Předchozí "Let's Celebrate" bylo povedeným superstarovským debutem Martina Chodúra, který nepokrytě mířil do středního proudu a před třemi lety trochu provětral a zároveň oživil tento hudební směr. Přesto ale, když se vám dostane do ruky "Manifest", pochopíte, že už některé věci na debutu měly být jinak a že jeho nahrávání zřejmě významně ovlivnil především tehdejší tým kolem něj. Nyní je ale zpět a s deskou, která je plně v jeho režii.

Co znamená plně v jeho režii? Především se rozešel s vydavatelstvím a "Manifest" vydává ve vlastním nákladu, a tedy i čistě dle svých představ. Na rozdíl od prvotiny je deska celá v češtině a celou ji nahrál s big bandem, ke kterému se přidaly občas i smyčce a místy i velký sbor. Všechno toto se na ní podepsalo veskrze pozitivně a je citelně znát, že Martin Chodúr se v tom všem cítí daleko svobodněji a daleko více je s nahrávkou spjatý.

Stylově se vlastně až tak moc nezměnila. Ani zde se nikterak netají obdivem k hudbě Karla Gotta, klasickým bondovkám nebo třeba k Tomu Jonesovi. Jen ten zvuk je tentokrát jakoby poctivější a klasičtější. Přitom se ale stylově odvázal ještě o trochu více. Nebojí se kombinace šansonu a jazzu, latino rytmů s příchutí tex-mex a opět nechybí ani bossa nova. Nedá se říct, že písničky jako takové by byly prvoplánové. Většinou je potřeba se jimi chvíli proposlouchat. Neznamená to, že by byl "Manifest" nějakým těžkým albem, pouze mu chybí taková ta popová chytlavost, což může někoho odradit. Už proto se mi příčí srovnávat Martina s Michaelem Bublém, který jde na hudbu více zpříma a možná i s větší lehkosti a s takovým podprahovým rošťáctvím.

Ve výsledku je "Manifest" celkem pestrá směsice stylů, rytmů i nálad. K těm přispívají tentokrát texty, které jsou více osobní a dotýkají se vedle lásky třeba i přátelství, jež mohou narušit velmi prozaické důvody, jako v případě "Moskva je v plamenech". To je mimochodem jedna z nejlepších písní na albu. Má nejen výbornou melodii, ale i střídání gradace a především výborně pracuje s různými žánry - od popového budování přes bondovské vyvrcholení k opětovnému zklidnění až po takřka santanovské intermezzo. Tomu je pochopitelně podřízený výběr nástrojů i intenzita sborů.

Zůstal také výborný Chodúrův hlas. Jeho síla je samozřejmě v klenutých melodiích, kde se může dostatečně rozvinout. Nicméně zajímavý je nyní i v klidnějších polohách, což dokazuje především těch pár jazzových věcí, kde je nutno více pracovat s intenzitou a výraznějšími přechody. Troufnu si tvrdit, že by Martin Chodúr neudělal chybu, kdyby někdy v budoucnu natočil o něco intimnější, ryze jazzové album.

Výborný je i hudební doprovod, který dokonale podtrhuje náladu a styl jednotlivých songů. Přesto ale v něm tkví zřejmě to jediné, co by se dalo "Manifestu" vytknout. Jedná se spíše o technickou záležitost, nicméně v orchestrálních partech se dost často ztrácí sólové nástroje jakoby v davu ostatních; splývají - zkrátka chybí tam o něco výraznější plasticita a možná i jejich čistota. Na druhou stranu je to ale spíš taková drobnost, kterou málokdo zaznamená a jejíž odstranění může stát poměrně značný obnos.

"Manifest" je důkazem, že se Karel Gott nemusí bát, že by neměl následovníka. Patrně Martin Chodúr nebude mít tolik fanoušků jako Mistr, přece jen ti jeho rostli s ním, s jeho hudbou i stylovým vývojem, zatímco Martin naskakuje do rozjetého vlaku. Přesto bude oslovovat ty, kteří mají rádi střední proud a tradiční pop, případně ty, kteří jej právě objevují a zjišťují, že toto označení nemusí být jen eufemismus. Je jen otázkou, jak je dostat do koncertních sálů, kde se dnes vlastně rozhoduje o úspěšnosti a neúspěšnosti interpreta, nicméně tato kvalitní a dobře udělaná nahrávka je velmi dobrým a potřebným prvním krokem.