Pokud někdo bude s odstupem času zpětně procházet diskografii dua Pet Shop Boys, nejedenkrát narazí na patrný fakt, že možná právě oni ukázali nejvíce tváří tolik provařené popkultury. Jejich alba nesledují pouze soudobé trendy, ale odhalují i jakýsi multižánrový rozhled, i když zůstávají pevně věrni svému základnímu hudebnímu ražení. "Elysium" je další etapou tohoto hloubkového ponoru. V něm jim pomohl Andrew Dawson (blízký spolupracovník Kanyeho Westa, má prsty i v povedené desce "Some Nights" kapely fun.), který s nimi namíchal sférické a táhlé syntezátorové plochy se symfonickými ornamenty (jejich autory jsou osvědčení Joachim Horsley a Ben Leathers). Mezi hosty je celá řada doprovodných vokalistů, mezi nimi vyčnívá James Fauntleroy (ten se nemalým přičiněním autorsky postaral o "Rated R" Rihanny) a vokální rodinná skupina The Waters (Luther, Oren, Maxine a Julia), kteří patří k americké špičce a podíleli se na mnoha zásadních nahrávkách, včetně "Thrilleru" Michaela Jacksona.

Pokud byla deska "Nightlife" o pulzujícím nočním životě a s ním spojenými neřestmi, je "Elysium" čirým protipólem. Sice má spojitost s noční, hloubavou poetikou, je však více autobiografické (zejména závěrečná "Requiem In Denim And Leopardskin") a plné pohledů zpátky, ke vzpomínkám a určité naději v lepší, blízkou budoucnost (ta je zakotvena v "Hold On"). Neil Tennant nebyl nikdy autorem přemrštěně veselých textů, tentokrát však téměř výhradně rezonuje v melancholických a oduševnělých obrazech; objevuje se tu však i jeho velký smysl pro sebeironii ("Ego Music"). U "Leaving" nebo "Memory Of The Future" vám pak z toho všeho bude příjemně, emociálně mrazit v zádech.

Sice nejednou ukázali své nadšení z taneční muziky, ale jak je z předchozích řádků jasné, "Elysium" je orientováno do baladického ražení, což může být pro někoho vítaná změna (v tomto kontextu krásně vynikne dojemná "Invisible"). Ojedinělé hybné momenty přicházejí s "Winner" a "A Face Like That", její zvukové a rytmické sevření vás dovede kamsi do éry alb "Actually" a "Introspective" (důsledným studiem takových spojnic objevíte mnohem více). Ve zmíněné "Requiem In Denim And Leopardskin" se pro změnu připomíná ovlivnění závanem latiny, která měla svou roli na albu "Bilingual".

Jedenáctá řadovka Pet Shop Boys tedy rozhodně není zaměřena na experimentování s ruchy, samply a elektronikou, je naopak zacílena na jakousi s citem vytvořenou melodickou důslednost a sounáležitost. To však při nedostatku rychlejších skladeb může mít za následek i záchvěvy krátkodobé nudy, což je největší úskalí novinky.

"Elysium" není album o jasně čitelných hitech, naopak jsou na něm příběhy k zamyšlení a plné melancholie. Je to jakési útočiště myšlenek, vzpomínek, které vyplavou na povrch, když denní světlo vystřídá obepnutá noc a vy se uzavřete do vnitřní sebereflexe vnímání vlastních pocitů. Pet Shop Boys tak promlouvají svým nejvíce zadumaným a emotivním albem naráz a ne každému se tímto trefí do nálady, aktuálního rozpoložení či očekávání.