Když Janelle Monáe v květnu letošního roku uvolnila první groovy singl "Q.U.E.E.N." ze své druhé desky "The Electric Lady (Suites IV And V)", do velké míry posluchačům prozradila, co všechno se oproti perfektnímu debutu "The ArchAndroid (Suites II And III)" změní. Pilotní ochutnávka, probublávající i díky vokálu Erykah Badu, je o poznání zvukově střídmější, kytarovější a interpretka na ní premiérově (a nutno podotknout, že nečekaně dobře) rapuje. Stejně je na tom i nejnovější, více jak hodinová návštěva budoucnosti, která sleduje příběh cestovatelky časem Cindi Mayweather.

Na devatenáct tracků se sedmadvacetileté Američance opět podařilo vměstnat nekončící řadu žánrů a rozvinout vyprávění, který v roce 2007 započala už na EP "Metropolis: Suite I (The Chase)". V zájmu nevykrádání sebe samé ale android číslo 57821 cestuje po nové pěšině. Nebyla by to Janelle Monáe, kdyby se cesta neklikatila podél alejí mnohých stylů, nepřemosťovala břehy různých nálad a na čas neodbočovala i do potemnělých zákoutí. Především první polovina skladeb nabízí opracování surovější, než na které byli fanoušci novodobé mistryně ve snování retro-futuristických kompozic-pavučin zvyklí.

Právě "Suite IV" nabízí panoptikum zvuků a postupů, proplétajících se mezi funkem, r'n'b, (neo)soulem, glam rockem a popem, a zpěvačce opět vychází snaha je, naoko bez námahy, kočírovat a sjednocovat do kompaktního celku. Nepostrádá pestrost, tu ovšem do jisté míry brzdí větší zvuková vyprofilovanost - oproti prvotině ubylo filmové nálady, instrumentace je záměrně ostřejší a méně plastická.

Neplatí to snad jen pro vynikající druhý singl "Dance Apocalyptic", jednu z nejenergičtějších skladeb zpěvaččina repertoáru s výbornou linkou hravého ukulele. Titulní "Electric Lady" s promile přítomnosti Solange, sestry Beyoncé, nezapře inspiraci popem z devadesátých let, ke kterému zde přibyly výraznějšími basy a dechová sekce. Spolu s bohatě gradující "We Were Rock & Roll" tvoří základ prvního poločasu, jenž škobrtá jen v případě vsuvek "Good Morning Midnight" a "The Chrome Shoppe". Ty fungují jen při několika málo posleších, brzy začnou, bohužel, iritovat.

Po zasněném orchestrálním přechodu "Suite V: Electric Overture" se Janelle přesouvá do nové polohy: hloubavé, místy naivní, ve všech případech ale daleko více retro. Dokládá to hned první z nich, pomalá "It's Code", která zní jako potomek nejranější tvorby Michaela Jacksona a květnatého popu dua Carpenters. Následující "Ghetto Woman" zachází ještě dál - zdánlivě přímočará oslava taneční hudby sedmdesátých let brzy vyroste do strhující muzikální smrště, které dominuje naprosto uhrančivá rapová pasáž. Závěrečný kytarový vodopád písničku snadno katapultuje mezi to nejlepší, co rodačka z Kansas City zatím nahrála. I z dalších položek je cítit rozdíl mezi oběma částmi konceptuálního alba - zatímco v "Suite IV" dominovala kytara, funk, soul a bezstarostnost, pětku rozeznívá více smyčců a také hlasů. Do "Victory" a "Sally Ride" si Janelle přizvala gospelové sbory, jež těmto naléhavým skladbám s odhaleným vokálem dodávají ještě větší sílu.

Obecně lze mezi oběma suitami sledovat i další rozdíly, a to jak v rovině hudební (naproti sobě zde stoji tracky rychlejší versus pomalé; případně zvukově hybridní a pokorně nostalgické), tak v rovině textové (protihra uvolněných zprostředkovatelů ega/světonázoru a uhlazených, emocionálně vypjatých a často auto-terapeutických skladeb - "I'll just keep singing until the pain goes"). Tak či tak, Janelle nikdy nezabředá do přílišného patosu, o generačních problémech a osobních běsech dokáže i vtipně glosovat (jako například v závěru "Dance Apocalyptic").

Opakovaný poslech "The Electric Lady" jasně dokazuje, že mnohé pokračuje přesně tam, kde skončila deska "The ArchAndroid". Novinka je jejím chytře vystavěným rozšířením, které se neomezilo na opakování úspěšného modelu, zásadně ho ale nemění. Albu chybí jen zásadní moment překvapení a absolutního okouzlení, jímž vynikal dlouhohrající debut. Janelle Monáe přesto stvořila neokázale velkou nahrávku s unikátním zvukem a neomylným citem pro originální melodie - zůstává tak jedním z nejnadějnějších příslibů do budoucna, od kterého se dají čekat jen samé velké věci.