První část rozhovoru naleznete zde.

Tvrdíte, že míč je momentálně na straně hudebních periodik. Vytvoří-li kvalitní obsah, bude po něm poptávka?

To je můj optimistický názor. Není to však snadné. Žijeme v republice, která je z mého pohledu spíše špatná, než dobrá. To samé platí o téhle době. Lidé nejsou ochotni utrácet peníze za věci, o kterých si myslí, že je dokážou získat zadarmo. Nerozpoznají moc dobře kvalitu. Mediální výchova na našich školách je úplně mizerná, místním lidem se dá nakukat naprosto cokoliv.

Jako například?

Když si přečtou, že svět ovládá skupina Bilderberg, jsou o tom přesvědčeni do konce života aniž by si zjistili, o co běží. Jsou jednoduše ovlivnitelní. Hlavně, že je to zadarmo a že si můžou zadarmo zanadávat na blogu nebo v diskuzi pod článkem. Z tohoto ohledu jsem skeptický. Z jednoho nedávného výzkumu však vyplývá, že se v České republice muzikou aktivně zabývá asi tři sta tisíc lidí. Dělí se samozřejmě na různé žánry, kvalitu a podobně, ale je to relativně vysoké číslo. Jde o lidi, kteří chodí na koncerty, do klubů a jsou ochotni za hudbu něco utratit.

A kolik je jich potřeba, aby uživili hudební médium?

Z této skupiny podle mne stačí pět deset procent na to, aby bylo nějaké hudební médium životaschopné. Jak se to podaří, je samozřejmě otázka. Jakmile začnete skrouhávat rozpočty na marketing a oslovování lidí, jste zpátky ve spirále, o které jsme se bavili. Ale já hudbě pořád věřím.

Nebyl však dostatečným mementem pro případné nadšence právě zánik vašeho Filteru? Poví si: Oni měli za zády jednu z nejsilnějších mediálních institucí v zemi - a stejně to nezaplatili.

Dnes bych už věděl, jak si inzertně stojíme a dokázal bych situaci asi lépe optimalizovat. Jenže tehdy nám ze dne na den vypadla inzerce a i když jsme mohli další rok psát Filter ve třech lidech, už by to nebyl Filter. Nikdy jsme nedělali časopis proto, aby nám každý měsíc přistála na účtu výplata. V momentě, kdy něco nemůžete dělat podle svých představ, jde o prostituci. Ostatní časopisy položila inzertní krize taky, ať už hudební či nehudební.

Z těch tradičních hudebních zbyl na trhu pouze Rock & Pop. Drží ho nad vodou specifická cílová skupina?

Za dob vycházení Filteru jsme se bavili spekulacemi o tom, co je vlastně drží nad vodou. Nedokážu to říct. Nechci je pomlouvat. Kvalita je tam různorodá, ale Rock & Pop je pořád něco, čemu aspoň můžu říkat časopis - na rozdíl od pokusů typu Full Moon. To z mého hlediska není časopis, ale amatérský pokus o něco. Do It Yourself systém. Já na tyhle věci nevěřím. Kvalitní lidi rovnají se kvalitní médium a tohleto tam rozhodně neprobíhá. S tím financováním to platí i pro Spark, který je pro mě další záhada. Prodají kolem devíti tisíc kusů a tisknou toho dvaadvacet, takže mají víc než poloviční remitendu. Ale nevím, nevidím do jejich hospodaření. Je to blbý a musí být frustrující vědět, že vás čte desetina lidí nějakého céčkového hudebního webu.

Mimochodem, má na českém trhu šanci i nějaký úplně nový formát hudebního serveru?

Zvlášť na filmovým poli existují servery, který jsou svým charakterem unikátní. Třeba web ČSFD, což je vlastně databáze koncipovaná tak, aby k jejímu provozu bylo zapotřebí minimum placených lidí. Takovýto web o hudbě v Česku úplně chybí a představuje také možnost. Není to však model klasického média.

V tomhle rozhovoru jste několikrát zmínil, že kvalitní médium tvoří kvalitní autoři. Máme je v Česku?

Podle mne ano. Byť tady není žádné médium, které by vytvářelo ikonické autory jako třeba dříve Živel. Ve své době se z něj mohli všichni zvencnout. Psát do Živlu, to něco znamenalo! Dnes je úplně jedno, kdo kam píše. Zatímco ve Velké Británii je psaní pro Q magazine nebo NME vrchol hudební žurnalistiky, u nás to takhle není. V Česku jsou novináři rádi, že jim text někde otisknou a dostanou za něj nějakým způsobem zaplaceno. Vysloveně prestižní média tu v tomhle směru nemáme. Tím neříkám, že by tu nebyly kvalitní počiny nebo alespoň snaha o ně, ale pořád jsou šroubovaný finanční situací.

Takže kvalitní autory podle vás máme, jen jsou rozeseti po různých redakcích.

