak nový kontinent. Neurčité zacílení však vyvolá dvě rozdílné reakce, které se ve výsledku protnou. A tak zatímco v Evropě albovou dvojku označí za zklamání a interpreta za vyhaslou hvězdu, která už nemá co říct, v Americe si nadále velebí vlastní hrdiny, kteří si své publikum umí podmanit produkcí
na míru a na
nějaký import z Ruska nejsou zvědaví. Deska je tak nakonec označena za propadák a na třetí placku už většinou nedojde. Co myslíte, potká totéž i Jamese Arthura?
Mnohé tomu nasvědčuje. Jak jistě víte, vítěz deváté řady britského X Factoru uhranul Evropu svým emotivním podáním "Impossible" od
Shontelle a mnozí mu zvěstovali slibnou budoucnost. Pokud jste ale X Factor alespoň letmo sledovali, víte, že interpret, který si na prsty nechal vytetovat "Love Life", má velkou oblibu v hip hopu (ostatně, rapem si přikrášloval letité hity už v přímých přenosech (viz
"Don't Speak")), a tak mu škatulka
nového Jamese Blunta / Morrisona / kohokoliv, kdo zpívá zamilované cajdáky bude brzy malá.
Touto hypotézou si po poslechu jeho debutu budete ještě jistější, protože ač je album z velké části tvořeno baladami, uzavírá jej Arthurův rapový příspěvek jménem "Flyin'", a to se vsaďte, že tam není náhodou. Dejte si to dohromady se zpěvákovým těžkým dětstvím v neúplné rodině, nevybíravými urážkami homosexuálů na Twitteru značícími, že nemáme čest s nějakým hodným kloučkem, přidejte si daleko slabší dopad singlů "You're Nobody 'Till Somebody Loves You" a "Recovery" a šance na to, že nás za pár let čeká rádoby tvrdá hiphopová deska, která nebude nikoho zajímat, dramaticky vzroste.
To všechno je ale ještě daleko, proto se pojďme podívat, jak dopadl debut. A rovnou si prozradíme, že navzdory opatrným očekáváním pramenícím z faktu, že jde o člověka z talentové soutěže, je výsledek překvapivě dobrý. Kredit tentokrát nenáleží jen producentům jako
Naughty Boy, TMS,
Salaam Remi nebo Da Internz, ale i Arthurovi samotnému, který díky před-X Factorové kariéře v lokálních skupinách jako Moonlight Drive nebo Emerald Skye neplatil ve studiu za úplného moulu a pod třinácti skladbami je podepsán jako jeden ze spoluautorů. Na druhou stranu, texty, jež v drtivé převaze pojednávají o lásce, nesnesou ta nejpřísnější měřítka a oproti jinému nováčkovi - Edu Sheeranovi - má Arthur ještě rezervy, proto jej raději přece jen berme hlavně jako zpěváka. A nutno dodat, že právě v této oblasti má hodně co nabídnout. Jeho práce s hlasem je bez jakéhokoliv přehánění okouzlující a procítěnost a zdánlivá emotivní nejistota, kterou jeho vokál nese, se řadí k hlavním pozitivům desky.
Zatímco jedna skupina posluchačů se právě díky tomu bude spokojeně tetelit, určitě se najdou i tací, kterým občasné záchvěvy patetičnosti a afektu v jeho hlase budou vadit. Tuto skupinu lidí by si ale začínající interpret mohl získat zase jinak - třeba civilněji znějícími ženskými vokály, kterými se často nechává doprovázet, případně neotřelými aranžemi a nápaditou produkcí, jež jsou druhým velkým pozitivem eponymního nosiče. Je totiž velmi potěšujícím zjištěním, že ačkoliv jsou na albu zastoupeny převážně balady, každá z nich je úplně jiná než ta předchozí, a tak na rozdíl třeba od dlouhých a utahaných alb Jamese Morrisona vám deska uteče jako Usain Bolt soupeřům.
Pravda, úvod je spíše slabší, po dráždivě jízlivém singlu "You're Nobody 'Till Somebody Loves You" následují nepříliš zajímavé kousky "Get Down" a "New Tattoo", ale už od provařené, přesto i po x-tém poslechu výborné "Impossible" čeká posluchače výlet do méně probádaných koutů popu, který tu připomene
Imagine Dragons, támhle
OneRepublic, onde třeba
Of Monsters And Men. Jistě, pořád zůstáváme v mainstreamu, přesto jsme však od laciných kolotočáren dostatečně daleko.
Z těch zajímavějších skladeb si zmínku zaslouží "Recovery", která boduje výbornou prací s dynamikou a hrátky s detaily, proto je škoda, že tato píseň v těch důležitých hitparádách zatím příliš neuspěla. Šanci by však měla něžná balada "Roses" s
Emeli Sandé, která by se v případě zvolení za pátý singl mohla minimálně v Británii stát velkým hitem.
Pochválit musíme i trojici "Suicide", "Is This Love?" a "Certain Things" - zatímco při houpavější "Suicide" si vybavíte devadesátky a
Wet Wet Wet, u rytmičtější "Is This Love?", která bude jistě bodovat na koncertech, vás překvapí text, kde se Arthur ptá, zda
"je to vážně láska, neboť tu opravdovou ještě nepoznal," a dává tak vzpomenout na své rozvedené rodiče, kteří spolu přes dvacet let nemluvili. Příjemně táhnoucí se duet "Certain Things" s Chasing Grace už je pak jen závěrečným vyvrcholením nejpůsobivějších skladeb pětadvacetiletého mladíka.
Výsledek je vlastně podobný jako u prvního castingu - ač s tím asi málokdo počítal,
James Arthur natočil ucelenou a vyrovnanou desku, která sice nepřináší nic zásadního a zcela určitě nesedne každému, komu ale ano, ten na ni minimálně na pár týdnů nedá dopustit. Otazníky, co bude dál, ale zůstávají. Nechť si šťastlivci, kteří v rukou pevně svírají lístky na beznadějně vyprodaný koncert v Lucerna Music Baru, svůj večer užijí, jistě to bude stát za to. Vůbec bych se však nedivil, kdyby se zpěvák nakonec zařadil k interpretům zmíněným v úvodu, což by vzhledem ke kvalitám recenzovaného výlisku byla velká škoda. Nelámejme ale hůl předčasně. Koneckonců, zda z něj skutečně bude pouze one-hit wonder, přece jen závisí hlavně na vás.