Slovensko se hudebně dere vpřed a nechává za sebou všechny Gladiatory, Elány a nounejmy. A budiž Korben Dallas toho důkazem. Jejich debut "Pekné cesty" si získal sympatie nejen na půdě obrýlených intelektuálů, ale i u širšího (bráno s rezervou) publika. A i když ho nelze označit za bezchybné dílo, svým atypickým zvukem a nábojem dokázal minimálně příjemně překvapit a jemně rozvířit zatuchlé vody tamní pop music. "Karnevalová vrána" však pokračuje až příliš ve stopách debutu a na ploše přetažené čtyřicetiminutovky trochu nudí.

Důvodem je velmi intenzivní lo-fi tempo, které působí zkraje příjemně a doslova hladí po duši, někde v průběhu skladeb "Tváre" a "Trofeje" však pozornost zažívá své první trhliny. Probuzení obstarají v druhé polovině snad jen písně "Ruky" a závěrečný "Otec". Říct však o desce, že je špatná nebo vyloženě nudná, by bylo nespravedlivé a nezaslouženě příkré. Korben Dallas totiž nemají v repertoáru žádnou juchandu a paření (ne páření) se u poslechu zrovna nedoporučuje. To spíš tiché přemýšlení a nostalgické rozjímání v houpacím křesle.

Výše uvedený popisek může čtenáře uvést v omyl, že jde o kolekci slovenských umíráčků. Ovšem tříčlenná skupina, která se pojmenovala podle postavy Bruce Willise z filmu "Pátý element", to umí i slušně rozjet. "Kamene", "Beh" či již zmíněné "Ruky" jsou svižnými soul rockovými hity, které zaujmou především díky výbornému vokálu zpěváka Juraje Benetina. Ozdobou nakonec je pak píseň "Otec", ke které vznikl i studiový videoklip.

Na tuhle vránu si zkrátka musíte vybrat vhodnou chvilku a plně nasáknout její lyričnost. Mezi obyčejnou nudou a kvalitní poetikou tu figuruje jen slabá blanka, která se může oběma směry protrhnout. Záleží na posluchači, kam se nakonec Korben Dallas v jeho uších zařadí. Obě možnosti jsou bohužel i bohudík reálné.