Projekty, na kterých jeden z nejuznávanějších česko-slovenských jazzových zpěváků participoval, by se daly počítat na desítky (stačí pohlédnout na autorovy strány). Od počátků v Blues Bandu Luboše Andršta, přes dixielandově laděné desky s T&R Bandem, sólové duety s piánem... nakonec dnes už na názvy alb píše jen své jméno, což jako záruka jisté kvality postačuje. Pokud si na chvíli nebudeme všímat paralelně natáčených tradičně jazzovějších desek (naposledy vyšlo v roce 2000 "Bistro"), pak "...v najlepších rokoch" lze vnímat jako pokračování linie "Čierneho Petera" (1998). A to nejen nastíněným stylem, za kterým je na jednu stranu ohromná síla ortodoxního jazzu, na stranu druhou boří většinu mýtů a klišé s ním spjatých, ale třeba i sestavou, která se na jedinou výjimku (vystřídání kytary Andreje Šebana se saxofonem Michala Žáčka) neměnila.

A jak je patrné, přetrvávající sestava je pro desku ohromnou devizou. Přidává na celkové uvolněnosti, energii ušetřenou na navazování komunikace pak investuje do vyššího stupně pohrávání si s motivy a hravosti. To je znát nejen na kontaktu Lipy a o generaci mladších muzikantů, jistý vývoj je pozorovatelný i na samotné trojce Buntaj-Gašpar-Tatár, trojce, která se už léta sehrává na desítkách jiných slovenských projektů, za všechny by měla jistě padnout spoluhra s Richardem Müllerem, Andrejem Šebanem, nebo vlastními Free Faces.

Na aktuální desce sice chybí Andrej Šeban za kytarou a jeho zasněné aranže, nicméně Michal Žáček se saxofony hází celkový výraz jiným, snad by se dalo říct jazzovějším, směrem, což je změna sama o sobě příjemná a z principu důležitá. Nahrávka pak nevyznívá jako druhý díl "Čierneho Petera" - to by se s Šebanem mohlo stát jednoduše - kytarové party se ke všemu tu a tam objeví (za hostujícími Jurajem Kupecem a Peterem Bičem). Pocitově je "...v najlepších rokoch" živější a veselejší, poměrově se vyměnily skladby v pomalejších tempech za svižnější, z alba dýchá větší lehkost a šťavnatost.

Velmi těžko se na jednasedmdesáti minutách nosiče rozlišují silnější a slabší písně, každá z nich má jiné kouzlo v jiných kritériích a kontextech. Ať je to nejpomalejší, nejdelší a jedna z nejatmosférotvornějších Weberova "Away Towards Ocean", gospelově laděná "Peaceful Lullaby" (ve Weberových archivech zalovil Lipa celkem čtyřikrát), nafunkovatělé "Mäsíčko" a "Mokrá ulica", soulem načichlý "Výpalník", latinou střižená "Nevyznám sa v krížovkách", "You Might As Well Gone Away" s atmosférou desítky let starých nahrávek Jefferson Airplane, nebo duet akustických ústních samplů Buntaje a zpěvu Lipy v písni "Cumulus". Jindy hlavní pozornost uvízne na textech, a to nejen dvorního Lipova libretisty Milana Lasici (třeba vypíchnout alespoň "Nad ránom" a "Raz do týždňa"), ale i jindy politického satirika, zde "vzahového experta" Jána Štrassera ("Citovanie", "Jedna noc a dosť") - samozřejnmě ani Rusiňákovy texty na "Gól do šatně", případně titulní "Páni v najlepších rokoch" by neměly zůstat pozadu. Velmi příjemným bonusem jsou současné koncertní podoby dvou předělaných skladeb z minulé studiovky - "Prosperity" a "Maturantek"...

Ačkoli text titulní skladby míří docela jinam, bez nadsázky by se album "... v najlepších rokoch" dalo řadit k tomu nejvyzrálejšímu a nejpovedenějšímu, co pod jménem Petera Lipy zatím vyšlo. Geniální kombinace zúročení žánrových poloh dřívějších desek spojená s chutí objevovat nové, respektem a úctou ke spolumuzikantům - zkrátka "Pan v najlepších rokoch".

P.S.: Poslední dvě bonusové písně by mohly sloužit jako reprezentativní pozvánka na koncertní křest desky, který se odehraje 15.11. 2001 v pražském klubu Futurum.