Junior Boys - V každém člověku je melancholik

10.09.2012 08:00 - Radek Londin | foto: facebook interpreta

Junior Boys se vracejí do Prahy, a tak jsme si popovídali s mozkem dvoučlenného electropopového projektu Jeremym Greenspanem. Prozradil nám, kdo jsou jeho oblíbení zpěváci, jak se mění jeho přístup ke skládání muziky, co si myslí o hudební kritice, a naznačil i mnohé o svých hudebních plánech.
Junior Boys
© www.last.fm/music/Junior+Boys
Junior Boys už dávno nejsou junioři. Před devíti lety svými prvními písničkami ukazujícími, jak může znít synthpop v éře Timbalanda, způsobili malou senzaci napříč blogosférou. Po výborném debutu "Last Exit" jim připadl nevděčný úkol - potvrdit svou své postavení následujícími deskami. Povedlo se. Jejich loňské čtvrté LP "It's All True" sbíralo samé pozitivní reakce a oni s ním už objeli slušný kus světa. V úterý 11. září se podruhé představí v Česku. Před koncertem v pražské Roxy jsme zpovídali hlavní postavu formace Jeremyho Greenspana.

Čeho je dobré se držet, aby si člověk užil světové turné?

Užívat si setkání s novými lidmi a snažit se nemyslet na domov.

Vaše studio jistě musí být zaplněné spoustou hudebního nádobíčka. Kdo z vás je větší sběratel?

Oba hodně sbíráme. Mám studio v kanadském Hamiltonu, kde bydlím, a tam je toho opravdu spousta. Miluju staré analogové přístroje, jsou pro mě nedílnou součástí kreativního procesu.

Jak moc se změnil váš způsob nahrávání desek od debutu v roce 2004?

Hádám, že největší změna bude v tom, že tehdy jsem celou desku dělal na počítači se čtyřgigovým hard diskem, což se mi dneska zdá až neskutečný. Omezení, který z toho pramenily, ale byly v mnohým skvělý. Co na té desce dodnes spoustu lidí baví, je asi právě to, že jsem si tehdy nemohl spoustu věcí dovolit - a proto jsem hledal neobvyklá řešení a postupy.

Jeremy, máš za sebou dlouhou historii jako studiový technik. Jak moc se to projevuje na vaší vlastní hudbě?

Pořád se učím nové věci. Mixováním projektů jako Caribou nebo Kode9 pochytíš spoustu postupů, které oni používají.

Junior Boys
© www.last.fm/music/Junior+Boys
Svoji aktuální desku jste nahrávali v Číně. Při jejím poslechu to však není moc slyšet, jako by vaše hudba byla kompletně odtržená od prostředí, kde vzniká. Souhlasíš?

Ne. Použili jsme spoustu čínských hudebních nástrojů, jen jsme nechtěli, aby tam byly prvky world music. Prostředí je podle mě hodně důležité v mnoha ohledech. Naše alba jsou v mnoha směrech propojená s Hamiltonem. (Matt však již delší čas žije v Berlíně - pozn. redaktora.)

Skoro všechny vaše texty jsou o stýskání, touze a vytrácejících se vzpomínkách. Považujete se za romantiky a melancholiky?

Myslím, že nostalgie je silný pocit a stává se skoro obsesí tím, jak stárnete. Vzpomínání je svým způsobem smutné, i když se vztahuje k veselým událostem. Myslím, že v každém člověku je od přírody kus melancholika.

Které zpěváky obdivuješ za jejich práci s textem a náladou písničky?

Hmm, pár jich mám: John Foxx, Donald Fagen, Brian Ferry, Cole Porter, Marvin Gaye. Líbí se mi přístup Neila Younga, který nikdy moc neupravoval už jednou napsané texty. Snažím se to dělat stejně.

Junior Boys...

Junior Boys
... tvoří v současnosti dvojice Jeremy Greenspan a Matt Didemus, která si dle potřeby přibírá další muzikanty. Dosud vydali čtyři desky a jedno EP. Aktuální album "It's All True" (2011) nahrávali v Číně a hodně je v té době ovlivnil film "F jako falzifikát" od Orsona Wellese. Skládají společně, ale většinou platí, že písničkovou kostru má na starost Jeremy. Jeho oblíbeným jídlem je kanadská specialita poutine - hranolky přelité hnědou omáčkou a posypané čerstvou sýřeninou.

V jednom z dřívějších rozhovorů jsi zmiňoval i své oblíbené hudební kritiky - Kodwo Eshuna a Simona Reynoldse -, což není tak úplně běžné. Pořád tolik čteš, nebo se na tvém vztahu k hudební kritice něco změnilo?

Situace je trochu bizarní. Nevím, jestli hrála někdy v dějinách kritika tak velkou roli jako dneska. Vzniká strašně moc muziky a posluchači hledají způsoby, jak ji filtrovat. Magazíny jako Pitchfork nebo Resident Advisor mají sílu proslavit nebo zničit muzikanty. Když jsem byl dítě, nepamatuju si, že by se někdo tolik zajímal o to, co napíše třeba Rolling Stone nebo Spin. Vždycky jsem měl rád The Wire, který pro mě objevoval okrajovou muziku, ale ten má jen dost omezený dosah. Největší vliv na mě měl asi Mark Fisher (aka K-Punk). Znal jsem ho jako teenager a úplně mě provedl spoustou britský taneční hudby stejně jako ostrovního postpunku, synthpopu a tak dál.

Hned na začátku kariéry jste se stali miláčky kritiků. Jaké to bylo vyrovnat se s takovou pozorností, obzvláště v době, kdy je spousta vyhajpovaných kapel zapomenuta po dvou deskách?

Myslím, že jsme nikdy nebyli úplně v záři reflektorů, spíše odpadlíci. Vyhovovalo nám to, i když občas by bylo příjemnější mít kolem sebe přece jenom o něco méně povyku.

Některé skladby na aktuální desce fungují naživo parádně - "Itchy Fingers", "A Truly Happy Ending" a speciálně epická "Banana Ripple". Mysleli jste při jejich skládání na koncertní provedení?

Ani ne. Nikdy jsme to nedělali. Myslel jsem, že "Banana Ripple" bude koncertě neuskutečnitelná, ale nakonec je to přesně naopak.

Momentálně je R&B bráno jako cool žánr. Byli jste to přitom právě vy, kdo uváděl tenhle styl do nových souvislostí. Nemáte teď pocit, jako by vám někdo vykrádal vaši drahocennou pokladničku?

Je to součást vývoje. Často si říkám, že teď je spousta mladých kapel, které se vezou na vlně, kterou jsme objevili. Jsem si ale stejně tak jistej, že když jsme se objevili my, říkalo si to spousta starších kapel o nás.

Co nový materiál? Víte, kdy by mohla vyjít nová deska a jaká bude?

Nejsem přesvědčený, že ještě někdy nahraju další album jako Junior Boys. Spíš se kloním k nahrávání 12'' nebo EPček, tam cítím budoucnost. Momentálně poslouchám hlavně starý industriální věci - detroitský techno (nejstarší elektronika, jakou jsem si kdy zamiloval) a tuny R&B. Všechno, co píšu, je takový industriální R&B. Jsem strašně nadšený z muziky, kterou dělám se svým novým hudebním parťákem, vyjde to pod jménem Jessy Lanza. Myslím, že to může být fakt to nejlepší, co jsem kdy vydal.

Nejbláznivější moment, který jsi kdy zažil na turné?

Kdoví, asi půjčení vybavení Slyi Stoneovi.

Která z vašich skladeb vám trvala nejdéle a proč?

"Playtime". Psal jsem ji už od dob "Last Exit". Je to zároveň jeden z tracků, na který jsem nejvíc pyšný.

Co tě poslední dobou nejvíc inspiruje?

Moji přátelé.

Kolik muzikantů tě oslovuje, abys je produkoval? Uvažoval jsi o tom, že by ses věnoval jenom tomu?

V podstatě to teď dělám. Měl jsem štěstí, že můj dobrý kamarád je Dan Snaith (Caribou), pro kterého jsem míchal většinu z jeho aktuálního alba "Swim". Od té doby jsem měl spoustu podobných zakázek. Právě teď míchám album pro kapelu s názvem Bonjay. Spoustu dalších projektů na mě čeká tuto zimu.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY