P.O.D (co zkratka znamená, zjistíte pohledem na adresu webu níže) začali hrát v roce 1992, vydali tři alba u malé firmy, ale debutovou deskou "Fundamental Elements Of Southtown" pro velkou firmu a mohutným koncertováním se začali na domácí americké scéně tvrdých kapel prosazovat. Svým mixem rapu a metalu, ale i hardcoru, punku či reggae zaujali posluchače i kritiku, i když inspirace např. u Rage Against The Machine se přeslechnout nedá. Na novém albu se příliš nezměnilo. Tvrdá rocková hudba, které se v Americe zhruba v letech 1999-2000 začalo říkat nu-metal, by jako škatulka mohla posloužit, ale nestačí, již zmíněnými vlivy skupina vybočuje.

Úvodní "Set It Off" to po valivých bicích na začátku spustí naplno - kytarový riff, vyklidnění při rapované sloce a o to víc dramaticky působící řvavý a hutný refrén. Chytlavá věc (ani nijak nevadí, že mě hodně napadali Disturbed). Druhá "Alive" je singlem, není divu. Další energická věc, zůstala tvrdší poloha, ale refrén je tentokrát melodický, takže aspoň ten si můžete zapět. Po nepříliš inovativním "Boom" je tady "Youth Of The Nation", hlavně ten basový a kytarový motiv zaujme, ale i refrén má něco do sebe, vzhledem k názvu a obsahu textu dojde v závěru i ke zpestřujícímu zapojení dětského sboru. Po dost zbytečné instrumentálce je titulní píseň návratem k osvědčenému modelu rapovaná sloka, melodický refrén se zapamatovatelným textem. Zajímavěji působí následující "Ridiculous", která houpavým rytmem a zapojením Eek-A-Mouse působí opravdu jamajsky, ovšem "praví" rastamani by mohli být trochu mimo z těch kytar (i když se drží v pozadí).

První půlka alba nasadí docela vysokou laťku, ale postupem času se pocit překvapení nějak vytratí. I když ve skladbě "Ghetto" docela zaujme kromě refrénu vyklidněný melodický zpěv (ale zase se na mysl dere Metallica ve svém pozdějším období). Nebo "Without Jah, Nothin'", ta začne jako primitivní punkcore, ale po minutě se přemění v houpavé skororeggae. Ale "Anything Right" (připomínající Linkin Park), "Masterpiece Conspiracy" či "Portrait" jsou dost zapomenutelné kousky, bonusová věc chytne jednoduchým stupnicovým riffem kytary v hutném refrénu.

Co je třeba zmínit, jsou texty a celkové zaměření. Nemyslím sexuální, ale tématické, filozofické. Pro leckoho bude překvapení, že tihle tvrdí rockeři jsou křesťansky založení, takže na rozdíl od mnoha kolegů libujících si v temných až depresivních textech, jsou jejich texty hodně pozitivní, usilují o nastolení lásky a porozumění. Ne že by jim bylo bez bookletu rozumět, rapováním porozumění neusnadní. I když nejsem zrovna depresário a na jednu stranu to je třeba ocenit, na druhou musím říci, že podobné obracení na tu správnou stranu nějak nepapám, i když to myslí sebelíp. Možná mě to nebere proto, že texty jsou dost prvoplánovité. Ale je fakt, že se dá vždy soustředit pouze na muziku, ostatně to někteří asi udělali s poslední deskou Sinead O'Connor, která měla podobné mesiášské sklony.

Mám z desky smíšené pocity. Ti chlapíci vědí, jak napsat nadupanou skladbu, občas zaujme použití kytar, rytmika šlape dobře, občas zazní nějaké klávesy či smyčky (producent Howard Benson), ale zpěvrap je dost plochý, v refrénech se omezující na zapomenutelný řev, i když na druhé straně je dobré střídání vokálů nebo jejich spojování (i když zase slyším stadiónové rockové kapely 80. let) i zapojení hostů. Zdá se, jako když vzali současnou americkou tvrdou scénu a zopakovali postupy jejích odnoží v různých skladbách s tím, že úspěch je zaručen. Pro někoho tak může být "Satellite" pestrou deskou, pro jiného kopírkou jiných, u které se dá dobře vyřádit, ale... třeba to tak má být, na stránkách mudrují, jak se neomezují žádnými žánrovými postupy.

P.S.: Že bych chápal, proč má evropské vydání skladbu navíc, která ničím nevybočuje z ostatních, to tedy ne. Ale třeba to zjistíte podrobnějším zkoumáním jejich graficky vyvedených stránek.