Česká hudba asi nebude v takovém svrabu, jak o ní s oblibou někteří kulturní pesimisté tvrdí, když není týdne, aby nevyšla nová česká deska. Nejvíce potěší povedený debut, jako třeba Ready Kirken nebo Lety Mimo, ale i albová dvojka klubové kapely není k zahození. Mám na mysli desku "Svatá pravda" Divokého Billa, která vyšla nedávno. Divokej Bill rozhodně není mainstreamová, rádio-průtlačná parta, jíž byste potkali na Mikulášských show časopisu Bravo. Neprodali a zřejmě ani neprodají desetitisíce alb, natož aby se stáli fronty na jejich podpis na rameno. Zato umějí dělat skvělé koncerty a deska "Svatá pravda" je stejně v pohodě, jako je v pohodě prérijní cowboy po návštěvě saloonu (tzn. hodně).

Hudba Divokého Billa je podivným mixem kramářských písní, country, jižanského rocku a hard (či, chcete-li, tvrdého) rocku. Jinými slovy - banjo, housle, bubny, co zní jako hopsající kobylka, a konečně texty, v nichž se vydáváme spolu se zpěvákem Vaškem Bláhou od středověkých šašků, přes westernové scenérie, až k ekologicko-etickým otázkám. Jak se ale říká od devatenáctého století, co nedokážeš, jakoby nebylo, a tak přejdu k názorným (ovšem stále pouze psaným) příkladům. "Šibenice" v sobě spojuje středověko-cowboyský text ("Jak je to ještě daleko k šibenici/jak je to ještě daleko k márnici") s ryze moderním, nadmíru útočným kytarovým riffem. "Mrtvej" pojednává o zašláplém broukovi, který se na Bláhu dívá (tady jsem kapelu nachytal na švestkách - jak se může usmrcený hmyz na někoho dívat?), což je možno vyložit jako již zmíněné ekologicko-etické hledisko hudby Divokého Billa. "Svatá pravda", dle mého názoru nejlepší píseň alba, má neskutečně energickou rytmiku, jejímuž vlivu jsem jen ztěží odolával při nákupu v obchodě. "Miláčkem" se hoši chtěli zavděčit zamilovaným rockerům. "Obejmi stromy" - znovu ta ekologie! A ještě několik dalších kousků by se na "Svaté pravdě" nalezlo a nalezne, pokud budete bedlivě hledat, což už však přenechám zvědavým ouškám a tlapkám pistolníků. Vcelku zajímavá je charitativní stránka desky, Divokej Bill totiž nemyslí pouze na sebe, nýbrž i na okolní, spřízněné duše, jakými jsou například hudebníci skupiny Medvěd 009. A jelikož "medvědi", pražská klubová kapela, doposud neměli možnost vydat vlastní album, Divokej Bill jim vyšel vstříc a ponechal na "Svaté pravdě" prostor pro čtyři jejich písničky -"Olgoj! (o tom, že se dějí i věci mimo náš rozum), "Světlo" (jak těžký je návrat domů za temných nocí...), "Běchovice" a "Stroj". Hudebně se jedná o v podstatě totéž, Bláha pěje tam i tam, z hlediska textů jest Medvěd 009 poněkud "intelektuálnější" a dle mého názoru bohužel i nudnější.

Muzika Divokého Billa má něco do sebe. Je zajímavá, melodická, rytmická, dobře se na ni paří, přesto je uchopitelná jen zpola (ve srovnání s Boyzone vlastně není uchopitelná vůbec). Netroufl bych si říct, že je Divokej Bill originální band, troufl bych si říct, že originální není, ale něco mi napovídá, že na originalitu už se dávno nehraje, zvláště ne v tomto případě. Divokej Bill je v první řadě o zábavě a legraci, které jsou z desky cítit na každý pád (někde víc, někde míň). Texty nenamůžou jedincův zažívací trakt, ani rozumové schopnosti, vždyť některé jakoby vypadly ze slabikáře (u jiných je ale třeba podotknout, že rozhodně nejsou "špatné").

V dnešní době kompjůtrů je stále těžší natočit jednoduchou, veskrze veselou a zábavnou desku. Divokému Billovi se to se "Svatou pravdou" podařilo, za což bychom mu měli poděkovat nejen živelným potleskem, ale i pořádnou, chlapáckou ránou do zad!