První školní den vydalo Sto zvířat svou osmou studiovou nahrávku s vševypovídajícím názvem "Hraju na klavír v bordelu". Na přebalu alba se kromě náhrobního fontu objevuje i monochromní klaviatura a po ní lezoucí moucha. Pro kvazi-kabaretní desku plnou prázdných textů z kategorie muší váha, příznačná to symbolika.
I na zářijovém albu se umí
Sto zvířat sluníčkově rozzářit, o tom žádná. Stále také platí, že když ve skočných rytmech desetičlenné stádo poleví, když se rozjuchané plochy zakaboní, teprve nastává ta pravá (d)ušní pastva. Přesto, přiznejme si, zvířecí hudební složka bývá podružná, klíčové jsou od nepaměti texty. Žel na nové desce od nich Sto zvířat ztratilo klíče.
Zapomeňte na koláž duhových příběhů, atmosférickou pestrost, na náhlé, nečekané změny nálad. Zapomeňte na bohatě zdobený češtinářský koláč, ze kterého vám Sto zvířat posledních deset let skrze svou produkci umožňovalo ukousávat. Vysoký standard si na nové desce vaše oblíbená kapela neudržela.
Od deset let starého, zlomového alba "Ty vole, na základní škole..." oplývala Zvířata důvtipem a vtipem. Jejich jazyková onanie dosáhla vyvrcholení na následující desce "Nikdy nic nebylo" (2004), ovšem ani dvě poslední, post-ostrouchovská alba - "Rozptýlení pro pozůstalé" (2007) a
"Postelový scény" (2009) - hudebně ani textově nezůstávala nic dlužna. Až nyní se o slovo přihlásila plytkost, a tak na místo očekávaného výživného koláče Zvířata servírují jen drobenku. Deskou "Hraju na klavír v bordelu" se vrací ke kořenům, do pravěku, kamsi do devadesátých let, kdy nad kompaktním konceptem také vítězil nesourodý bordel, ze kterého vykostíte pramálo, co by vámi výrazněji proniklo, co by ve vás zůstalo.
Pokud se však nedomníváte, že u Sta zvířat rozhodují více slova, méně melodie, nebo jste před nepříjemným bzučením hejna much ochotni schlípnout uši, není vyloučeno, že se vám album od samého úderného začátku zalíbí. Ale spíš uvěřím tomu, že každý už od závěru úvodní písně cítíme, že překotná zvířecí snaha tentokráte vyznívá zcela do nikam.
Za otvírák alba byl zvolený jasně čitelný a skočný "Lustr". K úspěchu odsouzená festivalovka, obsahující nesmělý pokus o dějovou linii, jež ovšem ohromí málokoho, kdo zná možnosti zvířecího textaře Tomáše Belka. Slova jakoby byla psána neořezanou tužkou. A bude hůř, což se naplno projeví hned u následující rýmovánky "G.O.P.", kterou zprvu zachraňují burleskní aranžmá, mající ovšem každým dalším poslechem sestupnou tendenci. Nůžky kabaretních vystřihovánek jsou totiž postupně otupovány přílišnou předvídatelností. Po dlouhé době - vlastně poprvé v tomto století, ba tisíciletí - se tak na nahrávce Sta zvířat objevují písně, které úměrně počtem poslechů nerostou, nýbrž klesají.
První zásadnější moment tak přináší až bezútěšné "Tango za generála Terreda", duet Jany Jelínkové s
Radůzou, který působí - minimálně v kontextu alba - osvěžujícím dojmem. Svou jižansko-francouzskou atmosférou ovšem potěší spíše fanoušky a fanynky Radůzy než typickou zvířecí posluchačskou obec.
To signifikantní groteskní naivita, přítomná u infantilního "Baťůžků", patřícího již déle než rok do zvířecího repertoáru, už vyznívá spíše trapně než vtipně napříč preferencemi. Sto zvířat dosud zdobil jazykově hodnotný, ad absurdum dovedený absurdní humor (ala "Domácí kino"), nyní kluci a holka půl písničky křičí
"Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne". Prostě ne. To ať křičí jiní, kouzlo téhle desetihlavé kapely je přece někde úplně jinde.
Hledání jednookého mezi slepými nekončí ani kolovrátkovým "Radiohitem", ani příběhem recepční z "Hotelu Bellevue", který by svou vyklidněností rád evokoval důvěrně známou "Dámu s čápem". Až teprve "Pondělí" je hitovkou na první, kterou si zpíváte už ve druhé polovině prvního poslechu. Jediným opravdu významným, výrazným a silným momentem desky jsou ale jen "Malinký lidi". Nápaditá, jemná píseň, u níž nic neschází, ani nepřebývá. Na desce žel zůstává v tomto ohledu zcela osamocena.
Pouze průměrnému hodnocení alba navzdory po hudební stránce Sto zvířat nijak výrazně nepokleslo, to jen textově přestalo přinášet takové potěšení a citové chvění, na jaké jsme byli dlouhá léta zvyklí. Na místě je otázka, zda se tím nevytratil ten hlavní důvod, proč
Sto zvířat poslouchat. Odpovězte si sami.