KARLOVY VARY

Pocházíte z Varů. Jakou tam jako Goodfellas máte pověst?

Tom: Když pořádáme jako kapela akci, všude vyvěsíme plakáty, všude o tom řekneme, až to potom lidi štve (smích).
Johnny: Když jsme bydleli jenom ve Varech, hrávali jsme v parcích každej druhej den. Byli jsme snadno dosažitelný a všichni byli děsný kámoši. Ale v momentě, kdy jsme začali být známí, tahle základna trochu opadla, až jsem z toho překvapenej.

Prý jste ve Varech ukradli palmu a běhali s ní po městě.

Edai: To je pravda, pak jsme se skrývali v lesích do pěti do rána.
Johnny: Jo, to bylo nejlepší léto našeho života. Dělali jsme party asi ve dvaceti lidech a předstírali jsme, že jsme římskej národ. Tři dny jsme byli u nás v obýváku, všechno jsme nastříkali zlatým sprejem, aby to vypadalo jako ve starém Římě, uprostřed jsme měli obrovskej kýbl s vínem zředěným s vodou a nechali se obsluhovat. Pak jsme se rozhodli, že je třeba vzbudit pozornost. Tak jsme ukradli ve městě palmu. Za chvíli tam byl policajt, my jsme zahodili palmu a utíkali pryč. S naším bývalým bubeníkem jsme se schovali pod takový několikapatrový panely v lese, policajti na nás šli se psy a megafony a řvali, ať vylezem, že to máme stejně marný. My tam úplně nehybně leželi, už asi tři hodiny a policajti kolem nás pořád chodili a hledali nás. A najednou jsem slyšel, jak náš bubeník začal strašně chrápat. Prostě usnul.
Edai: A dva z nás nakonec skončili na policejní stanici.

Ve svém rodném městě pořádáte každoročně Goodfest. Podle čeho si vybíráte kapely?

Tom: Hrajeme po celý republice, takže člověk potká zajímavý lidi, jako třeba Hentai Corporation.

Jak je náročné pořádat festival zrovna v těchto končinách?

Tom: Největší problém je, kde ho vlastně uspořádat. Proto jsme se rozhodli udělat jej jako open air. Ve Varech nejsou žádný pořádný kluby.
Johnny: Zatím se nám daří domlouvat s partnery, a vstup tak může být zadarmo. Díky tomu je to asi nejnavštěvovanější akce na Karlovarsku. Jinak je to v tomhle kraji s kulturou horší, na Toxique přijde třeba sedmdesát lidí. Ale díky tomu, že lidi přijdou, protože nás znají, tak se jim snažíme rozšířit obzory a pozveme i jiný, nový kapely. I když jsou Vary známý kvůli filmovýmu festivalu, hudební scéna strašně kysne. Tomu se snažíme trochu pomoct.

PRAHA

Teď už všichni bydlíte v Praze. Máte za sebou křest v Akropoli, jak se vám povedl?

Johnny: To byl velkej mejdan. Hrálo se nám skvěle, bylo to příjemně zaplněný, za mě se koncert moc povedl. Do playlistu jsme zařadili sedm songů, který jsme předtím nikdy nehráli, a lidi reagovali skvěle.

Kradli jste po koncertě nějaký stromy?

Tom: To ne, ale pokračovali jsme v dalších asi čtyřech hospodách. Náš basák měl narozeniny a koupili jsme mu banjo. Tak ho třeba v nějakým songu uslyšíte (smích).

Máte stejný problém, jako řada kapel, kdy jim v den koncertu přijde nespočet žádostí kámošů o guestlist?

Horace: Naši kámoši naštěstí chápou, že není žádná legrace uspořádat koncert, a kupujou si lístky. Zaplatit sto pade podle mě může každej.
Johnny: Na druhou stranu jsou lidi, kteří přijdou jenom na guest. Navíc je tu spousta lidí z branže, který nám pomáhají, tam je to pak správný.
Edai: No, mně třeba přišla smska: "Napiš mi, jestli mě napíšeš na guest, abych věděl, jestli mám přijít." (smích)

Máte poměrně velké štěstí na sponzory, vaše písnička je v reklamě na Jacka Danielse...

