Loni touhle dobou zpíval v Support Lesbiens, dnes je tváří skupiny Portless. Podle některých zaznamenal Kryštof Michal přestup roku. "Nic jiného mi ale nezbylo," říká v obsáhlém rozhovoru, v němž poodhalil plány do budoucna, pouštěl nové písničky a promluvil i o rozchodu s Hynkem Tomanem.
© Martin Chochola / musicserver.cz Jaké to je, zakládat na prahu čtyřicítky novou kapelu?
Zvláštní. Někoho možná napadne, že bych v tomhle věku už nemusel mít potřebu zakládat něco nového, jenže nic jiného mi nezbylo. Ale tak co. Člověk přece musí být vždycky připravenej vstát a začít znova. V životě se může stát cokoliv. Jak se říká - člověk míní, život mění.
Cítíš, že jsi znovu na začátku? V podobné situaci jsi byl už dvakrát…
Moc srovnání právě nemám. První založení kapely proběhlo tak, že se v roce 1992 sešla parta dvacetiletých kluků a z nuly vytvořila funkční skupinu. Když jsme ji pak dávali zpátky dohromady o osm let později, byla půlka ansáblu rozuteklá po světě a tak jsme ji obnovili jen ve třech. Snažil jsem se ale, abychom byli plnohodnotná kapela jako během první éry. To se po odchodu Yardy Helešice nějakou chvíli dařilo, než to zase narazilo u někoho jinýho (hořce se usměje). A aktuální založení
Portless je zase úplně jiný začátek. S něčím takovým nemám vůbec zkušenosti. Vím akorát to, s jakými lidmi do toho jdu.
A co tvé okolí? Jak na založení Portless reagovalo?
Překvapivě, to je jasný. I když lidi z mého nejbližšího okolí věděli, co se v
Support Lesbiens děje, takže pro ně to tak velký překvápko nebylo. Tušili, že za takovým rozhodnutím je nějaký dlouhodobý vývoj, a vzali to vesměs pozitivně. U mne byla situace specifická - přece jenom jsem Support Lesbiens spoluzaložil, byl jejich ksichtem a něco jim vtiskl. Proto mi taky chvíli trvalo, než jsem se rozhoupal.
Každopádně už se stalo a s kapelou intenzivně tvoříte. Jak bys charakterizoval váš nový materiál?
Ve srovnání se Support Lesbiens je živelnější. Máme už jen jednu kytaru a ta musí zaplnit víc prostoru. Je to o větší komunikaci mezi bicími, basou a kytarou. Písničky budou ve finále riffovější, tím myslím jako kytarovější. Nebylo to ale tak, že bychom se sešli a řekli: Hoši, pojďme dělat něco úplně jiného než doposud. Skládáme zkrátka tak, jak to z nás přirozeně padá.
A jak to z vás teda padá? Vaše první písnička "New Ride" má sice specifické pozadí vzniku, ale přesto - dá se z ní vyčíst něco jako zvuk Portless?
Podle mě ne. "New Ride" je totiž skutečně speciální věc. V okamžiku, kdy jsme se s klukama rozhodli ze Support Lesbiens odejít, přišla nabídka udělat písničku do celosvětový reklamy na novou Škodovku. Snažili jsme se vlézt do určitého zadání. Mně ten song evokuje spíš ještě Support Lesbiens. Další písničky, včetně prvního singlu, budou určitě syrovější. A nebo víš co - já ti je vlastně můžu pustit, chceš?
© Martin Chochola / musicserver.cz No jasně, sem s nimi!
(Kryštof vytahuje notebook a otevírá složku s novými písničkami) My jsme si ke konci loňského roku udělali skvělý výlet na horskou chalupu a napsali tam několik nových pecek. Když jsme pak s nimi přišli do studia, zjistili jsme, že zvukově jsou někde v 90. letech. Tímhle směrem jsme se vydat úplně nechtěli, tak jsme některým nasadili modernější sound. Pustím ti pecku "Dream a Dream", kterou plánujeme jako první singl. René Rypar mi teď každý den volá a raduje se, jak ji znovu celou předělal a že prý teď zní ještě líp než předtím (směje se). Ta písnička ještě není moc otextovaná, má jenom naznačenou zpěvovou linku, ale poslechni si to celý (podává mi sluchátka a pouští song, ze kterého se vyloupne překvapivá vypalovačka s disko nádechem. Taková, jakou bych od bývalých členů Support Lesbiens absolutně nečekal).
