V interview k novému albu pro The Telegraph Mark Knopfler popisuje, jak píše své skladby - jsou to písňové portréty či postřehy ze situací, kde se autor nachází jen jako pozorovatel, anebo jsou to písničky o místech, kam se Knopfler dostal při svých cestách. A někdy stačí jen impuls z knížky. Slova se pak spojí s nezaměnitelným jemným zvukem, který vznikl mimo jiné i díky neortodoxnímu přístupu ke hře, v níž Knopfler dle vlastních slov "porušuje mnoho kytarových pravidel".

Dá-li se to tak říct, je "Privateering" Knopflerova nejbluesovější deska. Tomuto dojmu dopomáhá i časté použití foukací harmoniky, která dostává více prostoru než kdykoliv předtím na Markových nahrávkách. Knopfler čerpá ze zdrojů na obou pobřežích Atlantiku, kromě blues a country nemohou chybět ani oblíbené keltské vlivy. A oceán zde také nebyl zmíněn jen tak nazdařbůh - uveďme titulní píseň o bukanýrech nebo tu o "snu utonulého námořníka z ponorky".

Knopflerovy písně jsou často o lidech, kteří vyrážejí na cesty, nezřídka s malou nadějí na brzký či vůbec nějaký návrat. Jsou o námořnících, vojácích, hledačích zlata, tulácích. A trochu moderněji, příběhy se nemusí odehrávat kdysi dávno v Karibiku, v době zlaté horečky nebo na stavbě železnice, ale třeba nedávno někde u benzinky na americkém Středozápadě. Putování je Knopflerovým oblíbeným tématem - už kdysi na "The Ragpicker's Dream" zpíval o tom, jak je důležité mít kvalitní boty. Teď klade na srdce hrdinovi spěchajícímu v krutém dešti na nádraží, aby si nezapomněl vzít klobouk ("Don't Forget Your Hat").

Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že bývalý frontman Dire Straits na své novince nepřináší nic extra nového. Navzdory tomu/Právě proto je "Privateering" vynikajícím albem, které má tu úžasnou schopnost přenést posluchače na nějaké velmi krásné místo. Trvá něco přes hodinu a půl. To je akorát dlouhá doba na to, aby posluchač zpomalil a schoval se před bláznivým světem.