Černočerná oslava posmutnělých nálad a rozpoznatelného zvuku Depeche Mode dorostla do dalšího stádia jménem "Delta Machine". Na něm se opět protínají skladatelské protipóly Martina Gora a Davea Gahana. Vydání alba způsobilo očekávaný rozruch, který se však nenesl jen v pochvalném duchu. Pavel Parikrupa v hlavní recenzi udělil slibných sedm bodů a své postřehy z třinácté studiovky této hudební legendy shrnul slovy: "I přes nadšenou zmínku o strojové 'Always' (toto jsou Depeche Mode!) se zjednodušeně dá říct, že u mne vítězí kytary nad mašinkami: více se mi líbí ta polovina zvaná 'Delta', rockovější, rozervanější, více pocitová, bluesová, gospelová. Druhá půlka pod názvem 'Machine' je pro mne chladnější a ne tak vynalézavá." V makrorecenzi se finální známka zastavila ještě o kousek níže, na šedesáti dvou procentech.

Depeche Mode novou kolekci představí živě i u nás, stane se tak 23. července pod širým nebem stadionu v pražském Edenu (a s velkou pravděpodobností se pak dočkáme i zastávky v rámci zimní části tour). O další názor jsme oslovili studiového experta Borise Carloffa, který za svůj debut "The Escapist" získal mimo jiné i cenu české hudební kritiky Apollo 2012 a video "Falling" získalo Anděla 2012 za klip roku.

---

Jaroslav Hrách - Tahle třináctka smůlu rozhodně nepřinesla (8/10)
Vztah ke kapele: Velmi vřelý, hlavně k desce "Playing The Angel".

Už před vydáním "Delta Machine" mě bavil pilotní singl "Heaven", ačkoliv jsem si na něj vyslechl řadu kritik, především na hlas zpěváka Gahana. Minulá nahrávka "Sounds Of The Universe" se kapele příliš nevydařila a kromě dvou skvělých skladeb ("Wrong" a "In Chains") nenabídla příliš zajímavý materiál a byla plná vycpávek. Naproti tomu novinka zaujme hned na první poslech. Vítací track "Welcome To My World" dává jasně najevo, co od alba můžeme očekávat - moderní elektronický zvuk s hojným využitím syntezátorů. Pro někoho možná nevýrazná skladba "My Little Universe" mě setsakramentsky baví, stejně jako pomalá "Slow". Atmosférou překypující "Should Be Higher" ohromí nejen hudebně, ale i zpěvem. Trochu nejistý jsem snad jen u "Soft Touch / Raw Nerve", jejíž tempo je sice chytlavé, ale příliš nezapadá do konceptu nahrávky. Třináctá deska Depeche Mode sice nepřekonala perfektní "Playing The Angel", zní však rozhodně lépe než předchozí "Sounds Of The Universe".

Radek Londin - Vypiplané i tápavé hledání smyslu (6/10)
Vztah ke kapele: Dlouhodobý, ale křiváka jsem nikdy nenosil.

"Delta Machine" je především výtvorem zkušených řemeslníků, hrajících podle léty ověřených not. Slova o albu inspirovaném deltou Mississippi chápu jen jako nutné vyplnění tiskové zprávy, protože Depešáci jsou bluesem načichlí se střídavou intenzitou už od začátku devadesátek. Střídmější a jakoby prázdnější zvuk je ve skutečnosti daleko rafinovanější, než by se na první dojem mohlo zdát. Gore i producent Ben Hillier rozumějí současnému sound designu, přitom však stále pracují se starým nadčasovým syntezátorovým nádobíčkem a citlivě udržují kontinuitu kapely. Deska má silných skladeb spíše tak na EPčko (jsou to spíš ty pomalejší), chvílemi jde o třikrát ohřívaný vývar, přesto se poslouchá o dost lépe než poněkud křečovitá snaha o progres z předchozího roztříštěného "Sounds Of The Universe". Uvědomělé smíření s temnotou mi je momentálně bližší než bombastické rozervané romanťárny jejich velkých a zásadních alb, čímž neříkám, že nebyla silnější a hlavně nápaditější. Rád bych se mýlil, ale lepší už to asi stejně nebude.

Dan Hájek - Odchylka od normálu (6/10)
Vztah ke kapele: Stálá fascinace, teď ale trošku chřadnoucí.