Teda, překvapili jste!
Vážně? My tuhle písničku posloucháme furt dokola a čím dál víc jsme z ní nadšený. Říkáme si, že když ji uděláme ve studu dobře, mohla by to být fakt bomba. Osobně mě baví použitá východoněmecká dikce:
"I like it! I know it!" (směje se). Jako další ti můžu pustit song, ke kterýmu mám i příběh. Náš kamarád Ruda Havlík, slavný český bloger, tráví většinu času světoběžnictvím. Jezdí po dálným Východě a dohaduje v Indii a Číně textilky pro české firmy. Stráví tam strašného času a o historkách, které ho potkávají, píše blog. Mimochodem, některý jsou fakt šílený. Rozhodl se o tom natočit i film, kterej bude mít premiéru na podzim tohoto roku. Jmenuje se "Zejtra napořád" a tahle naše písnička by v něm měla znít (opět mi podává sluchátka, ze kterých se line valivý riff nářezu ála
Linkin Park).
Rázem z toho máme hezký komponovaný večer. Tahle písnička zní jako Linkin Park v nejlepších letech…
(směje se) My jí taky říkali
linkinovka, než dostala název "Race". Je to kvůli refrénu, ve kterém se zpívá
"Race untill the game is over". Žij dokud žiješ. Věříme, že do toho filmu zapadne a počítáme s ní i na desku. Kromě toho připravujeme ještě jeden velký projekt, o němž jsme dlouho nechtěli mluvit, dokud nebude mít jasnější obrysy. Teď to ale vypadá nadějně. Napsali jsme písničku, kterou bychom rádi věnovali fondu Unicef. Sešli jsme se s jeho českou ředitelkou, prezentovali jí písničku a ta se jí líbila. Máme už domluveného prvního hosta, kterým je Tomáš Jamník, hráč na violoncello par excellence. Rádi bychom, aby konečná verze songu byla nahraná s orchestrem. Tohle, co uslyšíš, je nástřel se španělkou, taková náladovka… (ve sluchátkách hraje balada s klenutým refrénem, pravděpodobně budoucí obrovský hit. Kryštof tvrdí, že ji momentálně textuje; zatím má pracovní název "Unicef").
© Martin Chochola / musicserver.cz Kryštofe, je ti jasné, že tohle může překonat i vaše "Cliché"?
Já nad tím tahle neuvažuji. Ale bylo by skvělé, kdybychom stihli domluvit i další hosty. Plánovali jsme, že by s námi ty poslední refrény v závěru zpívaly hvězdy české populární hudby. Prostě klasická charitativní písnička. Unicef se do toho už zapojil a některá jména začal oslovovat. Chtěli bychom jim písničku věnovat, aby jim vydělala nějaký peníze, má-li ten potenciál. Vlastně tady mám ještě jednu pecku (zavírá notebook a hledá záznamy v telefonu, až narazí na video ze zkušebny). Je to taková
pepperovka (Pouští mi písničku, která skutečně připomíná dílnu
Red Hot Chili Peppers. Zatímco dynamické sloky evokují období desky "Blood Sugar Sex Magik", refrén zdánlivé připomíná etapu kolem "Californication".)
Budu se opakovat, ale vážně jsem překvapený, co se to z vás vylouplo.
To mě těší. Téhle říkáme "I Need No Shit". Ale to je jenom taková sonda do naší kuchyně. Doklad toho, že nový pecky vznikaj a máme z nich nepokrytě radost. Hrozně nás to baví. Další tři nebo čtyři písničky máme ještě rozdělané a zuřivě na nich pracujeme. Hodně se na nich angažuje René, ostatně podobně jako na těch, které jsem ti teď pouštěl.
