Wabi Daněk - Ve srubu jsem natáčel poprvé

01.10.2012 14:00 - Kateřina Hejdová | foto: facebook interpreta

"Ďáblovo stádo" se natáčelo v Orlických horách a uslyšíte na něm i Radůzu či Anetu Langerovou. Legenda českého folku vydává album, na němž v čele party českých hudebníků opět vzdává hold svému oblíbenému žánru. "Ta deska je o chtíči, hříchu a pokání," říkají jednohlasně Wabi Daněk a David Landštof.
Wabi Daněk
© Universal
Povídat si s Wabi Daňkem je zážitek pro každého, kdo má rád jeho typicky nízko položený hlas. Kromě něho má ale tenhle otec českých trampů ještě smysl pro humor a je až nemístně skromný. Své úspěchy vlastně dodnes sám zpochybňuje, byť má u nás davy fanoušků a následovníků a jeho písničky už u českých táboráků dávno zdomácněly. Trampským písním dokázal totiž odjakživa vtisknout seriozní charakter, který má opravdu hodně daleko k divokému halekání po horách. V jeho podání se tklivé i laškovné písně inspirované americkým Západem mění v bajky, které nad kytarou vypráví s klidem a nadhledem zkušeného a životem omláceného kovboje.

Když začnu řečí vašich písní - jaké jsou vaše největší životní jizvy? Z čeho pocházejí?

Budeme-li úplně faktografičtí, tak na srdci mám jizvu po infarktu. Ale vím, jak jste to myslela. Jenže já na sebe nerad prozrazuju takhle osobní věci, odhalil jsem se pro Českou televizi ve 13. komnatě, a to by, myslím, mohlo stačit. Nerad ty staré rány otevírám znovu. Myslím, že jich nakonec ani nemám tolik, kolik by se v mém věku mohlo očekávat.

Ve 13. komnatě jste bilancoval rodinné vztahy i svoji životosprávu, raději bych ale mluvila o muzice. Z branže žádné jizvy nemáte? Něco, co vás dodnes bolí, že se třeba nepovedlo?

Hudba nedělá jizvy, hudba je léčí. Použil bych jako odpověď repliku z filmu "Tetovaný", kde se ptal Louis de Funés Jeana Gabina: "Vy nepotřebujete peníze?" Gabin odpovídá: "Ne, nepotřebuju." "Jak to?" ptá se Funés. "Kolik máte milionů?" "To není podstatné," říká Gabin, "podstatné je, že vydělám víc, než utratím." S těma jizvama z hudby je to totéž. Většina snů a přání se mi splnila, navíc mám za to, že člověk si zbytečně komplikuje život, má-li nesplnitelná přání. A já nemám nesplnitelná přání (usmívá se).

Wabi Daněk - Ďáblovo stádo
© Universal
Máte pouze přání splnitelná?

Přesně tak, dejme tomu, že mám stále spíš nějaké vize. A ty vyloženě potřebuji. Protože v okamžiku, kdy ztratíte vlastní vize, už tady nemáte co dělat. (Do místnosti vstupuje David Landštof).

Měl jste vizi i ohledně "Ďáblova stáda"?

Ta nebyla úplně moje, ale právě tady Davida Landštofa, který desku produkoval. "Ďáblovo stádo" mi ale, řekl bych, naplnilo jednu dosud nenaplněnou kapsu. Točil jsem prakticky poprvé desku s vlastní živou kapelou. Do té doby jsem byl líný, nikdy jsem si vlastní ansámbl nepostavil, maximálně jsem se k někomu jen přidal. Navíc jsou na tom albu písně mého mládí i pokročilého stáří, jedna skladba dokonce vznikla v době, kdy jsem ještě nebyl na světě - a to je s podivem (směje se). "Ďáblovo stádo" je ale spíš splněný sen Davida, jak jsem říkal, který chtěl vzdát poctu českému trampingu. Nicméně ve srubu jsem také nahrával poprvé.

Zpěvák, muzikant a skladatel Wabi Daněk...

Wabi Daněk - koncert
...nebo také Stanislav Wabi Daněk se narodil 30. ledna 1947 ve Zlíně. Trochu příznačně jako kluk z města obuvi už v dětství obul toulavé boty, jeho záliba v cestování a přírodě se později projevila v lásce k trampské hudbě. Nejznámější český folkový písničkář napsal a nazpíval písně jako "Rosa na kolejích", "Montgomery", "Píseň co mě učil listopad" či "Hudsonské šífy", hity, které už léta nechybějí snad u žádného trampského ohně. Sám přitom tvrdí, že skládat začal proto, že jeho technika hry na kytaru nestačila na původní americké skladby, které chtěl hrát. První a nejslavnější autorské album "Rosa na kolejích" vydal v roce 1984, o dva roky později následoval "Vítr". Už v roce 1990 Supraphon představil výběr písní "Profil", další v řadě bylo "Pískoviště" a živé album "Valašský drtivý styl" (1999). Od té doby vydal ještě další dvě výběrová alba "Master Serie" a "Pětatřicet let na cestě - On The Road". S Malinabandem dal dohromady album skladeb z repertoáru Miroslava Skunka Jaroše, na desce "A život běží dál" skládá poctu svým oblíbeným autorům. Zatím poslední a aktuální deska "Ďáblovo stádo" jej představuje v obklopení mladých muzikantů.

