Ač skupina na svých stránkách uvádí, že vznikla již v roce 2001, k debutovému albu se dopracovala až nyní, o dvanáct let později. Více než hodinová stopáž naznačuje, že materiálu se za tu dobu nahromadilo opravdu hodně. Zdali kvalitního, to se teprve uvidí. Hudebně se jedná o klasický hard rock s obvyklými prvky bluesu i popu. A jedná se o zcela běžný mix, který produkovala (a stále produkuje) třeba legendární Tublatanka. Právě tato, dnes již klasická parta se stala asi největším předobrazem pro recenzované debutové album. Jen těch heavy prvků má novinka o poznání méně a na oplátku jsou zde patrnější vlivy z vod Haberova Teamu i arénového Elánu.

"Čas krídel" si dlouhou délkou stopáže trochu zkomplikoval život. K tomu, aby zaujali na tak velké ploše, je potřeba mnoho zajímavých nápadů, herních nuancí, pestrých skladeb a v neposlední řadě i výrazná osobitost zpěváka a jeho pěveckého projevu. Vystavit tomuto tlaku hned debutové album vyžaduje značnou odhodlanost a sebedůvěru. V případě Pasie je to však sebedůvěra nezdravá a pánové asi neměli nad svou prací dozor a nedostalo se jim potřebné kritiky a připomínek zvenčí. Album totiž prakticky nefunguje po všech stránkách.

Co je neodpustitelné, je falešný zpěv zpěváka Martina Petričky, který tahá za uši u každé druhé skladby (např. "Make Love Not War!", "Isabelle"). Nevadilo by, že jeho rozsah není bůhvíjaký, ale být občas takhle mimo na studiové desce je trestuhodné a zavrženíhodné. Ještě by se to dalo chápat u nějakých agro punkových skupin, kde falešný zpěv vlastně trochu patří a stejně je to posluchačskému obecenstvu putna, ale u rockové formace to je víc než slabina.

Některé skladby zase působí naprosto zbytečným dojmem a nejsou moc pochopitelné pohnutky jejich zařazení ("Boh svojho neba", "Kým príde smútok v bielom"), neboť hudební hodnota je rovna nule. Někdy zase vrší klišé na klišé ("Starý rock'n'roll", "Dieťa vesmíru"). Proč si pouštět o poznání slabší kopii, když si můžete poslechnout zmíněnou Tublatanku nebo Katapult?

Pasia však nabízí i pár slušných kusů, které by potenciálního posluchače mohly zaujmout. Řeč je o bluesové "Mount Everest Blues" se solidní atmosférou starých časů, tahle píseň se docela povedla. Hitové ambice zase třímají v upozaděné písni "Playbackový hráč" ke konci desky, kterou lze rozpoznat hned při prvním poslechu. Stejným případem je i titulní "Čas krídel". Příjemně melancholická balada, kde vokál zpěváka sedl do skladby výjimečně perfektně.

Tak ani tentokrát nepřichází hardrocková spása, ale spíš další žánrové rozčarování. Chybí víc nápadů - a to malé množství se utápí v nekonečně dlouhé stopáži, takže je téměř neuchopitelné. Projev frontmana za mikrofonem je tristní a má velké mezery, které by v případě setrvání ve snaze měly být silně zredukovány. Pro opravdu ortodoxní fanoušky žánru jsou Pasia možná důvodem pro poslech, ostatní by měli okusit raději klasiku nebo ještě vyčkat a setrvat v čekání na nějakou budoucí zdařilou žánrovou pecku.