Letošní ročník Pohody těžil především z vyvážené dramaturgie. I letos se týmu kolem Michala Kaščáka podařilo sehnat žánrově pestrou sestavu interpretů. Organizátoři hlásili, že se jim možná povedlo připravit nejnabitější ročník, jaký zatím festival kdy zažil. Největším tahákem bylo zřejmě vystoupení uskupení Atoms For Peace, které těží ze spolupráce dvou velkých hvězd, experimentátora Thoma Yorkea a basisty Flea, rovněž Nick Cave s kapelou The Bad Seeds přilákal obrovské davy fanoušků. V průběhu tří dní se na trenčínském letišti odehrálo kolem 130 koncertů a mnoho dalších doprovodných akcí, zejména zajímavých debat a různých workshopů.

Areál těžil ze svého umístění na betonu, takže všechny důležité trasy mezi stagemi byly zpevněné. Taktéž prostory před nimi byly vybaveny podlahou, aby se zamezilo případnému vzniku bahna. Naštěstí počasí přálo a až na dvě přeháňky se nic dramatického nedělo. Epicentrem, kde se odehrála ta největší vstoupení, byla největší Bažant stage, dále se hrálo na další open air Orange stage a ve dvou stanech. Ten větší, osmisloupový, se využíval pro vystoupení tanečních interpretů a v posledním dni byl rovněž cílem hiphopových fandů.

Den první

První den byl oproti těm ostatním programově chudší, neboť na první velké jméno jsme si museli počkat do osmnácté hodiny. The Bots, jmenovitě bratři Mikaiah a Anaiah Leiovi, rozsekli sedmnáctý ročník pohodovou show. Jednoduchá kombinace kytara a bubny dobře funguje hlavně naživo, ale jejich setu scházela větší plynulost. Možná to bylo způsobeno horším zvukem, na který si Mikayah často stěžoval. Ke konci vystoupení nabralo správné otáčky a byla radost sledovat, jak hoši ve věku 14 a 18, střídají palety riffů a rytmů. Dalším vystupujícím na Orange stagei byl Pražský výběr. Reunion zastihl kapelu v klasickém rozpoložení, tedy pěkně bláznivé a dočkat jsme se mohli několika hostů, například herečky Ivy Pazderkové nebo šéfa festivalu Michala Kaščáka.

Před desátou večer už byli všichni shromážděni před Bažant stage, aby zhlédli prvního headlinera festivalu, Kaiser Chiefs. Podrobný report z jejich koncertu najdete zde.

O jedenácté ve stanu Slovenské Spořitelny začalo dancehall šílenství. Taneční projekt Major Lazer si totiž našel cestu na Slovensko a zaplavil ho vlnou reggae, houseu a směsicí jiných tanečních stylů. Hlavní producent této formace Diplo se představil ve dvou vystoupeních. To první s Major Lazer bylo plné hecování publika, častých pauz, snědých tanečnic a výkřiků MCs. Diplo předvedl zorbing, harlem-shakeovalo se, vzduchem létalo kde co všechno, spíše pastva pro oči než pro uši. Stan sice praskal ve švech, ale i z venku byl celkem dobrý výhled na celé bláznovství. Při sólovém vystoupení Dipla naopak diváků ubylo, a tak si člověk mohl v klidu zatancovat na Diplův pestrý výběr skladeb, které často střídal a prokládal výzvami "Slovakiaaa, (doplňte cokoli)". Přesto celý set proběhl hladce a zanechal výborný dojem. Když nechal zaznít závěrečnou "Midnight City" od M83, jednoduše odpojil notebook a s úsměvem svou produkci rázně ukončil.

Půlnoc patřila kapele Smashing Pumpkins kolem Billyho Corgana. Sonické výlety alternativních rockerů příliš nenadchly, ale našlo se pár momentů, které chytly za uši. Fandové taky zrovna nebouřili, takže se z toho stal spíše nostalgický zadumaný koncert, k čemuž zřejmě přispěla i nízká hlasitost. Na tiskovce padla zmínka o tom, že uplynulo 25 let od prvního koncertu Smashing Pumpkins. Musel jsem si pomyslet, jak obrovský rozdíl mezi tehdejším a nynějším vystoupením zavládnul. Z původní sestavy samotný Corgan na pódiu vypadal občas bezradně.