Jak dlouho jste album společně připravovali?

My jsme skladby nevybírali společně, byl mi poslán až seznam a s tím jsem byl hotový velmi rychle. Bylo to tak dobře udělané, že jsem neměl žádné připomínky (usmívá se).
David Landštof: S výběrem nám hodně pomohl Tony Linhart, v širším výběru bylo těch písní na čtyři sta. Všechny skladby jsou na albu nakonec tematické, to je klíč, podle kterého jsme dělali finální výběr. Jsou to balady, které končí nějakým neštěstím...
Wabi Daněk:... a právě proto si k jejich interpretaci vybrali mě. Multicynika. Na neštěstí já jsem fakt kadet. Takže jsem tady. Vlastně jsem ale měl jednu připomínku, nechtěl jsem na desce svoji píseň "Dawson". Nedal jsem ji nikdy na žádnou svou desku, přestože je pěkná.

Důvod?

Právě proto, že znám její příběh a nechtěl jsem jej znovu otevírat. Posléze jsem se ale přemluvil - že už uplynula taková řada let, že dneska už je to snad jedno. Pravda je taková, že ve své době byla ta píseň trošičku poplatná. I když jak říkají Angličané, jen by the way, tak zlehoučka. Dotýkala se tehdejšího trendu angažovaných písní. Víc bych to nechtěl rozmazávat, jinak tu písničku z desky snad ještě vlastnoručně vyškrábu.

Otočme list. Pásl nebo hnal jste někdy vy osobně stádo krav?

Ne. Ale vím, že někteří moji přátelé to opravdu zkoušeli, údajně dokonce i koňmo. Já mám dneska tu výhodu, že už jsem strašně starej a vidím za vším příběh. A vím, že je to strašná dřina. Ale člověk nemusí ani pást krávy, nedávno jsem takhle zpíval při zahájení půlmaratonu, startovala to Jarmila Kratochvílová. A lidi, ten zvuk tenisek na dlažebních kostkách, běželo přes tři stovky lidí, to bylo něco, co taky vyvolávalo tichou hrůzu. To byli přitom lidi, kteří běželi mimo mě, a věděl jsem, že se mi na rozdíl od krav vyhnou!

Wabi Daněk - Ďáblovo stádo
© Universal
Proč jste natáčeli přímo v Orlických horách?

Podmínkou bylo natáčení ve srubu. Hledali jsme ideální místo a našli ho v Orlických horách, blízko od místa, kde mám chalupu. To bylo pro mě výhodné.
David Landštof: Měl jsem jedinou podmínku, nebo vlastně dvě - teplá tekoucí voda a oddělené toalety. Všichni zúčastnění umělci totiž sice mají kladný vztah k horám a osadám, ale opravdoví trampové to přece jen nejsou. Bydlet někde na seně by pro všechny bylo asi už moc, ono i tak ten pobyt ve srubu byl pořádné dobrodružství. Zažili jsme si tam i výpadky proudu v bouřkách.

Takže vy jste vlastně na čas uvedli do provozu osadu Ďáblovo stádo...

Ano, a to bylo právě to výhodné, že jsme tam na čas žili takhle všichni pohromadě. V hlavním srubu se natáčelo a ve vedlejším se bydlelo. U natáčení se většinou sešli úplně všichni, takže to byl takový model 50., 60. let. Doufám, že tamní atmosféra se do písní otiskla a je z desky znát. Že je stejně nenásilná, jako byla práce na ní. Stejně jako se nám do cesty připlétali další a další lidé, které jsme vždycky jenom přizvali, a oni kývli. Takhle se na album dostaly i naše ženské hlasy Radůza i Aneta Langerová. Dělají desku jaksi něžnější.

Když jste zmínil chalupu, potřebujete pro psaní nových skladeb cestovat? Toulat se? Chodit?

Chodím pravidelně každý den hodinu, původně ovšem ze zdravotních důvodů. Fakt ale je, že mě u toho napadají myšlenky. Dřív jsem propagoval myšlenku, že co hlava neudrží, to za to nestojí. Jenže to platilo jen do té doby, kdy hlava držela pohromadě. Dneska s sebou nosím záznamník nebo alespoň mobil, kam si ty nápady zaznamenávám. A pak to pracně lovím a někdy se divím, co mě napadá za nesmysly (směje se). Jinak ale taková ta cestovní romantika, to člověka drží celý život. Už jako dítě jsem ostatně třikrát zdrhl z domova a čundrák se ze mě pak stal jedna dvě. Dnes už to ale má takovou podobu, že jedu po dálnici a říkám si: Větrný Jeníkov, tam jsem ještě nebyl. Výjimečně se mi podaří pak přemluvit zbytek posádky auta, aby se mnou tu zastávku třeba skutečně absolvoval. Pořád mám rád neplánované akce.

