Ne každá skupina má to štěstí, že natočí geniální album. Britským Pulp, s bývalým studentem filmové tvorby, tehdy dvaatřicetiletým Jarvisem Cockerem na místě zpěváka, se to v polovině devadesátých let, po dlouhé sedmnáctileté existenci a mohutných obměnách kádru v jejich začátcích, povedlo. Kdybych měl sestavit svůj osobní žebříček zásadních alb, jejich "Different Class" by mělo jisté místo v první desítce. Jarvis Cocker vystihl spojením popu, rocku i disca atmosféru ztoskotanců, outsiderů živořících na okrají, dělících volných čas mezi sex, kulečník, trávu, pití a párty a kteří si nechtějí nechat vnutit kodex chování většinové společnosti. Úspěšné, výrazné melodie na něm kontrastují s depresivními slovy plnými intenzivních pocitů deziluze. Jako když si kousnete do sladkého bonbónu s nečekaně hořkou, pronikavou náplní. Laciné zvuky lehce archaických kláves tvořily přiléhavý doprovod k textům o neúspěšných vztazích, levném sexu bez lásky, beznaději, pevně daném neovlivnitelném osudu.

Ale stvořit tak nadané dítě nutně znamená uplést si na sebe pořádný bič. Možná by to v tu chvíli měla daná kapela zabalit a ušetřit se postupného poklesu popularity. Ale takhle chytře se to dá zhodnotit jen z odstupu a kdo ho v reálném čase má mít. Pulp se stalo, co se stává. Můžete si vybrat, nakolik využijete úspěšného modelu a nakolik se od něj odpoutáte. Když zvolíte to samé, kritika vám s gustem omlátí o hlavu neinvenčnost a možná si to pomyslí i někteří fanoušci, i když ti budou nutně shovívavější. Anebo risknete přízeň těch druhých, uděláte temnější, komplikovanější album, které se příliš prodávat nebude a ani v recenzích na něj nebudou pět chválu. To byl případ předposlední desky s odvážným názvem "This Is Hardcore". Přiznám se, že jsem ji až na jednu, dvě věci neslyšel, takže vycházím právě z těch recenzí. Hadcore to samozřejmě nebyl, nikdo by to od nich nečekal, ale tvrdý oříšek už ano. I proto se objevovaly u nahrávání "We Love Life" symptomy nejistoty a nervozity. První verze šla celá do koše s tím, že to nejsou Pulp a i žonglování s jejím názvem, který ještě těsně před vydáním nebyl jasný, o lecčem svědčí. Přistupujete pak k novince s jistou rezervovaností, vědomi si i faktu, že britpop, do jehož stáje Pulp patřili, je mrtvý a koně, kteří běhali v jeho barvách, chřadnou. Glorifikovaní Oasis, stavění na piedestal hudby jednou těsně pod Beatles a podruhé dokonce nad ně, prohráli žabomyší boj s Blur, kteří mohli pozvednout vítězný prapor i díky tomu, že jejich deska "13" pomohla definitivně pohřbít britpopovou éru.

A v téhle situaci přichází Pulp s jedenáctkou nových, nadprůměrných, pestrých písní vytvářenou pod vedením nového producenta Scotta Walkera. Jejich tvorba jim trvala čtyři roky a myslím, že si za ně vyslouží nálepku pop s přívlastky kytarový a alternativní, přecházející chvílemi až k rocku a čerpající z podmanivých smyčců. Čiší z nich, i z Cockerova vokálu, vystřízlivění, rezignace a zároveň menší náboj. Ale melodie zůstávají. Jako by se obrýlený Jarvis už nechtěl dál rvát o přízeň žen, nešťastná láska zmizela a zůstala tu jen ta slovní nostalgie. Přitom hudebně to rozhodně smutné album není. Jarvis je jedinečný v tom, s jakým nadšením zpívá o truchlivých a depresivních věcech. "We Love Life" je hodně o kytarách, Pulp spojují akustické s elektronickými a nevyužívají tolik kláves. Všechno to z ní jak z počátku devadesátých let nebo ještě z mnohem dřívějších časů, ale rozhodně ne jako žhavá současnost. Také to není album na první poslech. Teprve po několika přehráních a především, pokud si k písním čtete tradičně silné texty, objevujete její kouzlo.

Nejsilnější je střed desky, radostně odzpívaná mordýřská "The Night That Minnie Timperley Died", osmimiminutový opus "Wickerman" o Jarvisově fascinaci dívat se na ošklivé stránky našich životů, o podzemí, odvrácených stranách demonstrovaných na odpadním kanálu protékajícím městem. Svižně melodická "I Love Life" možná vypráví o sebevraždě s heslem: "I'm gonna fight to the death 'til they give me back my life". Poměrně optimistická "The Birds In Your Garden" s částí refrénu tak podobnou ústřední melodii z Lynchova "Modrého sametu" až je to ošklivé, je jednou z mála textově pozitivních věcí. Jsou tady i úkroky stranou. Druhá skladba, pomalá "The Weeds II" načichlá elektronikou, ke které přispěl Howie B., připomíná přírodopisnou přednášku čtenou hlasem trochu úchylného komentátora o plevelu, kterým podle všeho myslí lidi. Hned na úvod na vás zase dýchne pompéznost "indické" "Weeds" se začátkem v rytmu pomalého hymnusu hnutí Hare Krišna.

Ale i když se mi nejdřív takové nezdálo, můžu na závěr prohlásit, že "We Love Life" je dobré album a pokud máte rádi Pulp, nemělo by chybět ve vaší sbírce stříbrných kotoučků.