Byli čtyři, bylo jim kolem dvaceti, scukli se na proslulé londýnské Elliott School a pojmenovali se jednoduše The xx. To asi aby název dobře reflektoval jejich hudbu. V roce 2009 vydali eponymní debut a rázem se stali novými modlami britské muziky. Jejich minimalistický zvuk okleštěný od přebytečných producentských aranží a kliček prostě zase jednou přinesl svěží vítr na scénu. Ze všech best of..." seznamů, na kterých se jim v roce 2009 podařilo umístit, připomeňme hlavně ocenění nejcennější, a to Mercury Prize v roce 2010. Co se odehrálo v mezidobí při čekání na nové songy?

Kromě toho, že sestavu opustila kytaristka a klávesistka Baria Qureshi (respektive, byla tak trochu svými spoluhráči vykopnuta...), se producentsky činil Jamie xx. Loni vydal "We're New Here", kde zremixoval skladby amerického hudebníka Gila Scott-Herona, a kromě toho minulý rok přišel s vlastním dvojsinglem "Far Nearer" / "Beat For". Celá kapela se pak hlavně pustila do výstavby svého vlastního nahrávacího studia, kde v listopadu minulého roku započaly práce na novém materiálu. Ten nakonec vydali letos v září pod názvem "Coexist".

Skoro bez nadsázky lze říct, že se druhému zářezu sotva podařilo otřít o pulty obchodů, a už lítaly devítkové a desítkové hodnocení a výroky hlásající cosi o albu roku. Přehnaná hysterie, nebo zcela oprávněné reakce? Asi spíš něco mezi. Druhý počin londýnské party není o nic moc horší než předešlá nahrávka. Stejně tak se jí ovšem nesnaží ani trochu překonat, byť jenom o píď, což trochu zamrzí. Skalní fanoušci budou nadšeni nejspíš i tentokráte. Ti, kteří se ještě dodnes každé ráno sklání před vlastnoručně vyrobenou svatyní "xx", se s "Coexist" snad také spokojí. Bude to stačit ale i zbytku hudebních posluchačů?

Kdybych měla celek charakterizovat, celkem bez problémů bych si vystačila s opakováním všech těch metaforických přirovnání a slovních hříček, kterými se recenzenti v pisatelských battlech předháněli už u debutu. Kromě skutečnosti, že přibylo elektroniky, k čemuž dával Jamie xx jasné indicie už minulý rok, když řekl, že dvojka bude ovlivněná klubovou muzikou, máme opět co do činění s vysoce intimní dimenzí. Noční linka mezi kytaristkou Romy Madley Croft a basákem Oliver Simem je opět přetížená. Sametové hlasy. Křehké vybrnkávání. Hmatatelný smutek. Vše do krve procítěné, zahalené temnou clonou elektronického dunění.

Škoda, že tahle kouzelná formule nefunguje napříč celou deskou. Silné momenty ze začátku postupně oslabují - ty dva nejzdařilejší opravdu najdete hned zkraje a jsou jimi první dva singly "Angels" a "Chained" - až u závěrečného kvarteta songů vymizí úplně do ztracena. To se trio ve svých postupech už značně opakuje a skladby nabírají dojmu tak trochu provařené vaty. Kdyby se The xx pokusili přece jenom o menší posun ve své tvorbě, třebaže jenom v rámci své osvědčené mantry, možná by k tomu nedošlo. S další porcí toho, co jsme už jednou slyšeli, se ale zdá, že kapele v závěru druhého alba pomalu dochází dech a opouští je inspirace.

Stejně jako "xx" ani "Coexist" není deskou, která se hodí používat jako zvuková kulisa. Abyste pod mlhavý plášť její introvertní poetiky pronikli, musíte být zcela soustředění, musíte vnímat každý šramot, každý nádech, každou změněnou emoci v tom vypulírovaném tichu. Pořád je to svým způsobem drahokam mezi ostatní dnešní překombinovanou produkcí. Jen podruhé ve stejném provedení už ztrácí na své exkluzivitě a jeho záře není natolik oslňující. A jestliže eponymní debut The xx patřil k tomu nejlepšímu, co v roce 2009 vyšlo, ohledně "Coexist" je realita bohužel taková, že letos zkrátka vyšla už spousta lepších desek...