Údajně se na novince "Hraju na klavír v bordelu" zamýšlíte nad zvláštními osudy ne zcela běžných lidí. Co si pod tím mám představit?

Snažili jsme se, aby to znělo tak trochu ze široka. Je to o lidech, kteří nejsou tak úplně běžní. Například v písni "Batůžek" najdeme slečnu, která sbírá jogurtová víčka, protože chce vyhrát batůžek, a pak zjistí, že to není úplně tak, jak si představovala, tak jde ven a zapaluje auta. Najdeme tam "Krátkozrakého Viktora", který špatně vidí, a jestli to dobře dopadne, tak on nakonec zjistí, že žije několik let doma s mrtvou maminkou, v písni "Pondělí" najdeme lidi, kteří sedí celé dny v hospodě a vinou toho, že sedí zády k oknu ven a nečtou a nedívají se na televizi, přicházejí o běžné zázraky dnů. V písničce "Malinký lidi" je zase ženská, která má doma na kuchyňské lince malinký lidi, kteří se zabíjejí a žárlí, a najdeme tam třeba také chlápka, jehož snem je strávit noc s obrovskou třistakilovou operní pěvkyní. Jsou to epické příběhy lidí, kteří nejsou standardní.

Kde jste ty příběhy posbírali?

To by byla spíš otázka pro Tomáše Belka, našeho textaře. Ten člověk je magor, od rána do večera si píše do zápisníčku a sleduje okolí. Zaslechne třeba jednu větu v hospodě a postaví na ní text. Za názvem alba stojí naše společná zkušenost s prací v reklamní agentuře. Zakladatel světové sítě reklamních agentur prý kdysi řekl, že když se ho maminka zeptá, co dělá, tak než aby jí vysvětloval, že pracuje v reklamě, řekne jí raději: "Maminko, hraju na klavír v botelu." Takže takhle vznikl ten slogan. Hudebně jsme se snažili jít po těch textech, cílem bylo udělat takový pokleslý žánr, kde se nebojím houslí, tympánů, dechů a podobně.

Titulní strana desky je jednoduchá, jenom klaviatura. Na jedné z kláves sedí moucha, jedna z těch, které mají fanoušci v bookletu najít a spočítat v rámci soutěže Naše album má své mouchy. Jak vás taková akce napadla?

Původně jsme měli obal bez té mouchy, ale potom nás napadlo, že moucha je taková správná mrška a je symbolem všeho zahnívajícího hnoje, který je kolem nás ať už ve fyzické, nebo psychické rovině. No, a pak jsme si řekli, proč bychom těch much nedali víc dovnitř, do toho bookletu? Ten obal se skládá z krásných fotek a my jsme tam ty mušky takhle poschovávali (ukazuje), toho, kdo je pochytá úplně všechny a odpoví správně, bychom chtěli nějakým způsobem odměnit. Buď ho pozveme na koncert v jeho městě, nebo že by s námi jel kus turné. Nebudeme si nic namlouvat, v době, kdy všichni vypalují jak o život, se snažíme, aby kromě mojí mámy měl ještě někdo důvod a chuť si koupit to cédéčko a přečíst si ten booklet uvnitř.

Kolik tam těch much tedy je?

No, to vám neřeknu. (smích) Ale zkusila jste to dobře.

Vizáž bookletů si obstaráváte sami. Jak dlouho trvá, než definitivně vznikne takový obal?

Někdy je to hodina, jindy jsou kolem toho měsíční hádky. Ale tenhle obal vznikl docela rychle, tam ten nápad byl jasný.

Musí to odsouhlasit celá kapela?

Spíš mám takové právo veta, protože jsem přece jenom vystudovaný výtvarník a kapelu jsem kdysi zakládal kvůli tomu, abych navrhoval obaly, takže si zas tak moc do toho kecat nenechám. Jinak jsem velký demokrat, ale v tomhle mám nepatrně diktátorské sklony. Ne tak v hudbě, tam naopak chci, aby všichni vyli spokojení, jsou tam daleko lepší muzikanti než já.

Na hudbě tentokrát pracoval kromě vás a Karla Švába také Jan Šobr. Jak se jeho účast na tvorbě muziky odrazila na desce?

Honza je fenomenální muzikant, který hrál s nejrůznějšími lidmi od Karla Gotta po já nevím koho - je to opravdu nájemný vrah, ale po těch pár letech pochopil, o čem je ta naše hudba. Na tuhle desku napsal třeba takový gangsta swing "G.O.P." neboli "Gauč, ovladač a pití" a potom jednu naprostou úchylárnu, tři minuty filmové hudby, která se jmenuje "Pizza" a je zase o chlápkovi, který si zve domů prodavače pizzy, ale málokdy ten prodavač pizzy odejde. Takže si zve další a další a ta pointa je tam někde schovaná. Honza umí noty asi třistakrát lépe než já a umí napsat takové složité dechy, což mají dechaři rádi, že se můžou v těch jeho písničkách předvést.