"Delta Machine" je pro mě podobnou pustinou jako deska "Exciter", která se pro mě osobně pomalým, jistým tempem propadá do propadliště dějin. Sice je oproti minulé "Sounds Of The Universe" kontextově vyrovnanější, náladově sladěná, ale zas se na ní nic výrazného neděje. Jako by krátkodobě uhasl plamen invence a snahy se někam více posunout. Je to taková sázka na jistotu s mnoha odkazy do minulosti a nekonečné přetavování řečeného na "Black Celebration" - ve spirálách času a momentálního rozpoložení ústřední dvojice Gore/Gahan. A ono by stačilo něco málo zvukově pošpinit, přidat záludnější rytmy a výsledek by mohl znít progresivněji, než v pouhé bluesové rezonanci. Martin svým způsobem hledal určitý kompromis v přístupu vyzkoušeném na znamenitém albu "Counterfeit2", ale do cílové mety nedorazil a nechal se zviklat teamem okolo něj; možná je načase najít nového producenta, Ben Hillier je už pro DM moc předvídatelný. "Delta Machine" je tak depešácký lehký nadprůměr s několika málo povedenými chvílemi a roztřepanou vatou.

Ondřej Michal - Všechno, nebo nic (6/10)
Vztah ke kapele: Na začátku devadesátek jsem je žral.

"Delta Machine" je v pořadí třetí album, na němž spolupracoval producent Ben Hillier. Říkám na rovinu, že stejně jako u "Sounds Of The Universe" a "Playing The Angel" i u téhle nahrávky jsem větší zalíbení hledal marně. A že jsem se snažil. Podotýkám, že byly doby, kdy jsem se dokonce považoval za depešáka. Sice se psal konec osmdesátých, resp. začátek devadesátých let minulého století, ale o to teď nejde. Těžko říct, v čem je problém. Možná v tom, že bych chtěl zase slyšet silné písničky, ale místo toho se mi dostalo silného alba. Nechápete? Hned vysvětlím. Jde o to, že deska funguje jako působivý celek. Když ji však rozřežete na jednotlivé skladby, kouzlo se vytratí. Tiskové zprávy sice s předstihem ohlašovaly návrat ke zvuku přelomového "Violatoru," ale ze strany vydavatelství šlo o tradiční dělání vln. Tak daleko kapela tentokrát nedošla. Na rozdíl od té letošní, z kolekce ze začátku devadesátých let fungovala každá skladba samostatně. A dá se říct, že to platí dodnes. Toho se tady dočkáme jenom stěží. Co se týče samotného poslechu, doporučuji poslouchat všechny písně na jeden zátah, nebo desku neposlouchat vůbec.

Jakub Malar - Pouhá recyklace nestačí (5/10)
Vztah ke kapele: Řadím je k tomu nejlepšímu z osmdesátek a devadesátek.

Kolem Depeche Mode se u nás za ty roky vytvořil takový kult, že jak je každá nová nahrávka s nedočkavostí očekávána, je pak následně euforicky přijata, aniž by byl připuštěný jakýkoliv kritický pohled. Někteří oddaní fanoušci vám možná odkývou, že nové věci sice nesahají jejich vrcholným dílům ani po kotníky, ale i tak budou každé nové album vynášet do nebes. Jenomže nejnovější "Delta Machine" není takový zázrak, za jaký je mnohými považován. Dá se říct, že každá nová deska, která přišla po roce 1997, zněla víc a víc jako ta předchozí. S "Delta Machine" je to snad poprvé, kdy nudí a nikam se neposouvají. Celou dobu čekáte, kdy přijde moment, který by vás dostal do kolen, ale ten nepřichází. Samozřejmě že se najdou světlejší chvíle jako odvážný minimalistický kousek "My Little Universe" nebo "Broken" ukazující, že jejich původní kouzlo v nich je ještě stále ukryté, ale na povrch se vynoří pouze sporadicky. Těch pár záblesků je pak vždy zastíněno unaveným materiálem, v čele se skladbou "Angel", v níž Dave Gahan zní, jako když Nick Cave zpívá rané The Human League - ne zrovna šťastná kombinace. Zkrátka na "Delta Machine" jsou Depeche Mode už jen pouhou parodií sebe sama. Fanouškové jim to sežerou a my ostatní budeme doufat, že s další deskou nám ukáží, že ještě nepatří do starého železa.

---

Album: Depeche Mode - Delta Machine
Průměrné hodnocení: 6,2/10
Celkový čas: 57:55
Skladby: Welcome To My World, Angel, Heaven, Secret To The End, My Little Universe, Slow, Broken, The Child Inside, Soft Touch/Raw Nerve, Should Be Higher, Alone, Soothe My Soul, Goodbye