Když Trent Reznor, ukončoval v roce 2009 koncertní činnost Nine Inch Nails a rozprodával nástroje na eBay, už tehdy tvrdil, že je pouze otázkou času, kdy se jeho dítko vrátí s dalším albem. Když si vezmeme, že jsme v minulosti na nová alba NIN museli čekat až šest let, tentokrát to vlastně ani tak dlouho netrvalo. Navíc snad nikdy ve své kariéře nebyl Reznor více v centru pozornosti. Ať už to byla hudba k filmům a videohrám, projekt How To Destroy Angels nebo spolupráce s Davem Grohlem a Joshem Hommem, v poslední době o sobě dával vědět tak často, že se vlastně nedá moc mluvit o comebacku. Snad jediným opravdovým překvapením byl návrat na koncertní pódia, s nímž řada skeptiků již téměř nepočítala.

Osmý studiový zářez dostal název "Hesitation Marks" a je přesným opakem alba "With Teeth", s nímž se NIN ne zrovna přesvědčivě přehoupli do naughties. Novinka je soustředěná nahrávka člověka, který z velké části vyhrál bitvu se svými démony, a i když je v něm stále ukrytá jistá dávka nejistoty, zrovna bez ní by se Reznorova hudba neobešla. Přesto tam, kde byste v předchozí tvorbě našli napjatá témata plná sexuálních frustrací, zoufalství, zlosti, nenávisti, znechucení a nihilismu, je nyní snaha oprostit se od minulosti. Textově jsou nové skladby plné znovuzrození, nových začátků a utíkání před minulostí. Jenže to by nebyl Reznor, aby v sobě neměl pochyby, zdali je vůbec schopný své démony udržet na uzdě a nespadnout zpátky do špatných návyků. Hlavním motivem je touha zůstat naživu a nepodlehnout temnotě.

Rodinný život z něj naštěstí neudělal přehnaně klidného a veselého člověka - znepokojení se sebou samotným a světem kolem je album plné (Look at you, a simple man / With all the world to change / You'd think by now / You'd figure out / That nothing's gonna change). Co je ale hlavní, opět skvěle spojuje mnohdy až nakažlivě chytlavé melodie a temnou atmosféru. Takhle bravurně to snad nikdo jiný neumí. A neuměl. "Hesitation Marks" částečně slouží jako pohled zpět, což značí nejen obal alba (navrhoval jej Russell Mills, který měl před devatenácti lety na starosti grafickou podobu "The Downward Spiral"), ale také názvy jednotlivých skladeb ("Disappointed", "The Eater of Dreams", "Various Methods Of Escape" nebo "Black Noise") a hlavně zvuk, v němž se občas vrací k raným nahrávkám (zejména ve struktuře tanečních rytmů). Proti tomu ale Reznor působí jako vyzrálý a koncentrovaný producent a zvukový technik.

Pokud se ale ještě na chvíli zastavíme u zmíněného pohledu zpět, klasickému zvuku, jedním z nejtypičtějších zástupců je skladba "I Would For You". Ač pomalá, tak plna postupně vygradované agrese, vrstvených vokálů, živých bicích ukrytých pod vrstvou různých glitchů a lámaných elektronických beatů. Reznor by si společně se svými kumpány Atticusem Rossem a Alanem Moulderem na tento zvuk mohl pořídit patent. Naštěstí většina alba je méně předvídatelná.

Největší palbou, i když možná méně hitovou, je glam-funková, groovy záležitost "All Time Low", v níž exceluje jeden z mnoha hostů alba Adrian Belew (King Crimson), snad nejvíc sexy věc, se kterou NIN přišli od "Closer". Ale tím překvapení nekončí. V případě "Everything" dokonce došlo k rozštěpení fanoušků na dva tábory. Jeden nemůže Reznorovi odpustit, že natočil v podstatě přímočarou píseň, která by neurazila ani v mainstreamovém rádiu. Ten druhý ji bere jako důkaz toho, že ve své podstatě byl Reznor často schopný přijít s chytlavými hitovkami. A upřímně, i v této je něco nakažlivého. Jako kdybyste vzali "Just Like Heaven" The Cure a pokryli ji industriálním hlukem. A stejně nepravděpodobnou kombinaci přináší "Satellite" - takhle nějak by zněly věci dua Timberlake/Timbaland, kdyby dělalo do industriálu.

A taková je nahrávka "Hesitation Marks" - dokládá fakt, že Trent Reznor se snaží nedržet striktně známých vzorců a stále hledá nové postupy. Album trochu trpí lehce nataženou délkou a ke konci ztrácí dech, ale je na něm dostatek fascinujících momentů k opakovanému stisknutí tlačítka repeat (skladby jako "Copy Of A" a "Came Back Haunted" mají na to zajistit si stejnou oblíbenost jako třeba "Head Like A Hole" nebo "The Hand That Feeds"). Jestli je ale tohle dílo něčím opravdu výjimečné, tak proto, že kompletně ukazuje, kam až jsou Nine Inch Nails ve své kariéře schopní zajít. Hlavně ale slouží jako upoutávka toho, kam by ještě eventuálně v budoucnu zajít mohli.