Areál je vskutku obří a rozkládá se na velké části panonských polí. Vede k němu dlouhá prašná cesta, po níž letos opět drkotaly nejrůznější typy vozíků (i sáňky) naložených až po okraj. Rakušané jsou zvyklí dobře se vybavit, a tak nenechali nic náhodě - kartony piv, zásoby jídla, nafukovací bazénky, židličky a podobné propriety jsou pro ně už standardní výbavou. Pomocná kolečka vozíků ostatně přijdou vhod, na Novarocku je vše opravdu hodně daleko. Jen cesta od modrého pódia k červenému trvá při dobrém tempu alespoň patnáct minut. Pokud se během dne hodláte otočit ve stanu, vyčleňte si na to set kapely, kterou nechcete vidět - cesta tam a zpátky vám zabere alespoň tři čtvrtě hodiny (samozřejmě pokud jste nezakempovali přímo před vstupem do zóny se stageí).

Den 1.

Vítr ohýbá stanové tyče do nepřirozených poloh, na obloze ale jinak ani mráček, a slunce tak nekompromisně pálí od časného rána. Nespočet stánků se zdravou i mastnou "festivalovou" výživou zavání potřebný odér všude kolem (klobásové stravě letos kraloval obří hot dog o velikosti předloktí). Odér z toalet na svou hvězdnou příležitost teprve čeká, po zemi se ještě neválejí prázdné plechovky od piva ani zbytky jídla, a první festivalový den tak může směle začít.

Čest zahájit celý Novarock připadl metalcoreové bandě z Los Angeles The Ghost Inside. Hudební produkce letos začínala zhruba o hodinu později než předchozí ročníky, a tak je možné, že se spousta lidí ve stanech rozležela, nebo se stačila opít, takže první kapely sloužily spíš jako kulisa při vstupu do areálů. Pozornost na sebe už ale zaručeně strhli P.O.D., kteří díky svému premiérovému nabitému setu dokázali, že jejich nepřítomnost v minulých letech byla zásadní chyba. Na zpěvákovi se sice už trochu podepsal zub času a jeho dredy už jsou minulostí, "Youth Of The Nation" s ním ale na povel synchronně odzpíval celý pit. V podobně rozjetém stylu navázali také Coal Chamber. Když fandové zrovna neřádili v circle pitu, nechávali své oči na baskytaristce s jedovatě svítivě zelenými strunami. Ani jedna stage na chvíli nezpomalila - Anti-Flag, A Day To Remember nebo Sabaton a Within Temptation na fanoušky bez ustání chrlili patřičnou dávku crossoverové či metalové energie.

Největší očekávání ten večer však budili headlineři 30 Seconds To Mars a Rammstein. První jmenovaní ale fatálně selhali. Jared Leto tentokrát na scénu naběhl ve "vekslácky" ošoupaném oblečení a s dlouhými vlasy a zarostlou tváří tak nápadně připomínal Ježíše. Tím ale jeho přirovnání k čemukoliv božskému končí. Trojice představila publiku nachlup stejnou show, jaká doplňovala turné k minulé desce, do níž akorát namontovala pár skladeb z novinky. Místo toho, aby se frontman soustředil na zpěv, raději k němu neustále hecoval publikum, takže v písních ve finále převažovala hluchá místa. Celé vystoupení působilo rádoby světácky, ve skutečnosti ale bylo nudné, otravné, plytké a povrchní. A nezachránili ho ani skákající akrobati nebo létající balónky.

Den 2.

Se špunty v uších se dalo ledacos zaspat, ačkoliv během noci z jedné strany městečka na druhou znělo: "Helgaaaaaaa!!!" (alternativa českého "Hovnoooo!" a jedná se prý o jméno hodně ošklivé dívky) a v pět ráno se rozeběhla spontánní party u jednoho ze stanů. Bordelu přibývá stejně rychle jako lidí se spálenými rameny od sluníčka, puch záchodů už se hlásí o slovo a fronta na chlazené nápoje neopadá.