Johnny: Teď točíme dva klipy, jeden animovanej v Japonsku, druhej tady. A to je drahá sranda. Kapela jako my to nevygeneruje, proto potřebujeme sponzory.
Tom: Chceme mít dobře nahraný písničky i klipy, jsme v tomhle trošku megalomani. A ten sponzor v nás vloží kromě peněz i důvěru, protože z toho v podstatě nic nemá. Vždycky jde hlavně o to, jestli ho naše hudba baví.
Johnny: Já bych třeba vyzdvihl jednoho našeho sponzora, a tím je Growshop, což je obchod, který vyrábí potřeby na pěstování... bylin (smích). Oni nedávají žádný peníze, ale tisknou kapelám plakáty a samolepky zadarmo. A ty to jejich logo jahody vidíš všude, ale přitom je to nenásilný.

ZAHRANIČÍ

Jak probíhá natáčení klipu v Japonsku?

Edai: Natočili jsme základy v Čechách, ze studia nám posílají útržky a my to připomínkujeme. Japonský animátoři po nás chtěli, abysme jim poslali podklady, jak zpíváme, mluvíme a oni to přeanimovávají.

Zúčastnili jste se workshopu OSA, který vedl hudební lektor Jean-Pierre Mathieu. Jádrem problému podle něj je, že amatérské české a francouzské kapely hrajou na stejné úrovni, velký rozdíl je však na profesionální úrovni. Co vám nejvíce vytýkal?

Horace: V podstatě nám nic moc nevytýkal. Hudebně se dokážeme zprodukovat sami a měli jsme vždycky strašný štěstí na zvukaře. Kapela by měla řešit sloku a refrén, ne zvuk.
Johnny: Jean-Pierre Mathieu přišel za námi na pódium a zeptal se nás, jestli všichni rozumíme, o čem ten song je. Což není vždycky samozřejmá věc. Během procesu si uvědomíš, že nechytáš správnej feeling toho songu proto, že nevíš, jestli je to o palačinkách, nebo o lásce. A stačí si to připomenout a uvědomit.
Edai: Nejvíc nám pomohl se songem "Supersmooth", ke kterému jsme si dali několikadenní brainstorming.

Mělo smysl, že přijel někdo zvenku? Máte pocit, že tyhle věci by vám tu nikdo neřekl?

Tom: On je především špičkový zvukař. A na jeho úrovni je tu málokdo. Jako muzikant se nemusíš starat o to, jestli ti nahraje dobře kytaru, protože víš, že to dobře udělá. Učí to i v Paříži na prestižní škole.
Johnny: S hudbou je tu problém v tom, že její export vázne. Jarda Raušer udělal vtipný plakáty, že tu byl Smetana, a pak tři sta let nic. Musíme se hodně učit formátu venku, ale zachovat si naše český kouzlo. Třeba Kings Of Convenience spojují svůj severský styl s tím britským, a proto to zajímá celej svět. To, že budeme někoho napodobovat, nikam nevede. Až kapel, jako jsou Charlie Straight nebo Toxique, tady bude padesát, možná to jedna z nich začne dělat jinak. Ale dokud jsou tu čtyři, který věrně napodobují svoje idoly, tak to nikoho nesere.

Jaká je tedy vaše strategie, aby si vás všimli v zahraničí?

Tom: Díky tomu, že jsme poznali rakouskou kapelu My Name Is Music, se nám podařilo odehrát několik koncertů v Rakousku. Potkali jsme člověka, který jim vydává desky, a vydal nám naše album v Rakousku, Německu a Švýcarsku.
Johnny: Hlavně je to spojený s podporou vydavatelství. Oni za námi stojí, jdou do všech rizik. Máme booking agenta, výměnný turné, píšou o nás v celostátních novinách.

Je pro vás na koncertech důležitá vizuální stránka?

Johnny: Ani ne. Důležitý jsou samozřejmě světla, ale nejdůležitějších je těch pět členů na pódiu. Máme tu třeba Tata Bojs se skvělejma projekcema nebo Charlie Straight, kteří se inspirovali The Flaming Lips a lítají v zorba kouli, a jejich show teď vypadá jak cirkus. Ale pak přijdeš na koncert Foo Fighters, kteří přijdou na pódium v teplákách, zahrajou tam ty jejich boží songy a je to super. Ale je fakt, že tím, že lidi chodí málo na koncerty, kapely musejí vymýšlet všechno možný, aby byly zajímavý. Přestože to nejzajímavější by měla být hudba.
Horace: Ale zas některý kapely jsou statický a nic moc se na pódiu neděje. Tam je pak nějaká podpůrná projekce, která umocní tu hudbu, v pořádku. Ale my do tohoto ranku nepatříme, protože nejzajímavější jsme na tom pódiu my. (smích)