O svém sedmém albu jsi prohlásil, že je to "deska pro unavenýho, osamělýho alkoholika". Proč tak nekompromisně?

To vycházelo z mého pocitu, kdy většinu písniček skládám v noci a mají noční atmosféru. Když si desku pustíš během dne, zdá se ti pomalá. Pak se nasypeš, poslechneš si ji po půlnoci a přijde ti tak akorát. Jo, přesně v tomhle rytmu se s tím lahváčem v ruce houpu.

Kde se vzala potřeba stvořit takové album?

Víš, oni si lidi myslí, že jsem nějakej šašek - Pepa Dvořák, Upír Krejčí nebo Náhlovský a Mladý. Já fakt nevím. Kdo mě poslouchá dýl, ví, že si sice dělám prdel, ale nejsem komik. Nejsem žádnej haha, chacha, čača, hopsa hejsa do Brandejsa. S přibývajícím věkem mě to fakt sere. Taky mám totiž svý niterný pocity, který potřebuji dát do muziky, abych si ulevil.

Takže takové ty nálepky, jak o tobě říkají, že jsi performer a bavič...

Jasně, bavič. Mrdám jim nálepky! Budu si vždycky dělat to, co chci já. Jestli při tom ubude publikum, je mi úplně jedno. Až ubude úplně všechno, vezmu si motorovou pilu a budu pracovat v lese. Klidně si budu hrát doma u piana a na kytaru s malejma.

Že se ten pocit v tobě ale vynořil až teďka?

Já myslím, že to byl ledovec, jehož špička v jednotlivých sonzích z předchozích desek neustále vyčnívala nad hladinu. Díky globálnímu ochlazení teď voda vyvrhla jeho větší část a obnažila jeho nitro, žilino i bratislavo. Myslím, že můžu natočit ještě temnější desku a ta by byla ještě víc v prdeli. To bych ale právě nechtěl. Z mého pohledu má nějakých šest písniček na "Dawntempu" text, který je hořký i vtipný zároveň. Je to humor, ze kterého spíš mrazí.

Je tohle jediný ledovec, který v sobě pozoruješ, nebo se ozývají i nějaké další?

Nevím. Příští cédéčko můžu udělat klidně rapmetalový, hiphopový nebo na ukulele. Mně je to úplně u prdele. Jestli v nějakém období převáží nějaký materiál víc, tak to tak udělám, a ať si o tom lidi myslí, co chtějí. Jsem svobodně uvažující člověk, který se experimenty snaží posunout do jiný duchovní i hudební roviny. Rozhodně nehodlám plnit očekávání fanoušků, který na mě pod pódiem řvou, abych zahrál "Pažitku". Těchto lidí se chci zbavit.

Považuješ období "Pažitky" za překonané?

Je to písnička, kterou jsem složil v nějakým čase, ale teď po letech mi přijde primitivní. Chápu, že většina umělců je vděčná, že alespoň nějaký hit udělala a veřejnost si je podle toho pamatuje. Ale já na to úplně totálně mrdám a navíc to nesnáším. Aby na mě někdo řval, co mám zahrát... to je jak nějakej pionýr u praporu se dvěma vztyčenýma olíznutýma prstama. Rosa na kolejích, ty vole.

Než jsem zapnul diktafon, řekl jsem ti, že "Dawntempo" je podle mě v podstatě gospelová deska. Co ty na to?

Myslím, že ještě jedna taková deska a zavolají mi Horáček s Hapkou a budou chtít, abych se stal jedním z jejich šansonových zpěváků. Já jim řeknu, že už mi to Hapkovo piano přijde nudný a Horáčkovy moralizující texty taky a že si udělám svoji vlastní šansonovou desku. Pokud to teda nebude zmíněný rapmetal či ukulele. To Horáček s Hapkou neudělají, kdežto já můžu udělat cokoliv. A myslím, že lidi mi to budou věřit, protože jsem něco jako hudební Kámasútra. Mám spoustu poloh a ve všech mi to jde. Samozřejmě na amatérské úrovni, ale už platím složenky, takže je to celkem dobrý.

Do jaké míry je aktuální album autobiografické?

Musím říct, že všechno nejsou úplný novinky. Některý songy jsem chtěl dát už na předchozí desky, ale nehodily se tam. Třeba "Ing. Pavel Pavel" jsem složil po jednom koncertě v pelhřimovské kavárně Tygřík, písničku "Mrak" zase v momentě, kdy mi umřel první pes. Je tam ale i spousta autobiografických portrétů - například "Úplně normální píseň" nebo "Pivíčko" - a myslím, že se shodují s portréty spousty posluchačů. Zkrátka obraz čtyřicátníka.

Takže v podstatě bilanční nahrávka.

(chvíli přemýšlí) Podle mě to ještě není úplně bilanční záležitost. Na druhou stranu - ano, jsme ve věku, kdy kluci z kapely mají založené rodiny a starají se o děti. Ty půjdou za chvíli do školy a kluci ví, že se teď deset patnáct let nepohnou a pak přijde stáří. Nebudu to ale okecávat nějakýma dementníma kydama. Mám pocit, že chci dělat už jen důležitý věci. Ať si o tom kdokoliv myslí cokoliv. Proto ani nebudu nikomu programově skládat juchandy, aby se zasmál.

Předpokládám, že bys to nedělal ani pro někoho jiného.

Jo, uměl bych pro nějaký debily dělat texty, jak to dělá třeba Fanánek. Jenže bych se vysál a nedal bych ze sebe pocit, který bych chtěl. Když člověk složí dvě stě písní pro někoho jinýho, úplně se rozplizne, tvoří podle nějakýho mustru a do ničeho svůj pocit nedá. To si raději počkám, až ve mně vyvěrá, a pak ho tam napálím. Text najednou přijde úplně sám a v určitý noci při určitým pivu se zobrazí.

Když jsme spolu mluvili před pěti lety, tvrdil jsi, že se ti těžce skládají písničky o lásce. "Počkám si, až mi bude jako Johnny Cashovi v době, kdy točil 'American Recordings'. Abych už o ní všechno věděl a mohl bilancovat. Já o ní vlastně moc nevím," řekl jsi tehdy. Na albu "Dawntempo" už máš ale takové songy poměrně nepokrytě. Co se stalo?

Jednou větou: Přestávám se stydět zpívat o lásce, protože jsem ji našel. Se ženou jsem sedm let a stvořili jsme spolu genetický otisky. Čím déle spolu jsme, tím víc vím, že jsem celý život hledal jenom ji. Všechno ostatní byly slepý uličky, pokusy, omyly, jednosměrky, bludiště, cykly, olympijské kruhy. Od tý doby, co si tohle uvědomuji, se nestydím. Troufám si tvrdit, že teď už o lásce něco vím.

V debatě s Ladislavem Špačkem o užívání vulgarit v českém jazyce jsi poznamenal, že čím déle jsi venku ze školy, tím tvoje slovní zásoba zeštíhluje. Pocítil jsi tohle i při skládání nových písniček?

Zeštíhluje, na rozdíl od tělesné schránky. To je dobrá otázka, protože se týká jak textů, tak muziky. Mluvil jsi o gospelu. Čím jsem starší, tím víc mě baví bluesový nebo jazzový pocit. Mám rád, když je v muzice ticho a pauzy. Nebaví mě, když tam někdo onanuje. Vidím to i na svým vývoji: Když jsi mladší, snažíš se ukázat, že umíš hrát. Ale ve finále je to jenom o pocitu. Jak říká Robert Nebřenský z Vltavy: muzika je tanečnice, víla, která text obalí. A text by měl být torzo, ve kterým není ani jedno zbytečný slovo. Takový to někdy, možná, nevím, příště, asi, trochu... Když už tahle slova použiji, pak velmi cíleně. Chci obnažit text na dřeň a použít v něm jen to důležitý. A v muzice jenom tolik tónů, abych vyjádřil pocit, který v sobě mám.

Takže se snažíš jít cestou úspornosti ve vyjádření.

Snažím. Tahle doba je díky vědecko-technickému pokroku tak turbulentní, že to, co zažijeme za jeden život, dřív vydalo na generace. Vynálezy měly kdysi uplatnění na staletí a tisíciletí, ale postupem času se všechno zrychluje. Na lidi je to strašnej nápor, takže žijí hekticky, jsou strašně vystresovaný a nedokážou si život užívat. Mně připadá, že těm lidem připadá, že je nějakej hřích celý den odpočívat. Vždyť to je naopak nejvíc, co pro sebe můžeš udělat! Vzít si košík s rohlíkama, máslem a nějakou vodou, posadit se u lesa a tam tři hodiny blbnout s dětmi nebo jen tak zevlovat. Vyplašit kance, vyplašit srnky a pomazlit se s fenkami. Pak se vrátit, uložit děti, otevřít si s mladou flašku vína a říct si: lásko, dneska bylo ale krásně! Zkrátka žít každý den, jako kdyby měl být poslední. Nevolat obchodním partnerům a nezabývat se negativními věcmi.

Daří se ti to?

Snažím se to neposrat. Můžu se zabývat tím, že soused roztočil maflík nebo že topí petkama, ale to už prostě tak je. A kazit si tím den, který by měl být poslední? Od určitý doby se snažím na sebe nenechat působit a nebo sám nevydávat negativní energii. Spousta lidí na tohle zamyšlení v téhle turbulentní době ale nemá čas, protože se furt dějí nějaký nový věci. Díky globalizaci, vědecko-technickýmu pokroku a médiím neustále vstřebávají nový informace a zabývají tím, že třeba v Číně manžel usekl ženě ruku mačetou nebo že v Afghánistánu při povodni zemřelo sedmdesát lidí. Kurva, kdo tohle věděl před sto lety? Ve výsledku máš zasekanej mozek. Nechci tím říct, že bys měl být buránek na lokální úrovni, ale měl by ses nad všechna negativa, co ti hustí média do hlavy, umět povznést. Není to dobrý a ani důležitý. Primárně ti to přenastavuje myšlení do strachu, do obav neužít si život. Tomuhle se chci vyhnout a snad se to zrcadlí i v muzice. Není potřeba dělat milion věcí, není potřeba hrát milion tónů a sázet milion slov. Stačí jenom zobrazit pocit a nechat v pauzách mezi větami a takty člověka relaxovat.

Album "Dawntempo" vzniklo díky crowfundingu, tedy hromadnému financování skrze portál HitHit. Tahle cesta v Česku ještě není příliš prošlapaná. Neměl jsi obavu, že ti fanoušci potřebnou částku nepošlou?

Já chodím rád do risku, protože kdo nic neriskne, nic nezíská. Jsem hráč, to je potřeba vědět. V tomhle jsem po fotrovi, to byl neúspěšný karetní hráč. To jsem já taky. Takže v podstatě pořád hraju o všechno. A co se týče financování skrze HitHit - myslím, že jsem bonusy a stimuly pro fanoušky nastavil tak, že s webmasterem Badym nejsme vůbec v plusu. Naopak. Protiváhou je ale obrovská reklama zadarmo, protože o tom furt všichni mluví, a fakt, že se muzika dostane mezi lidi. Šest stovek fanoušků si automaticky předplatilo cédéčko. Jde o kmenové lidi, kteří ho mohou šířit dál. Jsem rád, že srdcem a někdy i mozkem přispěli na natočení, protože já na to v danou chvíli neměl.

U předchozích alb to bylo jinak, že?

Protože je "Dawntempo" dvojcédéčko, znamenalo i dvakrát tak velký rozpočet. Ale už třeba předchozí "Coveranto" mě vyšlo ve studiu na sto tisíc. Zaplatil jsem si to ze svýho, z toho, co jsem našetřil z koncertů. Takoví Wohnouti točí běžně za tři sta tisíc, poslední deska Lenky Dusilový stála čtyři sta tisíc. To už si z prstu nevycucáš. Jasně, jsou to entity, který prodávají víc než já. Oni prodají pět tisíc desek, já s bídou tisíc.

Kam až se nakonec vyšplhal tvůj celkový rozpočet?

Tahle sranda mě vyšla zhruba na tři sta litrů. V byznys sekci Hospodářských novin mi vyšel rozhovor, ve kterém se mě paní ptá, jestli to není moc a co budu dělat s tím zbytkem. Odpověděl jsem, že s tím zbytkem ještě čtvrt milionu doplatím a budu na nule. Tak to zkrátka je. Každopádně jsem potřeboval už nějak ten svůj pocit zpomalení obtisknout do reálný formy sedmého cédečka a posunout se zase někam dál.

Půjdeš touhle cestou i u dalších nahrávek?

Nevím. Každopádně teď mám v mailu zmiňovaných šest set lidí, z nichž třeba čtyři sta by mi asi přispěli znovu. Mohl bych to pro ně udělat. A nebo bych mohl další desku udělat s pomocí jednoho silného partnera, protože firmám některých kámošů se docela daří. Akce kolem HitHit je dobrá kvůli tomu, že se kolem toho vytváří šeptanda. Je třeba to brát tak, že nejde o výdělečný podnik, ale o cestu, kterou můžeš desku víc propagovat a dostat do povědomí lidí.

Řekl jsi, že budeš skládat hudbu bez ohledu na reakce publika. Mám dojem, že o tebe před lety zavadila média, byl jsi docela jejich miláčkem, ale postupem času z toho sešlo. Jak se podle tebe vyvíjí tvá popularita?

Popularita je ošemetná věc. Novináři o mě zavadili, ale už nezavazujou. Vědí, že jsem trošku tvrdší oříšek a že se můžou sami ztrapnit. Navíc nejsem tak zajímavej vývozní artikl. "Dawntempo" dostalo v recenzi Honzy Vedrala na iDnesu 80 procent. Od nějakého recenzenta z Koule.cz obdrželo první cédéčko 50 a druhé 80 procent. Připadá mi, že už jen čekají, kdy zemřu. 50 na 80 je tak nízkej tlak, že už se přibližuji hibernaci. Další cédéčko by mohlo být už jen na tibetské mísy Pavla Marka a do toho medvědí brumendo a nenápadné bicí Pavla Fajta. V podstatě obnovená Dunaj, tedy delta Dunaje. Už jenom taková bažinka s vykvétajícími blatouchy a miliony komárů, kteří pořád ještě bodají, ale už to není tak důležité, protože už jsme celí pobodaní a ani to nevnímáme. Takže opuchající zájem novinářů chápu.

A co návštěvnost koncertů?

Říká se, že je krize a že lidi spíš kupujou jídlo. To se ale jenom říká, oni strašej. Dokud budou plný nákupní centra, kde všechny šopy nemají vůbec žádný význam a prodávají tam jenom samý píčoviny, tak žádná krize není. A opuchající zájem novinářů se vůbec neodráží na návštěvnosti koncertů. Spíš je to o tom, že byla mediálně vytvořena krize, takže všechny kapely, se kterými se bavím, mají určitý úbytek posluchačů. Nepřijde jich sto, ale sedmdesát. Já mám furt stejně koncertů, hraju jich do stovky ročně. Chodí míň lidí, takže za stejnou muziku mám míň peněz. Ale složenky platím, takže je to celkem v pohodě. Řekl bych, že s deskou "Dawntempo" určitou část fanoušků ztratím. Fázi, ve který jsem, mladí vůbec nepochopí. Zase bych ale mohl získat vrstevníky nebo starší páprdy, kteří si přijdou na jazzík.

Kde bys chtěl vidět sám sebe za takových deset let?

