Robbie Williams vlastně nikdy nezmizel. Pravidelně natáčí alba, vydává relativně úspěšné singly a nesmíme zapomenout ani na jeho veleúspěšný návrat do Take That. I přesto všechno se neustále mluví o comebacku. To slovíčko padalo před vydáním nahrávky "Reality Killed The Video Star" a skloňuje se snad ve všech pádech i v souvislosti s jeho nejnovějším počinem nesoucím název "Take The Crown".

Proč tolik řečí o návratu? Nemá cenu to obcházet a řekněme si to rovnou: Naposledy nás Robbie opravdu bavil na "Escapology". Rozloučení se spoluautorem a producentem Guyem Chambersem mělo pro kvalitu jeho následujících nahrávek pomalu až katastrofální výsledek. "Intensive Care" většina z nás odzívala, "Rudebox" řada posluchačů nestrávila (i přesto, že je to vlastně vůbec to nejzajímavější, co kdy natočil) a s "Reality Killed The Video Star" nás trochu přestal zajímat. Jenže pak přišlo smíření s Take That, výborné album "Progress" a Robbie na sebe znovu upoutal pozornost. Rozhodl se nenechat nic náhodě, využít situace a dát si dohromady sólovou kariéru.

Pro album číslo devět se rozhodl spolupracovat s hvězdným producentem Jacknifem Leem, který měl na stůl přinést své zkušenosti nabyté díky spolupráci s R.E.M., Snow Patrol a U2. Právě posledně zmínění sloužili jako velká inspirace a Robbie v nedávných rozhovorech neskrýval svou lásku k hudbě této irské kapely. Cílem bylo psát skladby tak, aby každá z nich mohla být vydána jako samostatný singl. Měly být plné chytlavých a zapamatovatelných melodií, koneckonců o tom vlastně kdysi Robbie byl především, ne?

Nakonec ale zůstal v půli cesty. "Take The Crown" sice obsahuje hned několik silných momentů, které bych se nebál zařadit vedle toho nejlepšího z jeho prvních čtyř desek (swingové předělávky nepočítaje), ale také pár slabších momentů. Album otevírá skladba "Be A Boy", která patří spíše do té druhé kategorie. Jeho vypořádávání se vstupem do středního věku ("They said it was leaving me, the magic was leaving me, I don't think so,") je možná zajímavé, ale těžko oslní. Podobně je na tom i následující "Gospel".

"Candy" je první moment, kdy nahrávka nabere ten správný dech. Rozpustilá singlovka, napsaná společně s Garym Barlowem a našroubovaná na beat norského DJe a producenta Todda Terjeho, je přesně to, co nám Robbie už dlouho nenabídl a určitě si zaslouží své umístění na prvním místě britského singlového žebříčku. A skvělá je i následující "Different". Balada jak dělaná pro stadióny, která si sice trochu vypůjčuje ze starší skladby "Monsoon", ale ten refrén je fakt nakažlivě chytlavý. Rozumně zvoleno jako druhý oficiální singl.

Následuje opět série slabších kousků v čele s "Shit On The Radio", v níž Robbie trochu opisoval od Jessie J (minimálně začátek zní až příliš jako "Domino"). Může se sebevíc snažit znít jako Van Halen někdy v roce 1984, ale výsledkem je tak trochu shit. Následuje trojice skladeb, v níž se nejvíc projevuje již zmíněná inspirace U2. "All That I Want" si vypůjčuje melodii z "All I Want Is You", ale vlastně jen tak nepozorovaně propluje. "Hunting For You" pak zaujme svým skandovaným refrénem a vyznáním "everything I like is illegal, seductive, addictive in my world", trojici doplňuje "Into The Silence" - slabá variace na cokoliv z období slavné desky "Unfogettable Fire", v níž to Robbie moc nezvládá hlasově.

Jak se říká, to nejlepší nakonec a v případě "Take The Crown" to platí doslova. Právě poslední tři písně na albu nám dávají naději, že nekorunovaný král evropského popu ještě stále má co říct. "Hey Wow Yeah Yeah" je vyšinutý experimentální úlet někde mezi Blur a Davidem Bowiem (kéž by jich bylo víc) a v "Not Like The Others" se Robbie konečně našel. V powerpopové vypalovačce si na nic nehraje a je sám sebou - zlobivým chlapcem se špatnými zlozvyky. Překvapivě snad vůbec nejlepší je závěrečný duet s folkovou zpěvačkou Lissie. Když zpívá o tom, jak se stydí za to, že chtěl být výše než ostatní, je z něj konečně cítit upřímná vášeň a oddanost k tomu, co dělá. Rozhodně nejsilnější a nejdojemnější moment celé nahrávky.

"Take The Crown" není návratem, po kterém zpěvák i jeho fanoušci tolik touží, ale rozhodně je mnohem lepší deskou než předchozí "Reality Killed The Video Star". Pokud jste Robbieho Williamse přestali poslouchat po "Intensive Care", možná přišel čas dát mu znovu šanci, protože těch pár velkých hitů stačí na to, aby ten tlustý tanečník z Take That opět zboural hitparády. A i když by to mohlo být lepší, už teď jsem zvědavý, s čím přijde příště.