Dvojice muzikantů Benjamin Goldwasser a Andrew VanWyngarden neboli MGMT měli nejspíš trochu štěstí, když na své první album "Oracular Spectacular" natočili trojici singlů, které z desky vybočovaly díky neuvěřitelné hitovosti a jež z nich udělaly téměř přes noc hvězdy. Nedlouho po vydání se totiž strhla obrovská vlna, kdy ze všech stran přicházely ódy na kapelu a třeba i sám Paul McCartney přiznal, že je velkým fanouškem. Jenomže vzhledem k dalším hudebním aktivitám se zdá, jakoby celý ten humbuk, úspěch a sláva bylo něco, co dvojici muzikantů vlastně skoro uráží. Už druhá nahrávka "Congratulations" jasně vzkazovala, že chytlavých melodií ve stylu "Time To Pretend" nebo "Kids" se od nich už nejspíš nedočkáme. Jenomže jejich albová dvojka nás tehdy ještě zvala na vcelku zábavnou psychedelickou procházku a co do konceptu fungovala. O co se ale proboha snaží na novince jednoduše pojmenované "MGMT"?

Při poslechu se nemůžu zbavit dojmu, že za přehrávaným materiálem snad musí být namyšlenost, touha znít divně za každou cenu anebo snad neschopnost dotáhnout něco do konce. Dvojice se zde evidentně snaží jít ve stopách kapel jako Animal Collective nebo The Flaming Lips (pozvali si opět jejich producenta Davea Fridmanna), ale i to nejšílenější řádění Coyneho partičky je pořád větší zábava než poslouchat "MGMT". Vážně! Pánové jsou evidentně hračičky, ale občas je potřeba vědět, kdy se blbnutí nachází ještě na únosné hranici. Tady pánové přestřelili a asi jen hrstka skladeb obstojí. Snad kdyby šlo o sbírku rarit a demo písní, ale ne o nahrávku, za kterou je roční práce.

MGMT jednoduše moc tlačí na pilu a je to znát už od úvodní "Alien Days" začínající jako duet dítěte s podivně afektovaným VanWyngardenem, který podkreslují synťáky a kazoo, aby nakonec skladba přešla k nešťastnému pokusu o napodobení canterburské scény s pípáním jak ze starých arkád a zvukem rozbitého Casia. "I Love You Too, Death" je zase s provizorními bicími a bezhlavým vrstvením nástrojů (ve stylu použijme všechno, co máme zrovna po ruce - a platí to pro zbytek desky) trochu podřadným návratem k žánru New Weird America někdy do roku 2003. Většinu času totiž MGMT znějí, jako by vzdávali hold Of Montreal, ale činí tak nějak bez inspirace a nápadů. I těch několik pokusů, kdy na povrch vyplave pár nápadů ("A Good Sadness", "Plenty Of Girls In The Sea"), se topí pod nánosem něčeho, co si hraje na umění.

Je to škoda, ale brooklynské duo se ztratilo ve své posedlosti co možná nejvíc se vzdálit od tradičního písničkářství, až se z něj nakonec stali stejné, do sebe zahleděné karikatury, jaké si kdysi dobírali v singlu "Time To Pretend". Těžko říct, nakolik sami autoři poslouchají svůj výtvor, ale něco mi napovídá, že to nebude zase tak často. Takhle nějak to totiž vypadá, když vám dojdou nápady - můžete se snažit, jak chcete, ale zvukovým bordelem to jednoduše nezamaskujete. A v tomto případě vám nebude platných ani sto padesát poslechů, protože pod vším tím nánosem opravdu není co objevovat.