Mezi prvními dvěma díly "Na Dosah" byl rozestup jeden rok, ale na poslední se čekalo dva a půl. Co vás tak zdrželo?

Tomáš: Těch důvodů odkladu bylo hned několik. Prvotní myšlenka u třetího dílu byla taková, že desku bude produkovat Tvzex. Už byly hotové demáče, jenže Tvzex z toho z časových důvodů musel vycouvat. Takže jsme začínali úplně od znova. Já jsem navíc často pracovně cestoval do zahraničí, takže jsme tvořili víc odděleně. V jednu chvíli jsem třeba klukům posílal ze Španělska beaty mejlem.
Štěpán: Před nahráváním trojky jsme se dostali do bodu, kdy jsme uvažovali, jak the.switch posunout dál. A jedna z cest byla najít pátého člena, který by nás doprovázel jak na kytaru tak elektronicky, což chvíli trvalo. Oslovili jsme Tvzexe, zkoušeli jsme i Adama z The Prostitutes. Pak jsme našli Vanju a další čas trvalo, než jsme se vzájemně vstřebali.

Jaké jsou zatím ohlasy ve vaší fanouškovské základně?

Štěpán: U skalních fanoušků, kteří se kolem nás motají delší dobu, jsou reakce hodně rozporuplné. Někdo to hodně chválil a někdo byl zásadně proti, protože ta poslední podoba je diametrálně odlišná oproti tomu, jak jsme hráli v začátcích. Mám ale pocit, že převažují pozitivní reakce.

Hned v několika recenzích se objevilo, že skladba "Samuraj" je vaše nejpopovější věc. Šlo o cílený experiment?

Tomáš: To by byla spíš otázka pro Michala, ale nemyslím si, že bychom se snažili dělat věci takhle účelově.
Štěpán: Rozhodně jsme se nesnažili udělat cíleně nějakou rádiovou pecku. Takovýhle prvoplánový přístup - vlastně k čemukoliv - jsme nikdy neměli.
Tomáš: (k Michalovi) Udělal jsi "Samuraje" jako popinu?
Majkláč: Neudělal.
Tomáš: Tak vidíš. (směje se)
Majkláč: Doopravdickou popinu z toho udělal až Štěpán, když jsme dělali zpěv. Ten základní riff měl být spíš ponurý. Pro mě je to na desce nejslabší věc, ale lidem se hned po "Hyeně" líbí nejvíc.

Ve zmíněné skladbě zpívá Radek Škarohlíd z Hentai Corporation. Nesedla by mu - vzhledem k jeho živelnosti - spíš nějaká smršť než takováto balada?

Štěpán: Celí Hentai Corporation jsou muzikálně i tím svým rockerským přístupem jedni z mála, kterým to u nás můžeš věřit. Od prvního vystoupení z dodávky až do chvíle, kdy do ní zase vlezou, je to velkej rock'n'roll. A Radek je na svůj věk skvělý muzikant a pan zpěvák. Takže nebyl vůbec problém přiřknout mu tuhle polohu, na kterou jinak není zvyklý. Byl to další experiment, stejně jako když jsme donutili Kurze z Atari Terror zpívat česky.
Tomáš: On se vyblbne s Hentaiema a s námi je pak hodnej. (směje se)

Veškeré texty vám už dlouhou dobu píše váš kamarád Honza Jareš alias Džej. Máte nějaký vlastní filtr nebo bezvýhradně pustíte cokoliv, co napíše?

Majkláč: Texty s Džejem pokaždé probíráme a sem tam nějakou drobnou změnu uděláme. Většinou ale řešíme jenom technickou stránku - takříkajíc, aby to Štěpánovi sedlo do huby. Aranže textů jsou celkově dost specifická oblast, které se u nás nikdo moc nevěnuje.
Štěpán: Džej je pro nás v podstatě šestý člen kapely. Obecně nemáme potřebu na jeho textech cokoliv měnit a zasahovat do nich. Za nás jsou naprosto dokonalý a navíc si myslím, že právě texty jsou pro nás hodně signifikantní. Až na pár výjimek jsme vždycky měli pouze české texty. Když se o tom poslední dobou bavím s kamarády muzikanty, všichni mi potvrzují, že čeština je sama o sobě hrozně silná a hodně kapel se k ní okruhem vrací.

Na Bandzone profilu hlásíte, že pracujete na nové desce. Je to jen klasická hláška pro fanoušky, nebo už opravdu máte nový materiál?

Štěpán: Jo, v počítači máme rozdělané první dvě věci. Plánujeme nahrát klasickou desku a zapojit do toho našeho - stále ještě nového - člena Vanju a nechat ho co nejvíc vyniknout. Hudebně bychom to chtěli vrátit zase o krok zpátky a udělat tvrdou a temnou desku. Ty první dvě věci tak zatím znějí.
Tomáš: Zbylo nám několik nápadů z posledního dílu, které jsme nemohli uplatnit, protože zněly v rámci třetího dílu moc standardně a málo experimentálně. Ty věci teď recyklujeme a něco z toho vyleze.
Štěpán: Slovíčka "zbyly" a "recyklujeme" jsou příšerný! (směje se)

Další tvorba se tedy vrátí někam ke stylu druhého dílu?