Vidíš a já za jeho vrchol u vás považoval "Desire" z roku 2004.
(zpívá si)
"Falling in love will make me wake in the morning rain…" Jo jo. Není to tak dávno, co jsme si projížděli starý pecky
Supportů, který budeme hrát na koncertech. Narazili jsme právě na "Desire" a říkali si: tyvádo, vždyť to je tak nádherná písnička! Dneska víme, že na desce měla znít trochu jinak, také to měla být
pepperovka - měl jsi slyšet, jak bubeníkovi vrže šlapka od kopáku; dát si ji na uši a myslet, že jsi s těma frajerama ve zkušebně. Je dost možný, že ji teď začneme hrát živě, když už víme, jak by měla vypadat (směje se). Podobně jako třeba "Telephone".
Myslíš, že novou tvorbu skousnou i fanoušci, kterým se líbily poslední desky Support Lesbiens?
Nevím, já tohle neřeším. Vlastně jsem to nikdy neřešil. Vždycky jsem tvrdil, ať vylezeme na pódium a začneme prostě hrát. Když to bude znít dobře, někomu se to líbit bude. A je mi jedno, jestli osmanáctiletýmu, nebo třicetiletýmu fanouškovi. Ostatně, mně už taky není dvacet. Cítíš-li v tom nějakou změnu, chci jen říct, že není prvoplánová. Tohle z nás prostě vypadlo na horách při jamování.
Kryštof Michal
Narodil se 15. února 1974 v Praze. V pubertě se vrcholově věnoval sjezdovému lyžování, než v osmnácti spoluzaložil kapelu
Support Lesbiens a natočil s ní osm studiových alb: "So What?" (1993),
"Medicine Man" (1994),
"Regeneration?" (2001),
"Tune Da Radio" (2002),
"Midlife" (2004),
"Euphony & Other Adventures" (2006),
"Lick It" (2008) a
"Homobot" (2011). Populární skupina se dvakrát rozpadla. Poprvé v roce 1996 poté, co ji nahrávací společnost odmítla vydat třetí desku. O čtyři roky později se dali Suport Lesbiens znovu dohromady, ovšem po vleklých sporech se loni
rozpadli podruhé. V sestavě zbyl pouze doprovodný kytarista Hynek Toman, jenž se pokouší Support Lesbiens
obnovit v nové podobě v čele s Czendou, zpěvákem
Post-It. Zbylí členové skupiny založili formaci
Portless. Kromě Kryštofa Michala (zpěv) v ní působí René Rypar (kytara), Jan Daliba (basa) a Zbyněk Raušer (bicí). Koncertní premiéra čeká Portless ve středu 24. dubna v Lucerna Music Baru, každý fanoušek dostane ke vstupence zdarma CD s prvními skladbami kapely.
Loni na podzim jsi mi říkal, že letos plánujete natočit album v Los Angeles. Jak se tohle vyvíjí?
Musím se přiznat, že to byla trochu naivní představa. Studio tam pořád máme domluvené a stále přemýšlíme, jak ho využít. Jsme neustále v kontaktu. Vůbec nás ale nenapadlo, že budeme muset během tří měsíců řešit tolik věcí. Zažíváme hodně překotný období. Není šance, abychom se sebrali a někam na čtrnáct dní odjeli. To nepřipadá v úvahu. Teď jsme natočili klip k "New Ride", za necelý měsíc nás čeká první oficiální koncert a v souvislosti s tím chceme prezentovat první singl "Dream a Dream" včetně klipu. Doděláváme pecky, do toho řešíme koncerty, média, partnery… To, co jsme měli vlastně dělat minulý rok, se teď snažíme dohnat. Je sice pozdě, ale pořád se to snažíme rozjet tak, abychom před letní sezónou měli první singl, videoklip a fragment desky.
Držíte se formátu klasické dlouhohrající nahrávky, nebo platí, že lidem na prvním koncertě nějaké písničky rozdáte zdarma?