Nerad bych se viděl na márách, protože chci vidět vyrůstat naše děti. Myslím, že bych jim měl ještě nějakou dobu dělat tátu a své ženě muže. Rád bych se viděl na nějakým zašitým ostrově na Jadranu, protože je tam strašně krásný a čistý moře. Představuji si sám sebe jako Plíhala, kterej dvakrát do roka dělá turné - jarní a podzimní. Můj ideál je, že bych jel od listopadu do prosince předvánoční turné, pak bych zmizel na hory, kde bych se válel dva měsíce ve sněhu, následně utekl k moři a pak vyrazil na jarní turné. Z obou šňůr bych zafinancoval celej rok, a tak bych se v létě jen válel u vody, v lese nebo chodil po horách.

No jo, ale kdy bys tvořil?

Měl bych spoustu času tvořit.

Přišla by ale múza, kdybys měl samé požitky?

Pozor, to nejsou požitky, to by bylo duchovní rozjímání! Začal bych hrát na ty tibetské mísy a házet brumendo, takže další hodnocení desky by nebylo 50 na 80, ale třeba 20 na 40. Úplně bych se chtěl dopracovat do stavu, kdy by mi dali 10 na 10. To už by bylo přímo zmrtvýchvstání Džízuse Krajsta. Můj tep by byl tak blízko smrti a zároveň nirváně, že puls hudby by už nešel nahmatat. Jednalo by se pouze o zvuky jako šumění větru a šplouchání vln o břeh. Jenom bych simuloval zvuky přírody, ze kterých vznikl primární život. V tu chvíli bych zjistil, že mám dospělý děti, dal bych polibek své ženě, rozloučil se s tímto světem a normálně bych se rozpustil jako Karel Plíhal ve filmu "Rock ďábla". Jen nevím, jestli to za těch deset let stihnu.

A co tvůj současný životní styl? Dá se s ním nějak rozumně fungovat? Koná se udržitelný rozvoj?

Jasně, moje hudební planeta je v podstatě rozvojová země, která potřebuje neustále přikurtovávat kapelou, jíž je potřeba vyplácet honorář, a držet se při zemi, abych neměl právě na ty požitky. Takže jedeme s áčkovejma muzikantama koncert za trojku na hlavu, dáme si z toho benzín nebo naftu (záleží, co kdo pije), pak se vracíme zpátky ke svým rodinám a říkáme si: to byl ale pěknej večer, to jsme si zase zahráli! Bojím se jenom jedný věci. Rozdíl mezi rockovým a jazzovým muzikantem je takový, že rockový muzikant podle starýho otřepanýho vtipu hraje tři akordy pro tisíc lidí. Kdežto ten jazzový hraje tisíc akordů pro tři lidi. Já myslím, že hraju asi tak třicet akordů pro třicet lidí. Jednou bych chtěl publikum přimět poslouchat moji muziku natolik, abych mohl hrát sto akordů pro sto lidí.

V tom případě to bude 100 na 100.

Jo, vznikne trochu hypertenze. Spojil bych nízké s vysokým. Je to těžký a daří se to velmi málo kapelám. Například Buty, Vltava nebo Illustratosphere Dana Bárty hrají kvalitní muziku, která je chytrá a zároveň natolik chytlavá, že zaujme i širší vrstvu opičanů. To je liga, do které bych se chtěl jednou dostat. Se vší skromností tvrdím, že kdybych se neutápěl v alkoholu, jsem schopen se na úroveň těchto kluků dostat. Rád bych v budoucnu mezi ně patřil.

Na tohle konto Radek Patrňák v období desky "Normale" řekl, že když člověk jede v těchto kolejích, postupem času mu už nikdo nerozumí. No a od té doby to šlo s tou kapelou skutečně z kopce.

A to je podle mě případ "Dawntempa". Že to teď půjde z kopce i se mnou. "Normale" je deska, kterou jsem já osobně velmi ocenil. Nevím ale, kolik takových nás je. Buty byla předtím kapela, kterou vytáhl Svěrák ve filmu "Jízda". Udělala hity jako "František", "Mám jednu ruku dlouhou", "Nad stádem koní" nebo "Tata". S "Normale" se to změnilo a jejich poslední album "Duperele" je vyloženě temný, byť u něj s klukama v autě brečíme smíchy. Samozřejmě - posune je to do prdele, ale to je dobře.