Tomáš: Já spíš myslím, že se bude víc blížit stylu trojky. Určitě zase zapojíme elektroniku.
Majkláč: Podle mě to bude takové druhé "Beautiful". Nebude to tak složité jako "Svit", protože s tím jsme se tenkrát hodně piplali. Podle mě bude novinka hodně temná, jak říkal Štěpán, ale zároveň melodická ve stylu "Hyeny" nebo "LOVEiny". Taky jsme se domluvili s Vanjou, že bude hrát víc na kytaru. Chceme být zase vnímaný jako kytarová kapela postavená hlavně na dobrých riffech. Prostě starý the.switch.
Vanja: Sice produkuju hodně elektronické muziky, ale na pódiu se cítím líp s kytarou než za klávesami.
Tomáš: Vidíš, každej to máme jinak. Tak uvidíme.

Chápu to správně, že Vanju považujete za regulérního člena kapely?

Štěpán: Určitě. Vanja se na posledním díle podílel produkčně a elektroniku dělal skoro jenom on. A stvrdili jsme to na posledním focení, kdy jsme se fotili už v pěti.
Majkláč: Je to trochu složitější, protože členství v kapele s sebou přináší spoustu dalších věcí. Plány dopředu jsou jasné, tam jsme s Vanjou zajedno, ale zároveň je tu třeba finanční stránka z minulosti, úvěry na už vydané desky atd. To celé je trochu ošemetné.

Na scéně existujete necelých šestnáct let. Zatímco desáté výročí jste oslavili ve velkém stylu, loni jste patnáctiny vypustili...

Majkláč: Desetiny byly fajn, ale patnáctiny jsme řešit nechtěli. Jsou tady kapely, které lákají fanoušky na koncert právě svým věkem. Něco ve smyslu: "My jsme vydrželi takhle dlouho, tak na nás přijďte." To ale většinou funguje hlavně u alko-kapel: "My jsme se ještě neuchlastali, takže je čas přijít na koncert a vožrat se." Ale takhle to my nemáme.
Tomáš: Necejtíme se jako nějací bardi scény, kteří někam přijedou a zahlásí: "Já hraju patnáct let, tak nečum."

Často zdůrazňujete, jak moc je pro vás důležitý vlastní posun. Během svojí existence jste se dostali z příbramského klubu až na velké pódium jako předskokani Korn. Jaké můžou být - po všem, co už jste zažili - další cíle a motivace?

Tomáš: Cíle se samozřejmě vyvíjejí. Před patnácti lety byl pro nás úspěch, když jsme si zahráli v klubu v Praze. Potom se dostaneš někam na festival, na další větší festival atd. Pak třeba vidíš kapelu, která dělá super show, a řekneš si, že bys něco takovýho taky chtěl.
Štěpán: Vždycky jsme to cítili tak, že nejdůležitější je stále se posouvat. Po celou dobu před námi nějaké cíle byly. Teď je ale otázka, jaké cíle si v tuhle chvíli můžeme ještě stanovovat, kam dál se posunout a jakou najít novou motivaci.
Tomáš: Pro mě vždycky bylo základní motivací přijít na pódium, sednout za bicí, odehrát super koncert - prostě to tam rozmlátit a zase odejít. Po celém tom týdnu stresu v práci je to pro mě dokonalý reset a relax.
Štěpán: Jenže když budeš hrát padesát koncertů ročně a všechny budou stejné, tak to nejdřív přestane naplňovat tebe a pak i ty lidi. Česká republika je malá, a když budeš chtít, tak to tady za rok objedeš celé. A pokud budeš hrát to samé a mít ten samý přístup, tak tebe bude muset být nějaká zábavovka, na kterou se bude chodit jenom kalit - něco ve smyslu: "Jdeme se vožrat na the.switch!" a nebo budeš muset dávat lidem stále něco nového, aby chtěli na ten koncert přijít znova.
Majkláč: Pro mě byl kdysi hlavní cíl stát se kvalitní českou crossoverovou kapelou, kterou budou pořadatelé rádi zvát na festivaly, nic víc jsem tehdy nechtěl. Nikdy jsem neměl za cíl dostat se do T-Mobile arény a hrát před Korn, protože tenkrát jsem nevěřil, že se to někdy může stát. Náš největší problém je, že v rámci žánru jsme se dostal docela vysoko a už nemáme žádné české idoly - už nemáme ke komu vzhlížet a říkat si: "Jo, s těmahle bychom chtěli jet jako předkapela a dostat se na jejich úroveň." Žádnou takovou metu už nemáme, což je trochu frustrující. Možná vlastně Krucipüsk, s kterými bychom rádi jeli na jaře turné. Jinak já mám osobně jeden cíl a to jet s nějakou zahraniční kapelou - třeba s někým jako Deftones - na část evropského turné.

To ale není zrovna reálný cíl, co?

Majkláč: Úplně nereálné to není. Samozřejmě by nás to stálo hrozně moc peněz, protože často je to jenom o tom, kdo dá víc peněz a kdo koho přeplatí.
Štěpán: Naše velká výhoda je, že máme jednoho velmi cílevědomého člena kapely, který nás v tomhle hodně nakopává, co Majkláči? (směje se)

Velmi si zakládáte na vymakaném pódiovém vizuálu, koncertní prezentaci, image a podobných věcech. Jsou všechna tahle cingrlátka okolo opravdu tolik potřeba?

Štěpán: Hodně to souvisí s tím posunem, na který ses ptal, a minimálně se tím odlišíš od ostatních kapel. Pamatuju si, že když jsme kdysi začali uvažovat nad naší koncertní prezentaci a začali jsme hrát po festivalech v bílých kombinézách, tak za námi dva měsíce po tom setu přišli lidi s tím, že si nepamatují ani jednu kapelu, ale pamatují si naše bílé kombinézy. Vybočit a být jinej určitě smysl má. Ale rozhodně nezatracuju, když chce někdo hrát hlavně vnitřně plnohodnotné sety a vypadat u toho deset let stejně.

Jelikož využíváte na klubovou kapelu poměrně širokou produkci a koncerty s vámi jezdí pětičlenný tým, přepokládám, že je pro vás muzika velmi ztrátová.

Štěpán: Když to vezmu účetně, tak naši muziku dotujeme. Ale je to koníček a nikdy jsme neměli ambici živit se tím. Ve chvíli, kdy se nám podařilo něco vydělat na koncertech nebo prodejem merche, stejně jsme to vrazili zpátky do muziky.
Majkláč: Abychom třeba poplatili to, co nás stál křest v Roxy - profi světla, zvuk atd., jsme museli odehrát dalších cca deset koncertů. Takže aby sis mohl takovou akci udělat, další dva měsíce hraješ vlastně zadarmo.
Štěpán: Na druhou stranu jsme tam udělali dva klipy, máme z toho pěkný fotky a celkově je to prostě dobrá investice.
Majkláč: Jeden z důvodů, proč jsme to Roxy uspořádali, bylo dostat se ven - tím myslím vyjet na pěknej festival třeba do Německa. A abys měl šanci, potřebuješ nějaké profi video, nějakou reprezentativní ukázku toho, jak vypadá tvoje živý hraní. Takže o Roxy jsem dopředu věděl, že na tom projedeme třicet tisíc, ale na druhou stranu budeme mít video, které nám pomůže splnit další sny.

Existuje tedy nějaká cesta, jak se v Česku touto hudbou uživit nebo přinejmenším co nejmíň prodělat?

Štěpán: Aby ses mohl plnohodnotně živit muzikou, musíš ji tomu stylově podřídit. Na prstech jedné ruky bych spočítal kapely, které dělají muziku, jak ji dělat chtějí, a zároveň jim to generuje peníze.
Tomáš: Mám kamarády, kteří jsou profesionální muzikanti, a aby si mohli o víkendu zahrát muziku, která je baví, musí přes týden vyhrávat na všelijakých jazz-boatech Němcům "na vidličku".
Štěpán: Na druhou stranu, díky tomu, že se muzikou neživíme, si to můžeme dělat po svém a máme daleko víc svobody.

V některých článcích a recenzích o vás píší jako o legendě domácího crossoveru. Cítíte se vy sami jako legendy?

Štěpán: To se o nás píše jenom proto, že tady málo kapel tohohle žánru hraje tak dlouho. Ale slovo legenda zní příšerně. Pohladí ti to ego, ne že ne, ale určitě se necítím jako legenda. Když někam přijedeš a budeš se chovat jako nějaká zahraniční hvězda, tak se ti to zpětně vrátí. Takže to chce pokoru.

Všichni se obvykle ptají na nejlepší koncert, mě by na závěr zajímal ten nejhorší.

Štěpán: Tak třeba Bratislava. Přijeli jsme s velkou slávou do Bratislavy, že máme konečně koncert na Slovensku. Vytahali jsme věci z auta, udělali jsme zvukovku, načež přišel majitel klubu, že je deset, je policejní hodina, takže si sbalte věci a vypadněte. Nezahráli jsme ani jednu písničku.
Majkláč: A navíc jsme byli na plakátě napsaní jako the.schwitz a ta akce měla být na diskotéce, kde měli úplně malé rohové pódium a nefungovaly tam odposlechy.
Štěpán: Nebo někdy v našich začátcích, kdy jsme hráli jako úplně poslední někde na festivalu. Byly asi dvě ráno, my jsme byli úplně hotoví a jediný dva lidi, kteří tam zůstali, byli šlapka a její pasák. Ta holka se celej koncert chtěla svlíkat, on za ní běhal a natahoval jí zpátky kalhoty a někdy v půlce setu to rozsekla tím, že zařvala: "Hej, zahraj něco od Kabátů!"