Je možné spojit elektronickou hudbu, sofistikovaný pop a nechat je rozkvést na pozadí orchestru? Norská zpěvačka a skladatelka Susanne Sundfør to dokáže. A dokonce s takovou vášní, že díky ní ve Skándinávii tají ledy. Její třetí deska "The Silicone Veil" je velká událost napříč žánry.
9/10
Susanne Sundfør - The Silicone Veil
Skladby: Diamonds, White Foxes, Rome, Can You Feel the Thunder, Meditation in an Emergency, Among Us, The Silicone Veil, When, Stop (Don't Push the Button), Your Prelude
Vydáno: 8.10.2012 (UK)
Celkový čas: 44:26
Žánr: Elektro, indie pop
Vydavatel: Groenland
Susanne Sundfør je pro většinu posluchačů zřejmě velkou neznámou. Není se také moc co divit - její hudba totiž nepatří do rádií ani na stadiony, přitom má svým záběrem šanci oslovit nekonečné zástupy. Zpěvačka a skladatelka vystudovala klasickou hudbu a jazz, postupem času začala stále více koketovat s elektrem a nyní na třetí studiovce "The Silicone Veil" začala pěstovat neostych k líbivosti.
Navíc, a co je vůbec nejlepší, nezapírá svůj severský původ. Díky němu je ponurá, a přesto květnatá. Civilní, a přeci majestátní. Originální a zároveň skromná. Už když dozní úvodní "Diamonds", posluchači dojde, že do rukou dostal svébytný kus poctivého hudebního umění. Nabroušené beaty, harfy, éterické výšky a vícehlasy vzdáleně připomínají zimní variaci na
Florence And The Machine. Jenže Susanne ukazuje mnohem více.
Album jako takové je určeno především k intimnímu poslechu a jeho mnohovrstevnost umožňuje ve skladbách nalézat stále nové prvky. Mezi deseti tracky je tak ukryto nejedno překvapení. Singl "White Foxes" rezonuje se stylem, na který jsme zvyklí například u
Lykke Li: tře se zde o sebe propracovaná nelineární kompozice, střídání poloh a galony zamrzlých emocí. Ve chvílích, kdy Susanne dozpívá vygradované
"my eye is my sanctuary", nezbývá, než interpretce beze zbytku podlehnout.
Obrovská síla "The Silicone Veil" spočívá především v bezchybném vplétání klasického do futuristického. Téměř sedmiminutová "Rome" se svou smyčcovou sekcí je toho skvělým příkladem; skladba-labyrint je svět sám pro sebe a jen s ní si vystačíte na několik večerů. Ještě dál šla Susanne se smyčci v "Stop (Don't Push The Button)", a přesto z konceptu nevyčuhuje zbytečnou okázalostí. Tím se potvrdila i nezdolná vyváženost nahrávky.
Zbývá už jen rozlousknout, pro koho je tato výborná směsice skladeb vlastně určena. Svou složitostí osloví náročnější posluchače se zálibou v nevšední severské elektronice a zároveň má album potenciál zaujmout i popové fanoušky. Nenajdou zde sice melodie rozpoznatelné na první dobrou, ale míra přístupnosti je zde větší než u některých
uměleckých (někdy spíše upocených) počinů, které sice mají velkou hodnotu, ale jen vyvoleným se daří úplné napojení na stejnou vlnu. Toto však naštěstí není ten případ.