"Buduje, boří, staví i řve. Kypí tichne a pění znova," chtělo by se spolu s Majakovským napsat o aktuální desce Jana Budaře, herce a muzikanta, který je na "Lehce probuzený" více než kdy jindy ovlivněný televizí a showbusinessem vůbec. Těch odkazů a vypořádání se s touto jinou realitou je tu totiž opravdu hodně. A tak hned v úvodu volá věštce, jindy se zabývá třeba fenoménem Miss.

Je až s podivem, jak nepodstatných věcí si všímá a reaguje na ně. Jaké hrůzy nechává vsamplovat do svých písní. Když ale dojde až k připomínce památného rozhovoru s Bárou Tachecí, uvědomíte si, že dnešní mediální realita je docela zvrácená. A právě Tachecí má svým způsobem k věštkyni i hlouposti miss až bolestně blízko. A tak vlastně aktuální deska může působit i jako (auto) terapie. Pro každého, kdo se s tímto media-světem chce nebo potřebuje vyrovnat.

Jenže i Budař má svůj televizně - filmový obraz, jenž jej představuje jako člověka značně ironizujícího. Shazujícího věci ze stolu. Mistra vtipné zkratky, provokatéra. V tomto důsledku pak velmi těžko hledáte i jeho něžnou, citlivou, zranitelnou tvář. A tak posloucháte jeho často milostné písně a nejistě přemýšlíte, zda to je upřímná osobní zpověď, nebo zda dojde k nějakému zlehčení. A až se skladbou "Lidice" (jedna ze tří filmových písních co na albu jsou) prozřete. Budař nemá potřebu se za nic schovávat. A problém uvěřit mu není na straně zpěváka, ale posluchače.

A přesně o tom je i celá deska. Jan Budař na ní buduje svou skutečnou, herectvím nezatíženou podobu. Snaží se nás alespoň lehce probudit. Boří mýty. Staví nádherné osobní zpovědi a ty řve z plných plic do světa. Každému, kdo má chuť je přijmout. Vzít si z nich své a naložit s tím, jak uzná za vhodné. A to vše je doplněné i příjemným bonusem, že hudba, která nás k tomu vede, se poslouchá fakt dobře.