Ano, není tu jedno médium, který by je centralizovalo. V každém periodiku najdu někoho, kdo je úplně mimo, a zároveň pár kvalitních autorů, kteří za to stojí. U musicserveru je taková tendence taky. Najdu tam kvalitní autory, kterých si můžu vážit, i ty, co teprve začínají. Což je neomlouvá. Někde začínat musejí a je otázka šéfredaktora, co s tím udělá. Co je ale z mého hlediska největší rozšířená nemoc, je hra na hudebního novináře, která dost souvisí s hrou na českou hudební scénu.

Co přesně tím myslíte?

Zrovna nedávno jsem na Aktuálně.cz četl článek Karla Veselého, šlo o anketu - predikci nových jmen pro rok 2013. Redaktoři, kteří se toho výběru účastnili, se odvolávali na slavnou anketu BBC. Ta vždy určuje, co bude daný rok trendy. Jenže tohle bylo od začátku do konce naprosto pomýlený. Neznal jsem úplně všechny interprety ani všechny autory, ale kvalitní byl jeden, možná dva. Všechno ostatní byl amatérismus vydávaný za kvalitu.

Zkuste jmenovat.

U jednoho interpreta jsem se dočetl, že jde o "bluesrockové duo s intenzivním primitivismem". Poslechl jsem si to a… opravdu jim to moc nešlo. Ale vydávat to ad hoc za primitivismus? Podobné smutné případy se tam opakovaly. Hudební scéna v Česku je mizerná. Z mého pohledu je tu tak deset kapel, který za něco stojí. Tahle anketa mě fakt dojala, protože je naprosto scestná. Budeme si hrát na to, že se tady děje něco jako v Anglii? Vždyť my Anglii nesaháme ani po kotníky. Skoro žádná z českých kapel nemá na to, aby si tam zahrála a někoho oslovila. Naše scéna je špatná, ne moc originální a všichni se tady hrozně přeme o nových kapelách. Neříkám, že tu nejsou vlaštovky, ale za posledních patnáct let jich nenapočítám ani deset.

Jenomže co s tím?

Je důležité si uvědomit, že mazáním medu kolem huby ničeho nedosáhneme. Musíme si pojmenovat náš problém a pak ho nějakým způsobem řešit. Občas mi to totiž připomíná dobu českého národního obrození v 19. století. Všechno, co bylo český, lidi přijímali nekriticky a bez kontextu evropského dění. V literatuře jsme tehdy byli o dvacet let zpoždění za světem, všechno to byly kopírky. Snad kromě Karla Hynka Máchy, který byl skutečná extratřída a svojí unikátní tvorbou předběhl celý svět, jsme měli plno přicmrndávačů, jejichž tvorbu jsme vydávali za velký umění, ale nebylo tomu tak. Je třeba být sebekritický a nebát se toho. Jenomže na malý scéně je to těžký. Až vyjde tenhle rozhovor, je mi úplně jasný, kdo všechno mi zavolá a co si vlastně o mně lidi budou myslet. Přesto si nemůžu pomoct - osmdesát procent českých kapel jsou jenom a pouze epigoni, o něco originálního se pokouší výrazná menšina. To samý se odráží v hudební publicistice.

V jakém smyslu se to odráží v publicistice?

Úplně nejjednodušší cesta, jak být v Česku v uvozovkách dobrý novinář, je hodně propagovat své já. To znamená být hodně kontroverzní, což dneska dokážeme dvěma větami, moc nepracovat a taky se třeba trochu malovat. Pak to možná vyjde. Jenže pro mne tohle není seriozní záležitost. Já chci někoho v uvozovkách normálního. Ne pozéry, kteří dokážou akorát promovat své ego. Vrátím se ještě naposledy ke vzpomínané anketě na Aktuálně.cz. O skupině Schwarzprior jsem si přečetl, že míchá punk s elektronikou. Ve výsledku to ale není nic jiného než performance, která je naprosto úděsná a s muzikou nemá nic společnýho. U kapely s názvem Deceased Squirrel on The Phone bylo zase uvedeno, že je "inspirována mrtvou veverkou". Tohle přece nemůže nikdo myslet vážně, kór když ta hudba stojí úplně za hovno.

Když to shrneme, tak…

Proklamace a všechny ty kecy je to nejhorší, co tu člověk může udělat. Ať už je to muzikant nebo novinář nebo klidně já. Kecání a póza jsou nejjednodušší, ale udělat něco a věnovat se tomu dlouhodobě, to je věc úplně jiná.

Kdo z českých novinářů splňuje vaše požadavky na kvalitního hudebního publicistu?

Nejvíc pořád uznávám lidi, které jsem potkal během své kariéry v Ultramixu a Filteru. Vždycky jsem je považoval za relativně kvalitní. Stejně tak si myslím, že třeba polovina lidí na musicserveru je dost kvalitních. Mám radost, že je tady nová generace, která se to snaží dělat dobře. Těchhle lidí si vážím. Jsem rád, že tady jsou a věnují se tomu. Bohužel jsou tu i tragédi a občas je to až úsměvný. Stane se třeba, že si z nich někdo vystřelí a oni udělají rozhovor s někým úplně jiným. Tohle se fakt děje! Ale marná sláva - zase je to jen otázka financí a rozhodnutí toho, kdo tam toho člověka vyšle.