Rádi bychom nyní udělali studiovou nahrávku, která by obsahovala třeba pět písniček a podpořili tím exkluzivitu našeho prvního koncertu. To znamená, že všem návštěvníkům, kteří přijdou 24. dubna do Lucerna Music Baru, rozdáme tyhle písničky na cédéčku. Jednak jim chceme dát najevo, že si vážíme jejich přítomnosti, a jednak bychom písničky rádi začali šířit mezi lidmi. Ideální by bylo, kdyby je v létě už aspoň trochu znali. A na podzim plánujeme regulérní první album Portless.
S Hynkem Tomanem jsi v kontaktu?
S Hynkem nejsem v kontaktu už dlouho.
Ale zaznamenal jsi, že reinkarnoval Support Lesbiens?
(chvíli přemýšlí) Těžký nezaznamenat.
Co na to říkáš?
Nepotěšilo mě to. Jak to říct kulantně… Hynek vždycky tvrdil, že já bez něho tu kapelu mít můžu, zatímco on beze mne ne. No a teď vidím, jak Hynek založil novou kapelu a používá pro ni název Support Lesbiens.
© Martin Chochola / musicserver.cz Kde vlastně vznikly ty spory, kvůli kterým jste ze Support Lesbiens odešli a založili Portless?
Konflikt začal tím, že Hynek někdy v roce 2009 přišel a povídá, že kluky v kapele (René Rypar, Jan Daliba a Zbyněk Raušer - pozn.) nemá rád. Zní to stupidně, já vím. Také jsem na něho hleděl jak puk s otevřenou pusou. Vadilo mu tohleto a támhleto, vyčítal klukům, že hrají i v jiných skupinách… Proč řešíš jejich osobní věci, ptal jsem se ho. Hynek mě postavil před hotovou věc, kdy si definoval, že je nemá rád. Co ode mne jako očekával? Že se apriori postavím na jeho stranu? Jenže se stalo to, co on asi neočekával. Po nějakém krátkodobém vývoji jsem řekl, že jeho postoj nekvituji a nesouhlasím s ním. Odmítl jsem se na jeho stranu prvoplánově přidat, protože ty kluky zkrátka rád mám.
Co následovalo?
Hynek mi pak mezi řečí oznámil, že ze společného
eseróčka vyvedl ochranné značky Support Lesbiens. Obhajoval se větou o tom, že beze mne kapela nemůže existovat, zatímco bez něj ano. Bál se, že když nebude mít značku pod kontrolou, můžeme ho vyhodit z kapely. Tuhle větu, která je jasná a jaksi definuje stav, jsme měli na talíři další tři roky.
Bál se Hynek oprávněně?
Nějaký vývoj tam byl, ale ve chvíli, kdy tohle udělal, nebylo vyhazování z kapely na pořadu dne. Hynek se zkrátka zařídil tak, jak se zařídil. Spousta lidí říká, že jsem mu měl na fleku rozbít hubu. Ale já takovej nejsem, v tu chvíli mě nezajímalo nějaký rozbíjení hub. Stál jsem v situaci, kdy mi společník z
eseróčka řekl, že nemá rád kluky v kapele a k tomu vlastní značku. Tak co jsem měl dělat? Snažil jsem se najít způsob, jak kapelu zachránit. Šlo mi o lidi a v tu chvíli jsem neřešil, jestli někomu patří nebo nepatří značka.
Slyšel jsem, že ani při nahrávání posledních desek nepanovala ve studiu vždy pohodová atmosféra…
V těch posledních letech proběhla spousta věcí. Kluci se na nahrávání ve studiu moc netěšili, protože věděli, že poslední slovo tam bude mít Hynek. A ten poměrně direktivně říkal, co kde bude, jak která pecka bude znít a podobně. Už to nebyl konsenzus pěti lidí v kapele. Hynek do toho zásadně vstupoval a ovlivňoval, co na těch nahrávkách je - z jedné ze dvou svých písniček, které byly potenciální singly, třeba vyndal nástroje kluků.
Šlo o peníze?
