Po kapsách hledám poslední dvacku. Upocené prsty ji křečovitě podávají vděčné servírce a já jakožto správný štamgast zavírám dveře oblíbené žižkovské putyky. S cigaretou a studeným jarním vzduchem mi v hlavě s horečkou doznívá stovka melodií a nálad.

Před třemi hodinami jsem při stání fronty na pivo pozoroval přecpaný sál z minulého tisíciletí. Generační mix spokojeně klábosil ve středečním večeru o nadcházející kapele a prohlížel si zavěšené žárovkové pásy, natažené jako snížený druhý strop Lucerny. Marcus Mumford se svými Syny vystupuje v Česku poprvé a vysoké očekávání tak společně s připraveným romantickým osvětlením visí ve vzduchu.

V ostrou osmou začíná předkapela složená mimo jiné z basáka Jesse Quina, který si nedávno v Praze zahrál se známou formací Keane. Následujících třicet minut bylo vyplněno učebnicovým příkladem funkce předskokana: generální zkouška zvuku a jeho ladění, zvýšení očekávání na hlavní program a taková ta typická výplň. Přiznám se, že hudbu jeho a jeho kapely vůbec neznám, proto mi, stejně jako pro drtivou většinu diváctva, přišel jejich set nezajímavý. Čtyři kluci, kytara, basa, keyboard a bubny, hrající mix popu a folkového písničkářství, občas elektricky, občas postaru. Zkusili dvě tři vypalovačky, zpětnou vazbou byl ale přesto šum hovorů a nezájmu (to se nejvíce projevilo u pomalejších akustických songů), kontrola příchozích zpráv v telefonech a občasné individuální bučení. Frontman se zeptal, kolik lidí nezná jejich songy. Ruku zvedla Lucerna.

Přezvučení uteče jako voda, i když hodina čekání na hlavní hvězdy není zrovna přestávkou na pivo a poklábosení s přáteli. Technici ladili ten kontrabas snad čtyřikrát, krom toho připravovali všechny ostatní nástroje, což mohlo být hotovo už před vystoupením. Dobu zkrátilo stupňované vytleskávání a zajímavý mix od zvukaře (například Richard Butler řvoucí "now I'm ready to start" se zpětnou vazbou od publika). Se skončenou reprodukcí Arcade Fire zhasla světla a těsně po čtvrt na deset obsadili pozici na stage Mumford & Sons, britští výherci všemožných Grammy s úspěchy, za které by se za tak krátkou dobu působení nemusel stydět... vůbec nikdo. A i když se na hudební scéně nepohybují dlouho, vyčkávání jejich koncertu v naší matičce zemi bylo pro věrné fanoušky jako čekání na Godota. Chlapec přichází a říká, že tentokrát Godot přišel.

Mumfordi vypálili úvodní skladbou "Babel" ze stejnojmenného druhého alba a svou polohu ostřílených halových suverénů dokazovali každým dalším kouskem. Skromnost je v jejich případě sympatická, nicméně nemístná - kapela bez problémů zvládá obří pódia i tisíce posluchačů stojících před nimi (přesvědčte se v dokumentu "The Road To Red Rocks"). Britům sláva do hlavy nestoupla, jejich vystoupení je civilní, bezchybné, se zdravou sebejistotou a o několik úrovní výš než na samotných nahrávkách. Ať už s bicí sestavou nebo s pouhým Marcusovým kopákem - energie letící z pódia byla přirozená a živelná. Dupaná rytmika potvrzuje sílu v jednoduchosti.

Hudebníci si získali prakticky kompletní osazenstvo před pódiem hned v úvodu - jakmile začala zpěvná a burácivá "I Will Wait", zvuk šel nahoru a s ním i prvních deset řad. Slyšet zpívat sloky a řvát refrény unisono celý sál, nečekal asi nikdo. Balkony se oteplovaly pomaleji, ale i na ně nakonec došlo. Lehkost, která byla znamením prvních songů, vystřídalo zpívání od srdce a těžké balady, kterých mají Angličané v repertoáru plno. "Winter Winds" demonstrovala perfektně nazvučenou mandolínu a doplňující dechovou sekci. Spočítat všechny přítomné hudební nástroje nebylo nadlidským úkolem, ale nedělal jsem to. Velmi mnoho.

S tím jde logicky ruku v ruce zvuk. Ten byl na velmi dobré úrovni, klasickým neduhem byl slévaný zpěv. Vokál vynikal v sólech a pomalejších písních, kdy byl velmi čistý. Marcusový křaplák zněl v životní formě, ten chlap prostě umí zpívat. Dává do toho všechno, refrény vyřvává od srdce a pravda, se kterou ty texty předává posluchači, je znát. S každým úsměvem či útrpnou grimasou vyšle paprsky charismatu a i v tak velkém hluku slyšíte zběsilé cvakání závěrek fotoaparátů. Zbytek kapely ale rozhodně není žádným stínem, doprovodné vokály byly na špičkové úrovni a z kouzel s banjem létali motýli v podbřišcích. "White Blank Page" s vlajícíma rukama otevřela těžší část setlistu, aby ji mohl později "Little Lion Man" zase uzavřít. "Timshel" byla nečekaná vokálovka s kytarou a vyvedeným závěrem.

Marcus si během večera dvakrát sedl za bicí a pokaždé se z toho staly vrcholy vystoupení. Poprvé takhle zabubnoval skladbu "Lover Of The Light", bezchybně, s plným zvukem a blikajícími žárovkami. Lidé zakláněli hlavy a viděli běžícího Idrise Elbu v černém saku mezi stropními freskami. Dost možná nejlepší skladba vystoupení, kdyby nebylo ďábelského "Dust Bowl Dance", černého koně z debutu "Sigh No More". Rudé paprsky, šílený pán vyděděnců Mumford a vzduchem létající útrpná slova o opuštěných zemích, zlých skutcích a hořkých pomstách. Diváci lapající po dechu v sálu s nulovou koncentrací kyslíku, sbírajíc svou odvahu a své koně.

Podobných památných momentů měla celá noc mnoho. "Awake My Soul" s perfektním slidovaným podkresem znovu nastartovala emotivní jízdu, která po divokém dožadování se dalšího materiálu po prvním odchodu kapely skončila až s dvěma přídavky, "Whipers In The Dark" a snad nejznámější "The Cave". Ovace v závěrečné písni posunuli hlukový práh zase o něco výš a bezchybně zahraná tečka byla chutnou třešní na dortu. Prokládáno občasným vkusným humorem, zážitky z Prahy a poděkováním po periodickém bouřlivém potlesku naplněné kapacity sálu. Reakce publika byly většinou vysoce pozitivní, skupina má u nás víc fandů, než se na první pohled zdá - vyprodaná a spokojená Lucerna je toho důkazem.

V kapse cinkají klíče, v ulicích je ticho a k zemi se pomalu snáší lehká směs sněhu a deště. V klubu se sklízí vybavení, kapela teď někde určitě popíjí zasloužené pivo. Snažím se vzpomenout na koncert, který by mě dostal podobně jako dnešek. Paměť mi zahrabe až někam k létu dva tisíce osm, dále už o tom neuvažuju. Přicházím akorát na to, že je fajn mít harmonii v objektivním i subjektivním vnímání zážitku. Zážitku, kterému k dokonalosti chybělo... co vlastně?