Den druhý

Hvězdný pátek, jakožto první plnohodnotný festivalový den, začal několika menšími vystoupeními méně známých jmen, přednáškami, debatami a podobně. Takže se návštěvníci třeba mohli naučit, jak že se vlastně má tančit Yorkeův tanec v Ingenue. Ve čtyři hodiny mohli návštěvníci spatřit koncert českých folkařů Zrní. Jan Unger si svými průpovídkami získal celé publikum a ani hudba samotná nezůstávala pozadu. Na menším pódiu to bylo jedno z těch komornějších vystoupení, ale třeba taková "Rychta" rozhodně dokázala nadchnout a roztancovat. Při O.Children se hlediště začalo nedůvěřivě zaplňovat až během koncertu. A stejně se jim obecenstvo nedařilo přitáhnout svou stranu. Všechny songy zněly velmi podobně a nevýrazně, tedy až na charakteristickou "Dead Disco Dancer", ale ani to nebyla kdovíjaká hitparáda.

Takže těmi, kteří měli páteční den odpálit, byli Bloc Party. Dost možná to byla jedna z posledních příležitostí vidět tuto formaci hrát pohromadě (když budete ignorovat, že na místě bubeníka Matta Tonga sedí někdo jiný). Všechno to začalo přenádhernou "So Here We Are", kdy jsme poprvé pocítili, jak božsky hraje Russell Lissack. Následovaly "Hunting For Witches" a "Positive Tension". Nadšení fanoušků zavládlo, když zazněly první tóny "Banquet". Vše, včetně zmiňovaných bubnů, fungovalo tak jak mělo, jenže kapela působila podivně chladně. Jakoby pro ni vystoupení bylo za trest. Od koho jiného než od frontmana by mělo přijít nějaké oživení? Jenže Kele Okereke toho moc nenamluvil, alespoň se lišácky usmíval, a když zrovna nezpíval, tak žvýkal. Vážně.

Aspoň že síla písní hodila pochyby za hlavu. Výborná byla třeba živá verze "One More Chance" nebo "This Modern Love", která v sobě snad nejlépe nese pečeť zázračného debutu "Silent Alarm", kterým se kapela uvedla v roce 2005. Novinka "Ratchet", která se objeví na nadcházejícím EP, zněla rovněž zajímavě. Na konci nás čekal, v poslední době už klasický, mashup "We Found Love" / "Flux" a "Helicopter", díky které se dalo zapomenout na horší momenty, které kapela na pódium přinesla. Bloc Party jsou zkrátka nevyzpytatelní.

Kate Nash na poslední desce dokonala svou přeměnu v punkerku, či co, a chtěla nás o tom přesvědčit i naživo. Jenže nálepka usměvavé holčičky se jí odpárat nedá. Ne, že by jí to výrazně uškodilo. Na tiskovce a hlavně při rozhovoru ve stánku Rádia_FM byla opravdu sympatická, ale při vystoupení se svou novou image působila trochu zvláštně. V osmisloupovém stanu zase řádili brazilští Mixhell. Ex-bubeník Sepultury Iggor Cavalera se svou ženou Laimou a baskytaristou Maxem Blumem se ohákli do červena a předvedli, jak lze zkombinovat hutnou elektroniku s živými bicími. Zatímco na projekci probíhali smajlíci a srdíčka, éterem zaznívala hesla jako "Feel the love!", Love big." nebo Love to love". Bizarní, ale hezký projekt.

Na hlavní stagei po deváté hodině vystoupil afrobeatový guru Tony Allen se svou kapelou. Důkaz, že se dramaturgie festivalu nebojí podsunout něco neotřelého a nečekaného. Atmosféra byla poněkud klidnější, a tak mělo publikum alespoň čas se nadechnout před vrcholem dne, tedy Atoms For Peace. Ale ještě před nimi zahráli na Orange Stage Django Django. Více o jejich vystoupení si přečtěte zde.

