Nic netrvá věčně. Aura, která se před třemi lety kolem anglické skupiny Summer Camp tak tajemně rozzářila, letos vybledla a pohasla. A není to tím, že už dávno víme, že partičku tvoří Elizabeth Sankey a Jeremy Warmsley, ani tím, že dneska už nikdo nechodí na MySpace. Druhá, eponymní, studiovka těchhle indie/synth popařů je totiž docela nuda.

A to i přes ten posun ve zvuku. "Summer Camp" už nezní tak moc lo-fi. Je to čistější, jasnější, produkčně pestřejší, zkrátka tak nějak dělané ne na koleně. Jinak je vše při starém. Elizabeth zpívá křehce a lehce písničky plné šedesátkového a osmdesátkového feelingu se zvonivými kytarkami a celé je to takové nenásilné. Příjemňoučké, roztomiloučké, jednoduchoučké.

A pak najednou posluchači dojde, že ho to vlastně strašně nudí. Že ten Elizabetin hlásek nemá moc charismatu. Že ty melodie jsou tak jednoduché, až vlastně vůbec nejsou chytlavé. Že se z desky stává nenásilná kulisa. Že ty šedesátky už nefrčí. Že ani ty osmdesátky už nefrčí. Že...

Jasně, ty songy nejsou všechny na jedno brdo. Tu dojde na baladu ("Fighters"), tu na experimenty s orientálně znějícími motivy ("I Got You"). V kontextu celé kolekce ale vlastně nic nevyčnívá, album je bez příběhu, bez vrcholu, bez nálady.

Kdo byl nadšen z debutu, bude nadšen i dnes. "Summer Camp" je přesně z těch desek, které intenzivně čerpají z hajpu minulosti. Z hajpu, který v minulosti měl zůstat. Nebo se dokonce možná ani neměl stát, Summer Camp nejsou zas až takovej zázrak, jak se nám kluci britští snažili namluvit. Jejich druhá řadovka je toho důkazem. Nemusíte slyšet.