Čtrnáct let starý, amatérsky působící dokument, po jehož shlédnutí by si člověk mohl myslet, že The Mamas & The Papas mají v repertoáru čtyři skladby, které však ani celé bez komentátorova hlasu neuslyšíte. "Straight Shooter" neboli zavádějící titul "The Very Best Of" se opravdu nepovedl. Ale rozhodně ne vinou skupiny.
Každý určitě ví, že formát DVD má oproti
VHS kazetám spoustu výhod. Proto by ten, kdo se s ním ještě nesetkal, rozhodně neměl k seznamování vybrat tento titul. Výše zmíněnému faktu by totiž určitě neuvěřil. Důvodů by k tomu měl opravdu spoustu. Zbytek recenze kromě posledního odstavce považujte za výčet chyb a nedostatků.
Když odhlédnu od toho, že předchozí vydání (z roku 2001) obsahovalo falešnou informaci o délce filmu (tj. 80 místo skutečných 57), což už samo o sobě nedělá dobrou vizitku, ani nový přebal se moc nepovedl po grafické ani faktické stránce. Titulní fotografie působí, jako by byla vytištěna inkoustovou tiskárnou, nadpisy a rámečky obrázků jsou vyvedeny podivně růžovou barvou, která by mě nezaskočila u dětské videokazety nebo pornofilmu, ale u dokumentu je vcelku podivná. Také autoři velmi zvláštně chápou význam "The Very Best Of", na disku totiž nic ani vzdáleně podobného nenajdete. Ve skutečnosti totiž obsahuje dost amatérsky působící dokument z roku 1988. Super, nemyslíte? Ani to, že jste všem sourozencům a známým ukradli prasátka a koupili si za penízky z nich získané širokoúhlou televizi vám nepomůže k tomu, abyste z tohoto filmu dostali slušný obraz. 16:9 nepodporuje. No budiž, u dokumentu to není žádné neštěstí. Jenže pokud je bídná kvalita obrazu u archivních záznamů pochopitelná a očekávaná, u jediných dalších záběrů, tj. obličejů zpovídaných členů skupiny a několika málo dalších osob, už ne. Obraz je podivně neostrý, mizerně barevný, prostě celkově home video.
S kvalitou zvuku je to ucházející, ale opět je třeba brát obal hlásající Dolby AC-3 Stereo trochu s rezervou. Je sice úžasné, že je zvuk v tomto formátu uložen, domnívám se ale, že jde o standard mladší než 14 let, natožpak 40. Zvlášť, když jsou to buď amatérské nebo televizní záběry, kde kvalita zvuku nebývá nejvyšší. Se zvukem souvisí srozumitelnost dialogů. Ta by mohla být dobrá, nebýt jedné "drobnosti", kterou je dost hlasitá hudba na pozadí. Vzhledem k tomu, že zde nejsou ani anglické titulky, smiřte se s tím, že třeba Dennymu, který při mluvení rozevírá čelisti do úhlu dvou stupňů, moc rozumět nebudete. Krom toho, až budete poslouchat "California Dreamin'" smíchanou s mluveným slovem poosmé za sebou, začne vám pěkně lézt krkem. Necelou hodinu, kterou film trvá, jsem si říkal, že teď už určitě uslyším celou písničku, aniž by do ní někdo kecal. Naděje umírá poslední a ani závěrečné titulky ji úplně nezabily. Ještě jsem poté prohlížel chudé menu, jestli nejde pustit odtud, kontroloval počet fyzických stop na disku, ale všechno marně. Kromě nepříliš kvalitního dokumentu tu prostě není vůbec nic. Diskografie, texty, jediná celá písnička. Vůbec nic - jenom videokazeta nahraná na DVD, ke které někdo splácal v nějakém průvodci menu.
Jak jsem slíbil, v posledním odstavci přichází pozitivum. Tím je pro mne otevřenost v rozhovorech, kde se členové vyjadřují i k intimním a ne zrovna příjemným tématům. To ovšem nezabrání tomu, abych tento titul doporučil jen opravdu skalním fandům skupiny s velmi dobrou znalostí anglického mluveného jazyka. A ani ti z něj nejspíš nebudou zrovna na větvi.