Jedním ze specifik české hudební scény je i to, že je poměrně malá a spousta jejích účastníků se navzájem dobře zná. Nečelil jste někdy kritice, že se s muzikanty jen tak kamarádsky poplácáváte?

To je klasický problém malých scén a malých komunit. Stává se to. Dřív jsem měl společně s Carlosem Kropáčkem label, kterým do roku 2003 pošla půlka lidí, co tady něco vydávali - od Ega přes Skyline až po taneční scénu. Se všemi jsme se dost znali. Na jednu stranu je to výhoda, protože jednou zvednete telefon a jste domluvení, na stranu druhou tam zkrátka máte osobní vazby. V časopise jsme se potom snažili tyhle lidi neprotlačovat.

Dařilo se vám to?

V Ultramixu nám vytýkali, že protěžujeme Southpaw, ve Filteru zase někdy Skyline. Můj tehdejší zástupce Radek Bureš je jejich bubeník, takže jakmile se ve Filteru objevila recenze, hnedka nám lidi psali. Pamatuji si, že nám to tehdy vytýkala v Lidových novinách Jana Kačurová. Prý je to malá domů. Když pak začala vydávat časopis Full Moon, což není nic jiného než plátek pro její promotérský aktivity, začal jsem se tomu už smát. Je vidět, že se tomu úplně vyhnout nedá. Ale zatímco Full Moon to má úplně otevřeně, my se to snažili kočírovat a dělat profesionálně. Radek by vždycky nešťastný, protože jsem články o jeho kapele vytrvale odmítal. Za celou dobu existence Filteru jsme o Skyline napsali asi dva články a dvě recenze a rozhodně jsme je nešetřili.

Když má člověk k muzikantovi blíž, často se dozví informace, které jsou exkluzivní, ale v rámci dobrých vztahů je nechce zveřejnit. Řešil jste někdy takové dilema?

Jako šéfredaktor Ultramixu a Filteru jsem tohle moc neřešil, to spíše jako majitel vydavatelství. Dostávali jsme od umělců informace, co se s nimi aktuálně děje a něco z toho chtěli přeposílat do médií - tamten ujíždí na drogách, támhleta je těhotná… Jenže to tady v Česku moc nejde. Přístup k takovým informacím máte, ale nakonec si je stejně necháte pro sebe. Nejedete v tom. Osobní přístup znamená vždycky informaci navíc a ne všechno člověk chce předat dál.

Jaký je v tomhle kontextu váš názor na autorizaci? V českém tiskovém zákoně se o ní nehovoří.

Já proti autorizaci nic nemám, pokud se na ní předem dohodneme. Nemám rád, když přijde interpret, rozhazuje informace o tom, jak kde zakalil, koho kde vojel a podobně - ono to dobře vypadá v titulcích a dobře se to cituje - ale při autorizaci všechno škrtne a výsledkem je nudnej článek. Postupem času jsem se s tím už naučil pracovat. Jsou lidi, který uměli pouštět informace a jsou lidi, kteří jsou na tohleto skoupí. Už víme, že jsou autoři, kteří jsou totálně nudní a nejsme s nimi schopni vyplnit pěkný článek, protože se sami berou hrozně vážně. Nechápou, že jde o infotainment a že nepíšeme Ottovu encyklopedii.

Mimochodem, nekryje se vycházení Filteru s poslední obdobím, kdy mělo české periodikum možnost zpovídat pravidelně zahraniční hvězdy? Dnes je pro ně český trh malý a tedy i rozhovory zbytečné.

Někdy mám takový dojem, ale snad to není ještě tak špatné. My jsme se vždycky snažili o co nejlepší přístup přímo ke hvězdám scény, ovšem ne vždy se to prostě podaří. A je pravda, že pro zahraniční muzikanty jsme víc a víc hodně marginální záležitost. Ještě máme štěstí, že mnoho z nich se chce podívat do Prahy jako turisti. Ale není divu - kapely a jejich management dost často soudí podle prodejů CD a když třeba Muse řekli, že tady prodali pár stovek CD, je s podivem, že sem vůbec zajeli. Kapely mívaj pocit, že tady jim prostě pšenka nepokvete. Naštěstí návštěvnost koncertů není tak zlá.

Na závěr si zkusme zavěštit z křišťálové koule: Jak bude vypadat česká hudební publicistika podle Pierra Beneše za deset let, v roce 2023?

Nejsem úplně Nostradamus. Nicméně dobře - přes všechno negativní, co jsem tu prohlásil, jsem optimista a myslím si, že budeme rozhodně dál než teď. Budou silnější média, byť už nebudeme mluvit o tisku, budou fundovanější a líp zaplacený novináři. Zkrátka, jestli je to dneska na jednu hvězdu z pěti, odhaduju to v roce 2023 aspoň na tři.