"Echoes, The Best Of Pink Floyd", krátí posluchačům dlouhatánský čas plynoucí od roku 1994, doby uvedení zatím posledního studiového alba "The Division Bell", směrem k nejasnému budoucnu, kdy snad vyjde nová várka skladeb Pink Floyd. "Pulse", živé dvojalbum z následujícího roku 1995, ve vypečené krabičce s blikající diodou, zachycovalo koncert skupiny na turné (jež se nevyhnulo ani pražskému Strahovu) a bylo na dlouho posledním vzepjetím stárnoucích dinousaurů.

Neřeším, co vedlo k rozhodnutí vrhnout do světa výběrové dvojalbum a dokonce přimělo opět komunikovat (i když prý jen e-mailem) trojici Gilmour, Mason, Wright s odpadlíkem Watersem. Výsledkem je krásné album plné digitálně vyleštěných skladeb patřících k tomu nejzásadnějšímu z historie rocku. V apartním balení, jež je aspirantem na booklet roku a které vtipně připomíná byvší obaly pinkfloydovských desek, se nachází dvakrát třináct položek. Ty nejsou naházeny "bez ladu a skladu", ale tvoří na kompilaci nezvykle sourodý celek. V rámci možností byly vybrány kompozice tak, aby dohromady působily celistvě. Kompaktnímu celku "Echoes" se vymykají jen psychedelické skladby Syda Barretta z první etapy existence skupiny, které jsou přeci jen z jiného soudku a zatím jen předznamenávaly směr, jímž se skupina později ubírala především v nejplodnějších 70. letech a zejména na nejslavnějších deskách "The Dark Side of The Moon" a "The Wall", jež jsou zde zastoupeny nejvíce.

Skupina se nikdy nebránila dlouhým instrumentálním plochám (i zde si jich užijeme dosytosti, viz titulní "Echoes") a pro jejich skladby nebylo deset minut žádná míra. To ale není podstatná okolnost vedoucí k uznání a všeobecnému respektu k hudbě Pink Floyd. Jako jedni z mála dokázali povýšit rock na velké umění - promyšlené kompozice, neobyčejná práce se zvukem a vysoké instrumentální schopnosti je dovedly až do stadia hudební instituce.

Subjektivní dojem (nadšení, chcete-li) z této kolekce mě nutí ke stoprocentnímu hodnocení vyjádřenému plným nástřelem deseti bodů. Za obsah a balení, i nějaká raritka by se našla (např. singlové "Arnold Layne" a "See Emily Play" či jen filmová "When The Tigers Broke Free"). A vůbec mi nevadí, že hitparádovou jedničkou ze všech těch věcí byla jen "Another Brick In The Wall".