Atoms For Peace se vybavili nápaditou scénou podobnou té, kterou si vozil kdysi Yorke s Radiohead. Lámané linie ze svítících trubic dodávaly okamžikům punc speciálnosti. Však taky přilákat pány Yorkea, Flea, Godricha, Refosca a Waronkera muselo být snem každého promotéra. Poslouchat hudbu podobnou té, kterou produkuje Yorke, není vždy snadné. Přesto se snad publikum naladilo na správnou vlnu, soudě podle ovací. Po celou dobu dvouhodinového setu jsme se nedočkali žádného výrazného impulsu, vše plynulo v zádumčivé náladě. Nejznámější "Default" zahráli AFP hned jako druhou píseň. Zvláštní náboj celé performanci dodávaly netradiční nástroje, hlavně některé druhy bicích, kterými se kapela vybavila.

Kdo čekal od Justice, že s sebou přivezou svítící kříž, se musel spokojit alespoň s DIY křížem, který si postavili sami fanoušci z PET lahví a chemických světel. Duo se pouštělo do zajímavých kombinací a inspiraci hledalo v široké a daleké hudební historii. K potěšení obecenstva občas přimíchali také své tracky, ale nic nebylo tak vtipné, jako když uprostřed setu přišla řada na Rasputina od Boney M. Závěr patřil hitům jako "I Love Rock'n'roll" nebo "Don't Stop Me Now" a vzhledem k tomu, že do nich Justice skoro vůbec nesahali, vyčarovali po zběsilé housové párty velice zajímavou atmosféru.

Den třetí

V jednu hodinu odpolední v sobotu patřila Bažant stage Československé filharmonii, která se po dvaceti letech od jejího rozdělení znovu sjednotila právě pro tuto příležitost. Na začátku i na konci společného vystoupení České a Slovenské filharmonie zazněla česká a slovenská hymna. Playlistu vévodila díla českých a slovenských autorů klasické hudby. Celé to byl natolik emotivní okamžik, že vrhnul slzy do tváří dokonce některým členům souboru.

Stan Slovenské spořitelny v sobotu odpoledne patřil českým a slovenským hiphoperům. Modré hory, tedy Lyrik a Bene, po čtyřech letech pracují na nové desce a několik ochutnávkových songů předvedli i na Pohodě. Vystoupení bylo velice neformální a jednoduché. Podklad zněl buď za pomoci beatů z laptopu, nebo Rolanda Kánika za klávesami. Množství lidí se podstatně zvýšilo, když štafetu přebrali Prago Union. Slovní hrátky a perfektní živá kapela zabraly dokonale. Členové kapely si následně počkali na šestou hodinu, aby podpořili slovenskou legendu Vece. A to už byl celý stan narvaný k prasknutí (což odnesla Orange stage). Branči Kováč napumpoval mysl všech zúčastněných do neskutečných výšin. Vyvrcholením setu byl určitě výborně předvedený track "T.U.R.I.S.T.A.". A ikdyž si většina lidí přála přídavek, Vec se musel omlouvat, že to opravdu nepůjde. V dodržování časů je Pohoda opravdu striktní.

Zajímavým tahem organizátorů bylo nasazení brněnských MIDI LIDI na dopolední hlavní stage. Měl jsem bohužel pocit, že ne všichni přítomní chápali humor, který tito pánové rádi praktikují, každopádně to byla mezi světovými hvězdami, které se braly tak vážně, příjemná změna. Své teatrální vstupování dokázali korunovat úžasnými hláškami. "Tato píseň má taky název." / "Lepší než Prodigy." / "A teď sólo na alarm Opelu Vectra" / "Jo, tohle sólo hraju vážně rád" Dočkali jsme se rovněž několika překvapivých momentů. Třeba když na pódium před písní “Rád vařim“ dorazil realizační tým Pohody, aby poděkoval fanouškům, kteří vážili cestu na trenčínské letiště s tím, že tato píseň zazněla mnohokrát při přípravách letošního ročníku. Nebo když si na stage přišli zatancovat účastníci tanečního workshopu. Ale na rovinu… tancuje snad někdo lépe než frontman Petr Marek? A došlo i na tohle!

Ke konci času vyměřeného pro MIDI LIDI upoutala zrak mnoha návštěvníků letka akrobatických letadel jako příjemné zpestření. Následně byla pozornost rozprostřena mezi několik účinkujících, aby se před jedenáctou všichni sešli na Nicku Caveovi. Ať už to byli estonští Ewert And The Two Dragons, bosenští Dubioza kolektiv, kubánští Orquesta Buena Vista Social Club a další. Vypíchnul bych downtempového producenta Simona Greena aka Bonobo. Na Pohodu si přivezl kapelu, která obsahovala bubeníka, kytaristu, saxofonistu, klávesistu a zpěvačku, co si říká Szjerdene. Neustálý příval introvertní hudby působil blahodárně a především nenudil.

