Hned na úvod musím předeslat, že rozhodně nepatřím ke skalním příznivcům této terapeutické formace a rozhodnutí vyrazit na jejich koncert tak pro mě bylo určitou návštěvou do neprobádaných oblastí. Ne že bych je ještě nikdy neslyšel, ale doma třeba nemám jedinou jejich desku, takže citací názvů odehraných skladeb se zasvěcenými poznámkami typu " ...tahle verze se opravdu s tou albovou nedala srovnat.. ", se dnes opravdu nedočkáte. Samozřejmě bych mohl vysamplovat nějakou tu encyklopedii či webovou stránku a tvářit se jako zaručený znalec skupiny, ale to bych si připadal trochu trapně. Berte to tedy tentokrát jako nezaujatý pohled poučeného, leč nezasvěceného.

V Roxy se poslední době scházejí jak známo především příznivci taneční hudby, kterou jen tu a tam v programu vystřídá něco jiného, a protože na parties jsem už asi trochu starý, nebyl jsem zde delší dobu a mohl tak být příjemně potěšen nedávnou rekonstrukcí, kdy přibyla dřevěná podlaha, takže už si jedinci se špatným zrakem nemusí devastovat kotníky na prohlubních v betonu. Prostor byl dost slušně zaplněn, ale upřímně řečeno jsem čekal sešlost větší. Jasně, nebyli tu poprvé. Ale abych třeba někoho nemystifikoval - do pojmu "poloprázdno" měl ten několikasethlavý dav dost daleko.

Vytížen pracovními povinnostmi jsem přišel později a neslyšel tak předkapelu Defenestration, která musela podle všeho hrát dost brzo. Ale mám-li věřit názorům z doslechu, o nic jsem nepřišel, protože prý byli dost špatní. I když příznivci black metalu by to možná viděli jinak. Ale i tak je omluva na místě. Samotní Therapy?, v čele se zpěvákem a kytaristou Andy Cairnsem, týpkem, kterého byste spíš čekali na fotbalovém stadionu s pivem v ruce, se objevili na pódiu krátce po půl deváté. Úvodní songy mě až zarazily.Tohle že je ta tvrdá parta? Svižné, ale melodické, nekomplikované a zpěvné kousky. Prostě punk'n'roll. Skoro mě až napadlo, jestli nezapracovala svým vlivem neopunková vlna, která svou popularitou a následnými počty prodaných desek své protagonisty katapultovala do společnosti, kde výše konta není přetřásaným problémem. Ale velice rychle jsem byl vyveden z omylu. Zhutnění a přitvrzení přišlo velmi záhy. Nicméně skvělý kontakt s publikem už byl navázán a upřímně musím říci, že takhle dobrou komunikaci mezi jevištěm a hledištěm jsem už dlouho na koncertě cizí kapely nezažil. A ještě jedna věc mi připadla obdivuhodná, a to nasazení a nadšení, které čtveřice muzikantů projevovala - jakoby to byla začínající skupina, která jede první turné, a ne kapela, která má za sebou třináct let a téměř desítku položek v diskografii. Každým momentem bylo víc a víc jasné, že tahle parta umí energii nejen vytvořit, ale zatraceně dobře ji i předávat na všechny strany. Navíc, zdá se, brzo pochopila, že zde je mezi svými - kotel pod pódiem velmi vstřícně reagoval na každý hit a rozdávaný elán bohatě opětoval. Všichni muzikanti byli neustále v pohybu, hlavně basista Michael McKeegan šíři pódia využíval beze zbytku.

Po zhruba třetině Martin McCarrick (docela by mě zajímalo, jestlo je to tentýž, co hrával se Siouxsie & The Banshees...) vyměnil kytaru za elektrické cello, takže hudba ještě trochu potemněla, i když zpočátku znělo jeho cello spíš kytarově jako u Apocalypticy. Therapy? předváděli jeden crossover v tom nejlepším slova smyslu za druhým, během jedné skladby byli schopni vytřídat sabbathovské hutné riffy, motőrheadovskou jízdu a ještě to celé proložit několika nápaditými rytmickými zlomy a přesnými stoptimy. Na závěr bloku s cellem došlo i na klasickou rockovou baladu s dlouhým táhlým úvodem. Pak opět cello na zhruba závěrečnou třetinu vystřídala druhá kytara - zatímco Andy obstarával spíše nadupané doprovody střídané sóly, Martin vše zahušťoval vyhrávkami a beglajty a také si hrál s efekty. Párkrát jsem zaregistroval i pozůstatek nedávné koketérie s tanečními rytmy - samplované smyčky, ale to bylo jen takové koření, celkový výsledek nepříliš ovlivňující zpestření. Nejvíce to u mě ten večer vyhrál bubeník Graham Hopkins. Permanentně rozesmátý, naprosto přesný, občas vyloženě překvapující svými rytmickými kousky a v závěru žonglující s paličkami. Obvyklá hra na konec se konala už po hodině produkce, ale před druhým přídavkem kapela působila velice potěšeně a skoro až překvapeně.

Jak už jsem říkal, nejsem skalní fanoušek. Ale na to, abych měl při odchodu pocit velmi příjemně prožitého času, byl ten koncert dobrý až až.

Therapy?, Roxy, Praha, 25.11.2001