The Strokes se v roce 2011 vrátili po pětileté pauze s průměrným albem "Angles", jehož přípravu a natáčení nemile poznamenaly vztahy v kapele. Zatímco zkraje nového milénia to byla pětice muzikantů, pokrevních bratrů jako vystřižená z filmu "Ztracenci" Francise Forda Coppoly, která měnila hudební svět, o deset let později před námi stála skupina, která spolu téměř nekomunikovala. Nick Valensi z této situace obviňoval Juliana Casablancase, Nikolai Fraiture Alberta Hammonda Jr., Hammond Jr. to sváděl na drogy a Casablancas na všechny své spoluhráče. U sebe chyby nikdo nehledal, a když si vezmeme, že právě v této atmosféře vznikala nahrávka, s níž se měli vrátit na hudební scénu po tak dlouhé době, nelze se divit, že to zas tak úplně nedopadlo. Snad kromě singlu "Under Cover Of Darkness" neobsahovala ani jeden výrazný moment. Celé to znělo, jako by se ve studiu trápili a dělali vše pro to, aby se z něj co nejdřív dostali ven.

Nyní se píše rok 2013, a jaká je momentální situace mezi členy, vědí pouze oni sami. Neposkytují rozhovory, nejsou k dispozici žádné nové fotografie, nekoncertují a je vlastně dost možné, že je otázkou času, kdy ohlásí rozpad. Ať je to ale jak chce, před námi teď leží nová studiová deska "Comedown Machine" a jestli by právě tato měla být jejich labutí písní, ostudu si rozhodně neudělali. Po dlouhé době opět znějí, jako když si společné hraní opravdu užívají. Docela kontrast k předchozímu textu, ale je to tak. Nový materiál pospolu totiž funguje nejlépe od "Room On Fire" a nebál bych se jej označit za jejich nejpopovější album vůbec.

Oproti nahrávce "Angles", která působila spíše jako sbírka b-stran singlů, je "Comedown Machine" opět hitovou kolekcí. Bere si to nejlepší jak od The Strokes, tak od samotného Casablancase (viz povedená sólovka "Phrazes For The Young"), takže se opět několikrát zastavíme v osmdesátkách. Hned úvodní "Tap Out" sice otevírá zvuk znějící, jako když někdo nepříjemně škrábe po tabuli, ale vzápětí následuje groove ve stylu Human League. Oproti tomu následující skladba "All The Time" je vítaným návratem ke zvuku prvních dvou alb a klidně ji můžeme zařadit vedle hitů jako "Someday" nebo "The End Has No End". "One Way Trigger" je jejich variací na "Take On Me" od A-ha s Casablancasovým falzetem (ten na "Comedown Machine" dostává značně výrazný prostor) a "Welcome To Japan" je natolik zábavná a úchylná, že jejímu kouzlu prostě nejde odolat.

A to jsme stále na začátku. "80's Comedown Machine", v níž je více než jen špetka antiutopické sci-fi, by se svou krásnou mellotronovou linkou a melancholickou atmosférou mohla zaznít v některém z filmů Wese Andersona. V podobném duchu se nese také "Slow Animals", v níž Casablancasův zpěv místy přechází až v šeptání. V "Chances" se pánové vyžívají v třepetavých kosmických syntezátorech a sborových momentech, které mají doprovázet onen moment živého vystoupení, kdy se rozsvítí blikající LED světla a pokryjí publikum třpytivými body (snad k tomu ještě budou mít příležitost). Závěrečná "Call It Fate, Call It Karma" pak je mírně najazzlá a zní jako do snového obrazu předělaná "Ask Me Anything" z "First Impressions Of Earth".

"Comedown Machine" vás možná nechytne hned a je dost možné, že v touze po "Is This It 2" album s WTF výrazem ve tváři po jednom poslechu zavrhnete. Jenže když mu dáte šanci, zjistíte, že je dost chytře natočené. The Strokes mohli oprášit své baseballové boty, pařit jako v roce 2001 a vytvořit kopii svého slavného debutu (po nezdaru jménem "Angles" by to byl jednoduchý a logický krok), ale místo toho se rozhodli hrát si, zkoušet nové věci a nezatížit se jinými očekáváními než těmi vlastními. Konečně našli svou tvář a právě díky tomu po delší době opět vyhrávají. Snad jim to ještě pár let vydrží.