Australský bard Nick Cave vyměnil Grindermana za Bad Seeds, nahrál s nimi album a teď objíždí koncerty. Vousatí členové The Bad Seeds se nezdají, ale umějí za to vzít. Nejsou tu od žádného velkého vybrnkávání. Žádná velká sóla. Stačí vytvářet podklad pro Caveovy citové výlevy a v pravém okamžiku přitlačit. Nick Cave byl během většiny vystoupení nalepený před publikem, často přeskakoval zábradlí a podpíral se o ruce fanoušků. Dokonce si v jednom okamžiku prohodil role s ženou, která si jej natáčela na mobil, když jí ho sebral a otočil na ni. Caveův hlas zněl neúprosně a děsivě. Nikdo jiný na světě nemá kolem sebe podobnou auru jako on a co víc, na koncertech z něj přímo čiší.

Posledním headlinerem festivalu nebyl nikdo jiný než mladý talentovaný DJ, britský SBTRKT, který dělá dubstep trochu jinak než všichni ostatní. Po dlouhém synťákovém intru nedočkavci zajásali nad zvuky "Hold On". Tesklivý text v kombinaci s tajemným beatem musel rezonovat v každém. Z dalších SBTRKTových písní zazněly třeba "Right Thing To Do", "Wildfire", "Ready Set Loop" a největší jásot sklidila nadupaná "Pharaohs". Jinak nechal zaznít rovněž Drakea, Atoms For Peace nebo Kanyeho Westa. I pod maskou byl znát SBTRKTův zápal pro věc. Bylo vidět, jak si prozpěvuje, a příležitostně ztlumil hudbu, aby nechal publikum zpívat úlomky z refrénů jeho tracků. SBTRKT nejlepším vystoupením završil výbornou sérii setů, které se na konci každého dne ve stanu SLSP odehrávaly.

Když přišel v neděli ráno ředitel festivalu Michal Kaščák na závěrečnou tiskovou konferenci, byla na něm vidět úleva a zároveň hrdost. Ani ne tak hrdost na sebe, jako na hrstku spolupracovníků a mnoho dobrovolníků, kteří celý tento kolos dokázali rozhýbat. Podělil se rovněž o své pocity z uplynulých dní. Poukázal třeba na to, že z jeho vysílačky po velmi dlouhou dobu neznělo nic: "To byl jeden z nejsilnějších pocitů pro mě, protože vysílačku mám pořád u sebe a znamenalo to, že jednotlivé týmy dělají svou práci tak dobře, že nemusíme stále někoho někam posílat, něco konzultovat. Někdy to byla tak dlouhá období, že sám jsem mluvil do vysílačky 'haló, test, slyšíte mě?'" K atmosféře v Artist Village velice pokorně, ale spokojeně řekl: "Za celý festival jsem se nesetkal s žádnou negativní reakcí. Někdy za mnou v Artist Village přišlo i pět kapel najednou a říkaly samé superlativy, to se hodně dobře poslouchá. My to hrozně moc potřebujeme přes festival, když jsme unavení." Za nejlepší okamžik uplynulých třech dní označil své setkání s brazilským skladatelem a multiinstrumentalistou Hermetem Pascoalem. Zmínil rovněž, že zimní Pohoda zůstane zřejmě minulostí, protože se chce plně koncentrovat pouze na tu letní.

Ani letos festival neminulo několik komplikací. Kvůli požáru na londýnském letišti musela být zrušena vystoupení Benji B a Erola Alkana. Zrovna milovníci elektronické hudby ale díky nabitému line-upu rozhodně smutnit nemuseli. Zručně poskládaný program a opravdová multižánrovost byly základním klíčem k úspěchu. I přes nepříjemné události, které festival v minulosti zasáhly, Pohoda pokračuje na dobré cestě. Není divu, že se tato akce již po několikáté objevila v seznamu 50 nejlepších festivalů podle CNN a mnoha dalších žebříčků.