Wales na hudební mapě světa, to je především Tom Jones a Manic Street Preachers. Je tu samo sebou ještě několik jmen a jedním z nich je Stereophonics. Dlouhá léta jsme je měli zafixované jako trio, ale teď je to čtveřice, která se ukazuje ve výborném světle na albu "Graffiti On The Train".

Na Manics si při poslechu desky můžete vzpomenout i díky použití smyčců. Ty zde nejsou kvůli cukrování, nýbrž dodávají skladbám dramatické napětí. Skladba "Violins And Tambourines" se (spoiler alert!) po třech minutách hypnotického opakování jemného kytarového motivu změní v bouři i za přispění orchestru. Aranže tělesa má na triku David Arnold - kdo jiný by už byl více povolaný pro tuto velkolepou práci než skladatel hudby k bondovkám.

Kelly Jones byl tentokrát jako výhradní autor materiálu obdařen notnou dávkou inspirace a dobrých nápadů. Titulní skladba, to je čistá nádhera, která je jasným kandidátem na brzké použití v soundtracku krásného smutného filmu (což by u Stereophonics nebylo poprvé, viz "Maybe Tomorrow"), singlová "Indian Summer" se zavrtá do paměti a ani se jí nechcete celý den zbavit, protože je tak příjemně povznášející, což platí i o další silně návykové písni "In A Moment".

Jiné, ponuré nálady se posluchače zmocní v baladě "Take Me" nebo v nejtvrdší skladbě alba "Catacomb", která je opravdu nekompromisním nářezem. V kontrastu k ní stojí úžasná soulová "Been Caught Cheating" a závěrečná smířlivá "No-one's Perfect", po níž už se hodí jen titulek s nápisem dobrou noc a stmívačka.

Jak radostné je zjištění, že na skvělé album stačí necelá třičtvrtěhodina! Deset skladeb na elpíčko a maličkost: žádná vata.