Na modré stagei mezitím řádí podivíni The 69 Eyes, kterým se nad hlavou houpe mohutná světelná konstrukce pavouka, která dorazila z Prahy. Je to tak, večer zahrají Kiss. Ještě před nimi ale dostane příležitost typicky severský melodic metal s ženským vokálem Amaranthe, kteří nepřinesou nic objevného. Své růžky však záhy vystrčí i nejtvrdší formace festivalu Cradle Of Filth. Síla a autentičnost symfonického black metalu leckoho porazí, zvlášť když děsivě vyhlížející zpěvák se svítivě modrými kontaktními čočkami začne kvičet, jako když řežou podsvinče. Jestli skutečně existuje peklo, Britové jsou jeho čistým ztělesněním... U červeného pódia mezitím zažívají své malé peklo IAMX - téměř nikdo si je totiž nepřišel poslechnout. "Hej kámo, kdo to hraje?" ptá se podnapilý Rakušan. "IAMX." "Kdo to sakra je?!" Publikum nepřivábily ani klávesačky v podprdách, a přestože Chris Corner a spol. nechávají na scéně duši, většina přítomných na ně vůbec nereaguje, a jak dokazuje výše zmíněná konverzace, nemají ani páru, o koho jde.

Na koho ale lidi přijdou a kdo je v překvapivé formě, jsou finští HIM. Ville Valo se hodil do gala, propadlé tváře vystřídal pozitivní úsměv, a jak se zdá, definitivně přestal kouřit. Celou kapelu to rázem posunulo k radostnějšímu projevu. Fanoušci je za to odměnili iniciativním rozpleskáváním nebo se pouštěli do crowd surfingu. Pětice je teď po delší době konečně ve skvělé formě a Vallova poznámka "It´s good to be back!" nemohla být trefnější.

Stereophonics očima fotografa Adama Henczeho:

Red stage zhasila v sobotu večer hudební výplň a rozžhnula bodovky na charismatického Kellyho Jonese, rodáka z Walesu s parádně nakřáplým vokálem a Gallagher-pozitivním vystupováním. Jeho Sterephonics odpíchli parádní set, ve kterém zazněla většina jejich nové desky "Graffiti On A Train". V rámci festivalu skvělý zvuk a především změna od reprákového hardcoru/metalu do víc velvetového tune, ve kterém bylo kromě čistého Jonesova hlasu slyšet každé prohrábnutí kytary. Fotily se jako obvykle první tři songy, po kterých jsem utekl pořadatelům a z předních řad udělal ještě několik snímků. U "Maybe Tomorrow" jsem foťák schoval a pohupoval se do rytmu s davem, který se zavětřením starších písniček začal prozpěvovat i mimo celých refrénů. Chladnější old-school přednes, který byl především o hudbě - nastoupit, bezchybně odehrát, poděkovat, odejít. Jediná chybička byla absence starých rockových pecek, halekající fanoušky nejvíce mrzela nepřítomnost "Have A Nice Day".

Den 3.

Slunce se dopoledne schová za mraky, aby odpoledne mohlo udeřit s dvojnásobnou prudkostí. Ve stanovém městečku přibývá travnaté plochy, jak se dobrá třetina návštěvníků pakuje. Zpoza ohrádky vykukuje žirafa z plechovek, kterou její majitelé hrdě vystavují jako v zoo, nikoho už to ale nevzrušuje. Zavládá otupělost.

Všudypřítomnou zvědavost po zajímavostech ukojí až písničkář Passenger, který se zfleku může zařadit mezi nejlepší překvapení tohoto roku. Postupně láká víc a víc posluchačů-metalistů a po několika minutách sklízí větší a větší ovace. Konečně písničkář, který pochopil, že nestačí jen stoupnout si s kytarou před lidi a hrát. Passenger vtipně glosuje, improvizuje, pohrává si s publikem, aktivně ho zapojuje a zpívá o jemu blízkých věcech. Svou upřímností nadchne i jásajícího prodavače kebabů a jeho půlhodinka s kytarou navíc příjemně osvěží třídenní příval ostrých kytarových riffů.

O osvěžení by se dalo hovořit i v případě Paramore. Hayley Williams vnesla mezi obvyklý testosteron ženskou energii a ačkoliv měla kapela na druhé scéně silnou konkurenci v punk-rockerech Papa Roach (na nichž se objevil i crowd surfující vozíčkář!), bez problémů utáhla velkou stage a nakazila příchozí veselými popěvky. Ta malá osůbka s oranžovými vlasy navíc stačila vymést každý kout, takže následujícím Biffy Clyro zanechala vycíděné pódium. Co to Skotům ale bylo platné, když se pit pod nimi vyprázdnil? Oproti Bullet For My Valentine v Rakousku neobstojí. Ti, kdo ale přišli, znají texty do puntíku, a tak se trojici povede rozjet vcelku solidní party.

