© facebook interpreta
Jaroslav Hrách - Ta bouřka se blíží a všichni se těší! (9/10)
Vztah k interpretovi: Moc dobře vaří!Experimentální debut "Menu" od Kittchena byl velmi povedeným počinem. Můžeme být rádi, že na naší hudební scéně něco takového vůbec vzniklo. Industriální podklady obohacené melancholickými texty vytvořily hutnou atmosféru a jedinečný rukopis. "Radio" se ovšem nese na lehce odlišných vlnách, zní jinak než jeho předchůdce, stále je to však ten samý Kittchen. Hudebně se oprostil od špinavého DIY a důraz nyní klade na melodičnost. Váhám nad tím, která poloha se mi líbí víc. Na "Menu" oceňuji spontánnost, jež je cítit takřka z každé skladby, blíž je mi ale přece jen "Radio". Díky uhlazenému zvuku nyní vyniknou hudební nástroje, především kytara a klavír. Kittchenovy texty jsou silné a ukrývají v sobě plno trefných frází a minipříběhů (například "Fotr" a "Sobota"). To však není nic v porovnání s tím, jak úžasnou atmosféru skrze ně dokáže vytvořit a vystihnout Berlín či Prahu ("Pod Prahou" je jasná pražská hymna!) Samotným vrcholem desky je závěrečný song "Bouřka", který si pouštím okamžitě, když venku začne hřmít. Dan Hájek - Na kus řeči, napodruhé v kuchyni (8/10)
Vztah k interpretovi: Setrvalý a umocněný experimentálním rozletem albové dvojky. Laptopoví vypravěči mají dnes úžasné možnosti a Kittchen si toho je vědom. "Radio" díky tomu sice drobet zvukově nabobtnalo, přesto jako vydatné sousto atmosfér, ruchů a mikropříběhů nepřepne všechny vjemové cesty naráz do kolapsového stavu. Už to na jednu stranu sice není jen o hraní s nápady, zůstala však ona uhlídaná špinavost, syrovost (i ve stylu vyprávění) a došlo na zevrubnější tvorbu kompozice (zejména nadějí protkaná závěra "Bouřka"). Tomáš Neuwerth jako studiová výpomoc nezklamala, Kittchenovi neoblomně otevřela nové obzory a pomohla přijít na kloub dalším dříve nevyužitým fíglům a repeticím s fragmenty melodických námětů. "Radio" je krásně celistvé, vybalancované elementární melancholií, včetně chvilkového rozmaru naléhavosti ("Pod Prahou", "Holka"), které smělým tempem spěje ke zmíněnému finiši za rozbřesku ranních paprsků nového dne. Kittchen mílovými kroky vstupuje do nových podobenství vlastní tvorby, být s ním na kus řeči je vždy nepřerušovaný tok těchto odhalení a to mě na tom baví nejvíc.
Pohled odjinud - Ian Schlendri
Dobrý den. Jsem Ian Schlendri. A není to moje skutečná identita. Schovávám se za ni, abych v sobě našel víc odvahy a upřímnosti k tvorbě. Hádám, že Kittchen to má podobně. Pod maskou si totiž jeden dovolí říct víc. Jít hloub'. Do sebe, do člověka, do společnosti... syrově, krutě, bez servítek. Bez obav, že na vás vlastní maminka zavolá Chocholouška. Nebo toho druhýho. Když si uvážeme kravatu, jsme slušně vychovaní. Když nám řád shoří nad hlavou a není co jíst, jde to naše vychování stranou. Klidně se navzájem zabijeme a sežereme. Jako na Kittchenově debutu "Menu". Na "Radiu" maska zůstala a snad díky tomu se dál mluví na rovinu, posetou střepy ze zrcadla naší doby. Doby, v níž nás ničí naše vlastní civilizace. A protože jsme slabí, nebráníme se tomu. Oddáváme se tomu. Chlastáme, kurvíme se, bijeme své skvělé ženy... pohrdáme zbytky lásky, kterou máme. To všechno se neudržitelně hromadí. Všude kolem. A dřív nebo později nám to opravdu bouchne pod našema ušpiněnýma rukama. A třeba právě to je naše naděje začít znovu, lépe, vždyť přece každá katastrofa má očistný efekt. Snad o tom je "Radio". Snad v tom je stejně koncepční jako debut. Zatímco před dvěma lety Kittchen vařil lidské maso, teď vaří lidskou duši. Bolestně a přitom ozdravně. A o mnoho, mnoho propracovaněji a muzikantštěji (= na minimálně evropské úrovni), díky čemuž Kittchenův řezník Tomáš Neuwerth snad konečně vystoupí ze stínu svého bratra. Smekám. A jsem zvědav na třetí desku. Zároveň se bojím. V Kittchenově světě totiž přežije málokdo. Jakkoli je to svět nás všech.