Jak to myslíš?

Čím jsem starší, tím nahlížím na muziku jinak. Cítím, že není potřeba udělat za každou cenu hit. Kapely jako Buty by to uměly, výčet jejich úspěšných singlů mluví za vše. Podle mě ale mají nějakou sebeúctu a nikam je to neposouvá. U sebe vnímám podobný pocit. Chci vytvářet obrazy, který můžou existovat nezávisle na čase. Jako když si pustíš starý Ježkárny. Takový "Klobouk v křoví" je píseň, která tě osloví bez ohledu na dobu.

Tím se dostáváme zpátky ke...

Ke ztrátě posluchačů a hodnocení desek 10 na 10. A pak samozřejmě ke krejčovskému metru a rozměrům tělesné schránky 100 - 100 - 100. Takovému válečku, který je třeba konzervovat na dně moře. Prostě masa opičanů je tupá a inteligentních lidí je malá část. Souvisí to i se systémem školství. Mohli bychom se bavit o všem - o subvencích, dotacích, úlitbičkách minoritám, o celkovém systému financování a o tom, jak kvůli tomu všemu půjde postupně celej systém vzdělávání do prdele. Mohli bychom se bavit o tomhle kapitalistickým novodobým otrokářským systému a vládě většiny, kdy názor většiny je špatný, protože většina je tupá a nemá vkus, což se mimo jiné promítá do výsledku voleb.

Asi uznáš, že tohle je téma na nový rozhovor, pokud to nemá skončit jenom u pivních řečí.

Samozřejmě. Ale mám dojem, že ta politicko-ekonomicko-mocenská elita chce mít opičany tupý a nepotřebuje, aby byli vzdělaný. Chce jenom tu masu ovládat ve svůj prospěch. Já bych byl rád jedna z protivah, která bude lidi nutit pořád přemýšlet a hledat si informace. I proto nahazuji různá témata, kdy třeba v "Nazijazzu" zpívám o Jerzy Kosińskim. Ať si lidi zjistěj, kdo to byl! Já chci neustále přemýšlet, pochybovat, podezřívat a nevěřit někomu, kdo je nějaká televizní autorita s kravatkou a něco mi říká. Tady těm lidem nevěřím. Zaprvé se neumí oblíkat, zadruhé ten oblek jim nesluší a zatřetí mi lžou. Pořád mám potřebu pochybovat o tom, co mediální svět prezentuje jako pravdu.

Adorno... Před lety jsi stvořil postavu Opičana Havla. Opičan Klaus se nekonal, bude nějaký Opičan Zeman?

Vůbec. To jsou figury, který mě nezajímají. Svým způsobem je chápu, svým způsobem jimi pohrdám. Pohrdám Klausem, protože nikdy nebyl můj prezident a jeho ego bylo vždycky tisíckrát větší než láska k lidem. A nemám rád Zemana za jeho vepřovost a za to, co předvedl Šloufův tým v předvolební kampani. Nelíbí se mi, že si s Klausem akorát předali moc, a štve mě, že útočí na nízký pudy lidí, pro který je bůček přednější než třeba písnička. Když už by se tihle lidé objevili v mým textu, pak jedině v nějakým hanlivým verši. Ale ani za to mi nestojí. Neopřel bych si o ně píchlý kolo.

A co básničky tvého parťáka Em Rudenka, které na novém albu zcela chybí? Máš nějakou nově oblíbenou?

Em Rudenko: Je jaro (recituje Oto Klempíř)

Je jaro.
Všem mým dívkám se zapalují lýtka
volají mi postupně jedna po druhé.
Víš, je mi to hrozně líto
jsem z toho úplně zblbá, ale zamilovala jsem se.
Ten chlap má prostě charisma.

Jo, dobrá, až to přejde, tak se ukaž
odpovídám jim a cucám při tom lahváče.

Je jaro.
V posteli se mi válí docela dobrá kost
nikomu nevolám, ani manželce.

Mám pocit, že je to tak lepší.