Když jsme na začátku 90. let založili Support Lesbiens, pod všechny písničky jsme se podepisovali všichni a peníze z Intergramu rozdělovali přesně po dvaceti procentech. Chovali jsme se jako kapela. Byť jsi tuhle písničku vymyslel ty a basák na nahrávce nehraje basu, tak mu ji přiznáme, protože tam není jenom proto, že sampl zněl v daném případě líp. V další dekádě se to pozměnilo, po roce 2000 jsme byli v kapele jenom tři a autorství jsme si rozepisovali na sebe. Pořád ale platilo, že intergramový procenta byly rozdělený mezi všechny muzikanty. Mimo jiné proto, že oni písničky hrají naživo. U posledních desek se ale stávalo, že Hynek zvláště u svých songů vyndal Reného kytary nebo Honzovy basy a Intergram jim nepřiznal.
© Martin Chochola / musicserver.cz V jaké písničce například?
Třeba v "Bombs and Lies", singlu z poslední desky. Tam šel celý Intergram za Hynkem. Jde vlastně o drobnosti, ale ty dokreslují celkový vnitřní stav a to, co se uvnitř kapely dělo. Kéž by to bylo tak jednoduchý, že někdo někomu rozbije hubu… Nikdy to nebyly okatý věci, byl to soubor drobnejch ústrků a úkonů, který směřovaly k tomu, aby dal Hynek klukům najevo, že je nemá rád a že pro kapelu nedělají dost. Jedno z jeho hlavních mott bylo, že pro kapelu dělá ikskrát víc, než kluci. Proč by prý měli mít stejný výhody jako on. Jenomže já coby frontman pro kapelu také nedělal málo a nikdy jsem nežádal víc než třeba basák. Byli jsme přece jedna kapela. Ale právě v tomto bodě jsme se asi začali rozcházet.
Situace prý eskalovala na konci loňského léta. Ty ses o tomhle momentu nikdy nechtěl bavit, ale teď už máš přece jen nějaký odstup. Co byla ta pověstná poslední kapka?
Ještě bych chtěl říct, že v průběhu těch let za mnou kluci nezávazně na sobě chodili a říkali, že jsou na hraně to položit. Že už nejsou dál schopni čelit tlaku ze strany Hynka a manažerky Svatavy. Vždycky jsem je ale přemluvil a oni to neudělali. Nějaký věci se nám podařilo změnit - třeba to, že Svatava s námi přestala jezdit na koncerty. Nepůsobila totiž v šatně jako smířlivý element. Chvílemi to vypadalo, že se nám podaří kapelu zachránit, ale na konci loňské sezony přišla ta poslední kapka. Odehráli jsme koncert a v podstatě došlo k fyzickýmu kontaktu mezi Hynkem a zbytek kapely.
Co se přihodilo?
Už se ani nepamatuji, kde to bylo, šlo o krásnej lokální festival. Dva tisíce lidí, svítilo sluníčko… Měli jsme pocit, že koncert dopadl super, a s úsměvem lezli z pódia. Najednou Hynek během pěti vteřin začal po klucích řvát. Nevím, co mu přelétlo přes nos. Každopádně se to dělo v otevřeném prostoru před lidmi. Koukal jsem na to jako blázen.
Až tak?
Přímo se mezi sebou neporvali, ale ta čela do sebe třeskla, to ne že ne. V minulosti se tohle nikdy nestalo. No a v tý psychicky vyhrocený atmosféře to už kluci neskousli, byť čekali, že se Hynek omluví. Ano, možná by stačilo zvednout telefon a říct: Sorry, byl to úlet a omlouvám se. V tu chvíli by to tu věc napravilo, nicméně se tak nestalo. Hynek se neomluvil a posléze jsem zjistil, že to ani nespatřuje jako zásadní problém. Neměl pocit, že by něco způsobil. Pro kluky, kteří už byli několikrát psychicky připraveni k tomu, že z kapely odejdou, to byla poslední rána. Během třech dnů mi postupně všichni řekli, že to balí a odcházejí. Jen tak pro zajímavost, tohle se stalo čtrnáct dnů před startem podzimního turné k dvacetiletému výročí kapely.
Druhou část rozhovoru najdete zde.