Za uplynulých deset let prý Nežfaleš poznali snad každej klub i bar. I kdyby to byla jen z poloviny pravda, zajímalo by mne, zda ty navštívené ještě stojí. Novinka, která nese právě název "Každej klub i bar", totiž do následujících dvou let do další desky hlásá: tahle rozjetá punková lokomotiva nestaví snad ani ve Volyni. Tedy že je to opět pořádná šupa. Akorát zase stejná.

Než se vydáme vstříc vahám poslechovosti, je nezbytné smeknout klobouk a vytasit se s poklonou určenou bubeníkovi této smečky, Petrovi. Tomu vloni v létě diagnostikovali rakovinu a na čas musel od bicích zmizet, ovšem nové album ve studiu nabouchal. A soudě dle převažujícího tempa, chtěl ze sebe onemocnění doslova vymlátit...

Téma nemoci se samozřejmě projevilo i na desce a už refrén úvodní vypalovačky "Druhej dech" lze brát částečně jako optimistický štít proti nádorovým buňkám: "Nikdy není pozdě, nikdy nepřejde tě smích, ještě šelmu v sobě máš, nikdy není pozdě, už cejtíš na plicích druhej dech, dřív, než to vzdáš". A stejně tak slova dalšího kusu v pořadí "Nejsi v tom sám". Když ale odhlédneme od zdravotních komplikací a povzbuzujících řádků, čeká posluchače během půlhodinové stopáže alba víceméně jen našláplá punk'n'rollová desítka skladeb se zapamatovatelnými sborovými refrény a texty o chlastu, holkách, kámoších a Londýnu. Nic složitýho a od minule žádná změna. Což není špatně, ale možná ani taky úplně dobře.

Jedinou, z punkové masy výrazně vystupující písní je tak akustický bonus "Kapely, co už ti nezahrajou", kde Radek a spol. do harmoniky hrající v pozadí (dechem Štěpána Málka z NVÚ) připouštějí, že "rock'n'roll je cejch i jistota". Proto je to taky nejspíš bonus. V základní části alba bych si ale také vybral do playlistu, minimálně dva kusy. Zmíněná "Druhej dech" je jednoduše návykovější než všechny ostatní zdejší punkovky, navíc je její text sympatický a celkové provedení není cítit prvoplánovostí jako třeba u "Ona má styl" nebo "Vítězství a prohra".

Tou druhou by byla "Všichni přece do nebe nemůžou", gangsterka bez servítků a možná pro někoho se zápletkou smrdící laciným filmem. Právě to je ale její předností, když nepočítám, že mě nalákala už svým názvem. To třeba následující "Sliby" s podobně stavěným refrénem a reggae vložkou a nebo saloonem říznutý "Sen o londýnským pubu" už holt takový účinek nemají.

Nežfaleš zkrátka připravili desku, kterou navazují tam, kde před dvěma lety s "Pár lacinejch triků" skončili. Drží se svého kopyta a nevypadá to, že by se ho chtěli pustit. Jestli je to dobře, ukáže až čas. Nyní je jisté jen to, že i když hrají to stejné, pořád to zní lépe než hromada ostatní domácí punkové tvorby. Akorát je toto tempo ideální do kotle. Do obýváku ne.