Smráká se a to je ta pravá chvíle na pořádnou "bombu". Korn patří mezi ty formace, které se na festivalu objevují se železnou pravidelností. A se železnou pravidelností se na ně rozpoutá stejné peklo - je jedno, jestli přijeli poprvé nebo podesáté. Jonathan Davis tentokrát nechal svůj kilt v šatně, v černých kapsáčích a košili tak vypadá jako dobrosrdečný strýček, který sem tam vyloudí příjemný úsměv. "What the hell is this?!" reaguje překvapeně na velkou skupinu sedících, kteří pod stageí v prachu simulují pohyb veslování, jakoby byli na lodi. Circle pit střídá circle pit, jedna pecka střídá druhou. Korn spolehlivě dostojí své pověsti a nadělí fanouškům přesně to, co čekají. Nikomu se ještě neokoukali, takže je jejich budoucí návštěva na Novarocku víc než jasná.

Kings Of Leon očima fotografa Adama Henczeho:

Na Kings Of Leon bylo cítit velké očekávání. Kvůli pevnému seznamu rakouských médií s akreditací jsem se nedostal do fotopitu, snažil jsem se udělat alespoň pár informativních snímků z dálky a především si užít koncert, na který jsem se z celého festivalu těšil nejvíc. Těžko říct, jestli to bylo únavou v nedělním finiši, nebo tím zvláštním nedorozuměním mezi umělcem a posluchačem, ke kterému občas dochází (do paměti se mi dostali i Arctic Monkeys z RFP 2009), ale celkový přednes působil celkem vlažně. Veškerá komunikace frontmana stála na několika typických větách ve stylu "How are ya doin out there?", "I see a lot of sexy ladies out there" a "We like sexy ladies". Působilo to zkrátka trochu ledabyle, což ovšem neplatilo u všech ostatních atributů řádného gigu. Ze zvuku si lidi sedali na prdel - ekvalizace vysoké úrovně, čistý zpěv, široká vlna v akustických kouscích a především perfektní hlavní kytara. Zvukař si dal s Kings opravdu záležet a bylo to slyšet. Nirvánu jsem prožil s po sobě jdoucí trojicí "Back Down South", "Pyro" a "The Face" z "Come Around Sundown", při kterých se lyricky chytalo i publikum, které bylo nejvíc vděčné za poslední "Sex On Fire". Perfektní setlist, úžasný přednes, chladnější přístup, bahýnko ve tmě, ohňostroje. Auf wiedersehen, Novarock.

Co se letos nepovedlo

Do Nickelsdorfu se každoročně sjíždí desítky tisíc návštěvníků. Uhlídat a zorganizovat tak veliké stádo hudebních fanatiků je úkol hodný mistra. Novarock se konal devátým rokem a přestože se mu zmíněný nelehký úkol celkem daří, organizační tým nereaguje na změny, které s sebou návštěvníci každoročně přivážejí. Bylo by vhodné zauvažovat nad nimi, jinak se snadno může stát, že festival zkostnatí a nikam dál se neposune. Není dobré opájet se vlastní kvalitou až donekonečna.

První a největší nepříjemností je absence vody. Ve stanovém městečku zachraňují situaci sprchy, na ty se však tvoří neúnosná fronta, stejně jako na "korýtka" na mytí rukou. Co si ale počít v areálu u stageí? Při horoucím vedru, jaké příchozí sužovalo letos, poskytli organizátoři celkem čtyři malá umyvadla (u každého pódia dvě), což je vzhledem k počtu návštěvníků zcela směšné číslo. Napustit si lahev vody a polévat se s ní, případně ji pít, byla jediná záchrana, jak ve vysokých teplotách nezešílet. S tím souvisí hned druhá věc - neuškodilo by vybudovat více otevřených přístřešků proti slunci. Lidé zoufale hledali chládek kdekoliv a neváhali se dokonce uchýlit ani do stínu ke značně zapáchajícím toaletám.

Pořadatelé by měli být celkově pružnější. Každoroční počet cizinců na Novarocku stoupá, ale stále nikde nenajdete ani slovo v angličtině. Pohled na starší line-up z festivalu navíc dokazuje, že promotéři pořád dokola bookují většinu stejných kapel. Ustanovila se tak pomyslná základní desítka, která se cyklí stále dokola (hlavně co se headlinerů týče), a tak by neškodilo občas trochu zariskovat a zkusit někoho, kdo akci ještě nenavštívil...

Jestli ale Novarocku něco nechybí, tak je to atmosféra. Každý festival má svou specifickou, věřte ale, že ta rakouská se od jakéhokoliv českého festivalu v lecčems liší. Pannonia Fields zaplní tolik bizarních lidí, kteří si ale dokážou bezmezně užívat a stejně energicky pařit na začínající kapelu stejně jako na headlinery. Pro Novarock je typická bezprostřednost a odvázanost ve všech mezích, a proto zůstává vhodným nástupem letní festivalové sezóny.