V poslední době dochází ve vydávání archivních nahrávek domácích interpretů k docela zajímavému paradoxu. Zatímco nezávislá vydavatelství vymetají kdejaký koutek a vydávají občas až kuriozity pro pár fajnšmekrů, nejvíce nevydaných nahrávek najdeme v repertoárech poměrně známých interpretů ustájených u větších vydavatelství nebo přímo majors - takový Jaromír Nohavica má nevydaných písniček minimálně na dvojalbum. Je proto více než záslužné, že k výročí dvaceti let od vzniku, vydala firma Sony Music / Bonton souhrnné vydání repertoáru, tedy jak již vydaných, tak i dosud nevydaných písní pražské skupiny Jasná páka.

Ta, jak známo, předcházela pozdější reinkarnaci skupiny Hudba Praha a trvala vlastně docela krátce - od podzimu 1981 do léta 1983. Nicméně už za svého trvání si získala poměrně slušné renomé a s pozdější neblahou popularizací prostřednictvím legendárního článku neexistujícího pana Krýzla v časopise Tribuna, spojenou s důkladným distancováním se Hudby Praha od JP ve svých začátcích, si zajistila statut kultovní legendy.

Vydavatelé měli docela šťastný nápad. Na první cédéčko umístili nahrávku z naprostých začátku skupiny, na druhé pak naopak nahrávku z úplného závěru její krátké kariéry. To umožňuje snadné srovnání a dokumentuje vývoj nejen po stránce hudební, ale i personální - na počátku měla skupina ještě klávesistu Pepu Jandu, který později chyběl, za mikrofonem Ivanu Fraňovou později na dlouhá léta vystřídala Zdena Pištěková a u kytary Bohouše Zatloukala nahradil po jeho odchodu k Lubošovi Pospíšilovi (s nímž mimochodem s různými pauzami hraje dodnes) jeho bratr Vladimír. Pro dokreslení přidal vydavatel ještě studiový bonus, který pokud se nemýlím (v bookletu se to bohužel nedočtete), vznikl až po rozpadu skupiny. Díky tomu je možné si několik skladeb porovnat v různých verzích.

Jak už bylo naznačeno, dvojalbum obsahuje úplný repertoár skupiny, já alespoň o žádné existující skladbě, která by tu chyběla, nevím. Navíc myslím může pomoci definitivně vyvrátit léta nalomený mýtus o přiřazování Jasné páky k tzv. nové vlně. Tedy pokud přistoupíte na skutečnost, že třeba Rolling Stones prostě nová vlna nejsou. A to vůbec nemluvím o zpřístupnění tvorby pro mladší posluchače - časový rozdíl nehraje až takovou roli, protože většina těch písniček až tolik nestárne. A konečně ještě jeden aspekt, když si poslechnete tohle dvojalbum, musí vám být okamžitě jasné, proč se dostal David Koller tam, kam se dostal, když měl takovouhle školu (ostatně písničku "Majolenka", která tu pochopitelně nechybí, hraje s Lucií na koncertech dodnes), a nebo třeba naopak proč není Divoké srdce, kde dnes působí jeden z pilířů JP Michal Ambrož, mnohem oblíbenější a úspěšnější.

První disk, jak už bylo řečeno, je z počátků. Obsahuje technicky horší nahrávku, kapela je zde syrovější a nesmlouvavější, ale zato tu jsou jasně slyšitelné instrumentální chyby. O sboristkách Jasné páky se říkalo, že jejich zpěv je nejen ječivý, ale i falešný. Vždycky jsem to považoval za trochu přehnané, protože nahrávky, které se ke mně dostaly, zdaleka tak strašně nezněly. Po poslechu tohoto disku jsem byl nucen (s úsměvem) svůj názor poněkud revidovat. Kapela je zde také ještě dost nevyhraná. Výše naznačenou skutečnost, že skupina vycházela spíš z rhythm & bluesových kořenů než z nové vlny, potvrzuje předělávka "Carol" Chucka Berryho, uzavírající první desku. Na té druhé, o pouhý rok a půl mladší, najdeme nahrávku, která je dál ve všech směrech. Těžko se mi hodnotí, protože ji doma mám na kazetě, poslouchám ji asi tak patnáct let a nostalgie a souvislosti vzpomínek fungují spolehlivě. Ale přesto - skupina je zde podstatně sehranější, v projevu suverénnější, instrumentálně přesvědčivější. V určitých momentech je zde již naznačená cesta, kterou se posléze ubírala raná Hudba Praha, myslím tím ústup od reflektování všední reality směrem k méně konkrétním textům - ne nadarmo se pouze trojice skladeb "Hele, hele", "Hej ty!" a "Infekční nemoci" objevila jako osamocená v prvotním repertoáru Hudby Praha, zatímco třeba mnohem větší hity typu "Cizej chlap", tak charakteristické pro éru Jasné páky, později Hudba Praha hrát odmítala. Nahrávka zachycená na druhém disku je i povedenější po stránce kvality nahrávky. V podstatě jediná výtka, která mě v souvislosti s tímhle dvoualbem napadá, je na informace poměrně skoupý booklet. I přesto, že na desce Hudby Praha "Na shledanou", kterou určitě téměř všichni fanoušci vlastní, je bohatá fotografická dokumentace, pár koncertních fotek by zde určitě místo nezabíralo. Také nějaké průvodní slovo pro mladší posluchače by neuškodilo. Ale vzhledem k celku to jsou víceméně detaily.

Sečteno a podtrženo - pro příznivce je tohle album k nezaplacení, pro ostatní minimálně důležitá archiválie. Nezbývá se než těšit, že někdy snad vyjdou i ty spousty nevydaných písniček z období Hudby Praha.