© facebook interpreta
Tomáš Tenkrát - Sdělují atmosférou (9/10)
Vztah ke kapele: Jediná česká superskupina, která má smysl.Od data vydání jsem tuhle desku slyšel padesátkrát, což je skoro každý druhý den. Někdy se to zkrátka sejde. "Vlci u dveří" se mi naprosto trefili do rozpoložení. To pak veškerá objektivní měřítka ztrácejí hodnotu. Tohle je album do doby, kdy podzim přechází v zimu, album pro všechny nevyléčitelné melancholiky. Nádherně syrově zaranžované, ale přitom v něm nezanikají kontury hladivých melodií ("Unavení"). Kombinaci hudební syrovosti a hořkých textů, které takhle zfrázovat umí jen Švejdík, vždy protrhne melodický paprsek Slunce, jakým je třeba refrén "Votroků". Celé album si nese jednolitou atmosféru. Není to depka, spíš kombinace smutku a naděje. Stejně jako když vaše nálada není úplně "hurá písničky, pojďme si zatančit" a z knihovny vytáhnete Vladimíra Holana. A on vždycky funguje. Stejně budou fungovat i "Vlci". Záchvěv opravdovosti v záplavě nic nevyzařujících interpretů české hudební scény. Sdělují atmosférou. A já se v ní utopil. "Bylo to krásný, budu vzpomínat..." Honza Průša - Stejně tě najdou (9/10)
Vztah ke kapele: Měl jsem je rád před Neckářem, mám je rád i po něm."Máme nový auťáky a vysoký baráky, co sahaj až do nebe. A vesmír jen pro sebe," zpívá Jaromír Švejdík a odkazuje na dobu, v níž dnes žijeme. Na to, jak v ní žijeme a jak jsme schopni se vypořádat s krizí středního věku, ať už je nám kolik chce let. A když pokračuje "byl jsem za vodou, byl jsem pod vodou, byl jsem málem mrtvý. Byl jsem ve městě, byl jsem na horách. Světu nerozumím," je to opět o vlastním nejistém ukotvení. O existenciálních problémech, o návratu ke kořenům, k prapůvodu lidství. O tom, zda vůbec jako lidstvo směřujeme správným směrem. Zda vůbec někam směřujeme. "Vlci u dveří" jsou o věčném hledání a hloubání. O vztazích, co vychladly, a to jak vztazích mezilidských, ale i vztahu k hodnotám nebo věcem, které budujeme. Z alba sálá deprese, bezvýchodnost, samota, zmar i osamění. Je to ale i o tom, že samota nemusí být na překážku. A když si ty podzimní splíny užíváte, dopracujete se až k závěrečnému poselství: "Stejně tě najdou". Vlci jsou kolem nás i v nás (paralela s Grindermanem). Ale na každém jednom člověku je, které si k sobě pustíme. A zda je necháme nad námi zvítězit, nebo radši začneme cvičit Pět Tibeťanů. Ne od zítra, ale hned.
© Petr Klapper / musicserver.cz
Vztah ke kapele: "Manuál" je jedna z mých nejoblíbenějších českých desekPřesně u třetího poslechu "Vlků" se mi tahle deska začala líbit přinejmenším stejně jako osm let starý debut. Ty první dva poslechy byly oťukávací a nedůvěřivé. Vždyť, říkal jsem si, co nového chlapi nabídnou, anebo jak naváží na skvělého předchůdce? Nevystříleli ty nejlepší patrony pro Václava Neckáře? A nekují železo, dokud je žhavé, právě kvůli fenomenálnímu úspěchu "Půlnoční"? Pal to čert, "Vlci u dveří" jsou tu - a hurá, po zbytečném spekulování a sýčkování, jsme šťastní a krásní, unavení a opálení, každý sám. Je tu ta posmutnělá poetika, příběhy městského člověka, jenž si v sobě nese vzpomínky na minulé životy někde v horách na samotě. Pořád před sebou vidím neoholeného čtyřicátníka, který přes všechnu špínu a trable světa nepodléhá trudnomyslnosti, protože už ví svoje. Je se vším (snad) smířený a nebojí se, dokonce z té melancholie prosvítá trochu radosti. Co už nám jiného zbývá? Jednou nás ti oni třeba dostanou, ale do té doby je třeba žít a pak to zhodnotit: bylo to krásný. Miroslav Böhma - Kontrasty fungují, to je známá věc (8/10)
Vztah ke kapele: "Vlci u dveří" nejsou deskou podle "Manuálu".Od vymazlených minimalistických kompozic se Umakart posunuli k syrovějšímu zvuku příběhů odehrávajících se pod okny a balkóny sídlištních bytů, mezi jejichž zdmi se převážně odehrávala debutová deska. Na "Manuálu" byla nejvíce sexy ona atmosféra všednosti, samozřejmosti, díky které bylo tak snadné se s deskou sžít. "Vlci" v tomhle jdou méně na ruku a zůstávají opravdu u dveří, nejednou skladby připomenou až chladný stereo zvuk jesenických Priessnitz. Ale to ostatně již naznačuje název alba samotného - vlci jako symbol horské svobody a nevyzpytatelnosti se tady potkávají s fádností a rutinním životem pražského bytu na sídlišti. A kontrasty fungují, to je známá věc. Na "Manuálu" byly silnější písničky, "Vlci" stojí především na tom, že dokázali celý umakartí koncept posunout zase o kousek dále a nespálit se přitom. Po osmi letech by se jen blázen na tuhle desku netěšil. Dan Hájek - Jeseník přestěhovaný do pražské metropole (8/10)
Vztah ke kapele: Jako sídlištní kluk Umakartu rozumím, "Manuál" nebyl jen náhodným setkáním.Panelákové příběhy mohou být veselé, poučné, ale i smutné, melancholické. Pravděpodobnost, že by Jaromír Švejdík někdy napsal nějaký příliš juchavý text, se asi rovná téměř nule. Jsou to povídání, které prozradil sám život, ať už váš nebo někoho pro vás blízkého. Toto vše vhoďte do toku minimalistických melodií, kde se určitá syrovost potkává s elektronicky tepajícím podkladem. Výsledný, dost pošpiněný pop pak dává šanci vyniknout i hostům. Kontrast mezi jasně čitelným projevem Švejdíka a hlasem ille je krásný ("Kuku a Koko" a "A venku zase prší"), skvěle do sebe zapadá a dodává pocit aspoň maličkého optimismu choulícího se kdesi v zastrčeném koutě vašeho bytu. Sama deska je velmi dobře vystavěná a jistým krokem směřuje v dramatický závěr patřící titulní písničce s recitativem Jana Těsnohlídka. "Vlci u dveří" mají originální atmosféru, která vás neopustí a bude na vás vždy čekat při návratu domů, mezi ty čtyři stěny odrazů lidské duše. Teď už jen doufat, že na další dějové variace Umakartu nebudeme čekat opět osm let a že se do té doby nikdo, ani ona křehká slečna melancholie, neztratí v ruchu velkoměsta.
Album: Umakart - Vlci u dveří
Průměrné hodnocení: 8,4/10
Celkový čas: 40:06
Skladby: Ve 4 ráno, Na hory, Kuku a Koko, Peníze nebo život, Unaveni, A venku zase prší, Votroci, Bezprsťák, Zítra ráno, Vlci u dveří