Ďáblovo stádo...

Wabi Daněk - Wabi a Ďáblovo stádo
...je příležitostná skupina, která na stejnojmenném albu a projektu pracovala. Jméno si muzikanti vypůjčili od titulní písničky alba, jejímž autorem je Stan Jones (originál se jmenuje "Ghost Riders On The Sky"). Nejde tudíž o traditional country song, ale komerční píseň ze 30. let a je o kovbojově vidění stáda pekelných krav s červeně žhnoucíma očima, které po nebi uhánějí před duchy zatracených jezdců. Byla inspirací pro mnoho umělců (mezi jinými The Doors na její motivy napsali "Riders On The Storm"), u nás ji dříve přezpíval třeba Waldemar Matuška, Karel Černoch či Karel Gott. Iniciátor a producent projektu "Ďáblovo stádo" bubeník David Landštof se staré hity rozhodl vzkřísit a dát jim novou podobu. Staré trampské písně nejsou podle něho jen o kovbojích a táboráku, ale především o lidských příbězích, chtíči, vině, trestu a skrývají ideály i útrapy obyčejného života. Na projektu spolupracovali kromě Wabiho Daňka David Ladštof, Josef Štěpánek, Michal Pekárek, Luboš Novotný (Druhá tráva), Jan Lstibůrek, Michal Gregor a Šárka Adámková, která společně s Petrou Lstibůrkovou Páchovou nazpívala vokály. Do Ďáblova stáda patří i fotograf Jiří Turek, výtvarnice Agáta T. Mayerová a Martin "Maťo" Mišík či režisér Jan Foukal. Vznik pocty předválečnému trampingu i jeho modernějšímu pokračování dokumentují stylově černobílé fotografie a videa. Projekt bude pokračovat i nadále, dočkat bychom se měli také koncertů.

Co si myslíte o názoru, že česká country není původní? Že to je jen snaha napodobit Ameriku?

A která hudba je původní? Vždyť country už tady má dávno svoji pevnou základnu a dokonce i tradici. Navíc v začátcích trampingu se nedalo mluvit ani o country, šlo o songy vyloženě mainstreamové. Tehdy se kopírovali třeba The Revellers, což byla ve 30. letech vokální skupina. Country se tam přifařilo až někdy na sklonku 50. let. A je pravda, že v trampské muzice docela zařádilo. Bylo logické, že trampové si s tím poradí po svém, z čehož pak vznikla trošku hanlivá označení jako trampgres nebo čundrgrass. Podle mě tady ale máme spousty zástupců bluegrassu, kteří snesou srovnání s originály z Ameriky. Abych jmenoval, tak třeba Druhá tráva. Nemáme se za co stydět.
David Landštof: Česká country a folk má v u nás pořád takový punc něčeho špatného, to vidím i na svých rodičích. Přesně to byl také důvod, proč to album natočit, trochu ho obhájit a zastat se ho. Protože ty písně jsou skvělé a my je chceme zpívat.

Wabi Daněk - Ďáblovo stádo
© Universal
Máte určitě díky koncertům odpozorované své současné publikum. Jací jsou lidé, kteří na vás chodí?

Rozhodně jsou tolerantnější než dřív. Doby, kdy se na Portě hvízdalo na Mekyho a obecenstvo občas zasahovalo do koncertů hláškami typu "Běžte s těma bubnama do prdele," jsou pryč. Dneska jsou lidi ochotní a schopní poslechnout si téměř cokoliv a teprve pak si začít vybírat. O to větší kumšt musí ale muzikant předvést, aby publikum zaujal.

Od koho slyšíte své písně hrát a zpívat nejradši?

Od sebe (směje se). Moc jiných interpretací ve skutečnosti neznám. A když písničku vyloženě nezprasím, posílám ji do světa ze svých rukou jako samostatné dítě, za které se nestydím. A v neposlední řadě zpívám rád. Raději ale zpívám cizí skladby, abych nevypadal moc samožersky.

Znamená to, že nových skladeb se jen tak nedočkáme?

Řeknu to takhle, zatím nemám potřebu. Jestli už mi nevyjde žádná autorská deska? Nedám si kvůli tomu nohu za krk. Pokud nebudu chtít lidem něco říct a nebudu se na nové album stoprocentně cítit, žádné nebude. I když... Nedávno mě kdosi donutil prohrábnout šuplík a pár nových písní by se tam našlo. Jestli z nich ale někdy stvořím svou s největší pravděpodobností poslední desku, je ve hvězdách.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY