Díky celosvětovému úspěchu hitu "Royals" se do hledáčku hudebních fajnšmekrů dostal debut šestnáctileté Novozélanďanky Lorde. Inteligentní indiepopová písnička dobyla americký singlový žebříček, čímž rodačce z Aucklandu logicky otevřela dveře i do zbytku světa. Její první deska však nestojí jen na jediném hitu, ba naopak - na desetipísňové kolekci byste slabinu hledali marně. Nahrávka je totiž perfektně dotažená po hudební i textové stránce. Zatímco zpěvaččiny vrstevnice prožívají první románky, ona se zabývá podstatou bytí. Hluboké, do posledního detailu promyšlené texty doplňuje neotřelými popovými podklady i hutnými elektronickými beaty. Popová senzace roku je na světě.

Ella Yelich O'Connor ve své tvorbě čerpá ze své lásky ke knihám, kterou zdědila po matce, uznávané novozélandské básnířce. Ve třinácti letech začala psát vlastní skladby a o tři roky později svůj literární cit zasadila do propracovaných produkcí Joela Littla. Výsledkem je tak nahrávka "Pure Heroine", na níž na pozadí nevtíravých melodií na rozhraní indie, alternativy a elektroniky nechává vyniknout své myšlenky. "Buď třídním klaunem, já budu královna krásy se slzami v očích. Je to nová forma umění - ukazovat lidem, jak málo nám na nich záleží. Jsme tak šťastní, i když se usmíváme ze strachu," rozvíjí své dojmy v atmosférickém otvíráku "Tennis Court", který svým zvlněným tempem a doprovodnou elektronickou zvukovou exhibicí patří třeba vede aktuálního singlu "Team" k tomu nejchytlavějšímu na albu.

Často však Lorde volí spíše minimalistický přístup, kdy před přemrštěnými produkcemi upřednostňuje jemné, nenásilné a přirozeně plynoucí tóny, v nichž vynikne její cit pro detail. Tak jako třeba v melancholické "Buzzcut Season" nebo příjemně nenucené "400 Lux", která se v určitých momentech vzdáleně podobá hitu "Paper Planes" od M.I.A. I když tvorba Lorde příliš nekoresponduje s jejím věkem, vše podává velmi syrově, opravdově, bez přetvářky. Zároveň své mládí nijak nezapírá, naopak zmiňuje i problémy spojené s tím, že dospěla předčasně ("Still Sane"), stejně jako potíže se zapadnutím mezi své vrstevníky ("White Teeth Teens"). "Nejsem teenager se zářivými zuby. Snažila jsem se být jednou z nich, ale nešlo to," svěřuje se v druhé jmenované písničce, v níž hluboká poloha jejího hlasu připomene Marinu And The Diamonds.

"Pure Heroine" je albem mimořádně rozmanitým, zábavným, nevšedním, ale především velmi inteligentním. Lorde neopakuje zažité postupy, ale naopak hledá novou, zatím příliš neprobádanou cestu popové alternativy. Nedělá hudbu pro rádia, přesto si světový éter v poslední době podmaňuje. Neprodukuje skladby pro masy, ale i tak si davy získává. Částečně si její úspěch lze vysvětlit i stále větší přesyceností trhu vtíravými přímočarými hity a dekadentními osobnostmi. Vždyť novozélandský zázrak vtrhl do hitparád v době, kdy se Miley Cyrus nahá houpe na demoliční kouli, Lady Gaga vytahuje ze svého šatníku další šílené kostýmy, Britney Spears se opět označuje za mrchu a Katy Perry produkuje neobjevné hity na jistotu, jen aby si za každou cenu udržela přízeň rádií.

Šestnáctiletá dívka natočila desku, kterou současný pop potřeboval jako sůl. Desku celistvou, vyváženou, s nikterak přemrštěnou stopáží. Sedmatřicet minut a osm sekund hudební slasti. Ani vteřina navíc, ani jediná přebytečná myšlenka. Ucelený koncept dotáhla Lorde do posledního puntíku. Zatímco na začátku prvního songu se ptá: "Nemyslíš, že je nudné, jak lidé pořád mluví ?" na konci poslední písničky "A World Alone", která pojednává o tom, že světem stejně tančíme každý sám, za sílícího štěbetání lidských hlasů s nadhledem dodává: "Nech je mluvit..."