Vztah k interpretovi: Jeden z těch, jehož muziku poslouchám výhradně doma. Na koncert bych nikdy nešel. "A všechno to skončí." Právě tenhle úryvek textu mi zůstal v hlavě poté, co jsem "Radio" doposlouchal poprvé. Zůstal a rezonoval ještě hodně dlouho potom. Vlastně si myslím, že by mohl být jeho mottem. Stejně jako prvotina "Menu", tak i albová dvojka není žádná veselá záležitost. Je to pořádná porce smutku, splínu, deprese a zmaru. Rozprostírá před námi tak širokou paletu neveselostí, jakou si jen dokážeme představit. Na druhou stranu je třeba říct, že to tady Kittchen posluchačům dost usnadňuje. Utíká od původního syrového industriálního zvuku k elektronickému cvrlikání. Přihodil o poznání přístupnější melodie a nezapomněl dodat klavírní vyhrávky. Na tohle album však přidal ingredienci, pro kterou na debutu jaksi nezbylo místo. Přes všechen ten marast a zmar se jako duha line vyhlídka, že to všechno není zase tak hrozné. Hmatatelný důkaz pro takové tvrzení však budeme hledat marně. Vše se odehrává na úrovni pocitů a emocí. Přesto je tady tento faktor zastoupen. Jen dá práci ho na desce najít. Otázkou je, zda budou mít posluchači při hledání dostatek trpělivosti.
© Honza Průša, musicserver.cz
Vztah k interpretovi: Bezmezný obdiv.Kittchena jsem měl rád hlavně díky bezprostřednímu přístupu k hudbě a k věcem okolo ní (i mimo ni). Všechny ty komiksy, povídky, nízkorozpočtová videa a tak... Debutové "Menu" bylo v tomto ohledu rájem. Málokdo zvládne kolem sebe takovýmto způsobem vytvořit tak zábavný kyberprostor. "Radio" ve všem pokračuje, ale bohužel postrádá ten úžasně nakřáplý zvuk jeho předchůdce. Ne, že by utrpěla bezprostřednost, ale "Menu" bylo v tomto ohledu naprosto signifikantní a deska na onom zvuku stála. U "Radia" mi chybí jednotící prvek, který by všem třinácti kouskům dal nějaký společný směr. Zatímco dříve jsem v textech zaslechl aspoň kousek naděje, tentokrát zní většina temně, nostalgicky. Poslech je velice dobrodružný, Kittchen totiž stále nahrává cokoli, co o jeho uši zavadí, a nebojí se to použít. Když už se dočkáme chytlavých motivů, rychle vyprchají kvůli krátkým stopážím songů, naopak atmosférických úryvků si užijeme až až. Jan Trávníček - Že je něco mladé, neznamená automaticky, že je to i dobré (3/10)
Vztah k interpretovi: V zásadě nemám nic proti mladým a nadějným, ale jakmile se o některém interpretovi píše více, než kolik je slyšet jeho hudba, začínám být obezřetný.V případě podivného folku Kittchena mě napadá, pro koho svou hudbu vlastně tvoří. Celá ta komiksová image se mi vlastně docela líbí, ale s hudbou jako takovou se nedokážu ztotožnit. A neumím si představit, že by se svým hledáním netradičních zvuků a pěveckým projevem, který je prost jakýchkoliv emocí, mohl zaujmout širší publikum, vyjet na turné atd. Jasně, každý nemusí hrát bigbít pro masy jako Chinaski nebo Lucie, ale na jeho desce postrádám to, co od hudby obvykle očekávám - autorské sdělení, které mě osloví a doprovodí jej zajímavá melodie. Místo toho se prohrabávám zvuky odpalování tenisového míčku nebo hlášek z počítače pro děti, který důvěrně znám od své mladší sestry, a dumám nad tím, jestli těm písním pomáhají, nebo je to jen póza. A čím více času albu věnuju, tím spíš se přikláním k druhé variantě. Ale kdo ví, třeba tomu jenom nerozumím. Pokud se vám Kittchenova deska líbí, nic proti, užijte si ji, ale byť jsem se opravdu snažil, kromě "Bouřky" jsem nenašel důvod, proč se k jeho muzice vracet.
Album: Kittchen - Radio
Průměrné hodnocení: 6,8/10
Celkový čas: 44:59
Skladby: Radio, Sobota, Fotr, Cizí území, Berlin, Zkouška spojení, Pod Prahou, Holka, Řež, Nemusíš, Roboti, Exit, Bouřka