Vznikají vaše písničky spíš improvizací, anebo fandíte spíš notovým partiturám?

U nás to funguje tak, že když někdo píše písničku, tak ji napíše úplně celou. To znamená včetně bicích, napíše, co hraje baryton saxofon anebo jaký je tam vokál ve třetí sloce. Ale samozřejmě to není žádné dogma. Když na zkoušce zjistíte, že to nefunguje, tak se to přepíše a dotyčný si ten part upraví sám. Víte, ono když je vás deset, nemůžete skládat písničku tak, jako když se čtyřčlenná kapela sejde ve zkušebně, jeden začne něco hrát a ostatní se přidají. V deseti lidech, kde je navíc čtyřčlenná dechová sekce, tohle nejde. Momenty, kdy proti mně sedí osm chlapů a jedna baba, popíjejí a koukají, co bude, a já začnu: "Tak já vám to teďko zahraju, kucí, co tomu říkáte?" a teď oni pořád koukají a já čekám na ten ortel, patří mezi nejtěžší chvíle mého skladatelského života. Když pak řeknou: "Jó, to je skvělý, vole, to zkusíme!" je to obrovské štěstí a v tu chvíli je ta písnička hotová za půl hodiny.

Nedávno jste pokořili rekord, na Sázavafestu jste odehráli sto písniček v průběhu tří dnů. Jak na to podle vás reagovali fanoušci? Neměli jste pocit, že už z vás byli při tom posledním vystoupení unavení?

Ona to možná nebyla ani tak naše vina, spíš to bylo tím, že už byli unavení obecně. Svítilo sluníčko a tak dále. My jsme dělali, co jsme mohli.

Tu stovku jste rozdělili celkem do čtyř koncertních bloků. Který vás nejvíce bavil?

Mě bavily všechny. Jana si strašně zaslouží mít samostatný blok, což se jí nestává. Bavily mě ty Ostrouchovy věci, které jsme strašně dlouho nehráli. A bavil mě i ten poslední den, kdy jsme zase hráli výhradně nové věci. Takže opravdu nemůžu říct, to je jako kdybyste měla čtyři děti...

... jasně, ale přece jen: jedno z těch dětí nejlépe studuje, nefetuje, nepije...

Dobře, tak nejvíc mě možná bavila ta Balbínka, která byla nejútulnější. Bylo to ve stanu na malinkém pódijíčku, bylo tam hrozné horko a hráli jsme tam největší etna, například "Arizona Dream" od Bregoviče a podobné.

Na Sázavafestu už jste podobný "speciál" jednou předvedli, když jste v roce 2010 ještě v Kácově oslavili své dvacáté výročí stominutovým koncertem, na letošní jarní mutaci festivalu jste také hráli sto minut, Honza Kalina zároveň celou akci moderoval. Proč zrovna tomuto festivalu stále připravujete něco netradičního?

To Pavel Kloupar (ředitel Sázavafestu - pozn. aut.) vždycky vymyslí nějakou takovouhle kravinu a já mu na to kývnu. Sami bychom si asi nevymysleli zahrát sto písniček. Ale když on řekne: "Zkuste to," tak je to výzva. Muzika není o tom dělat nějaké rekordy, ale nám to připadalo fajn. Pozvali jsme toho Petra Ostrouchova, který už s námi léta nehrál, a zahráli jsme si společně věci, které jsme v této sestavě nikdy nehráli. Byli jsme před tím týden u kamarádů na Šumavě, kde jsme hráli a trénovali. To bylo hrozně milé, protože některé písničky jsme hráli před dvaceti lety a trumpetistovi byly v té době čtyři roky. Takže pro mě to má hlavně takový pikantní nádech, než že by šlo o nějaký smysluplný rekord. Ale mám radost, že jsme to splnili, byť jsem musel zazpívat jednu lidovku, abychom to splnili časově. On nebyl problém zahrát sto věcí, ale problém byl ten čas. Aby na sebe pódia navazovala, měli jsme přesně vymezené minuty - tady to bylo hodinu a půl, támhle zase hodinu deset a narvat tam ty písničky bylo to nejtěžší. Jinak bychom určitě byli schopní zahrát třeba dvě stě skladeb.

Pavel Kloupar je proslulý svým smlouváním o honoráře kapelám. Zkouší i na vás nějaké "přátelské" slevy?

Tak my zas takoví přátelé nejsme. My spolu děláme věci, ale že bychom se nějak mazlili od rána do večera, to nemůžu říct. Nicméně, ano, samozřejmě to zkouší i na nás. (smích) Ale my jsme v tomhle tvrdí. My nejsme kapela, která by hrála za horentní honoráře, ale je nás hodně a já vždycky chci, abychom neodcházeli jako idioti. Jsme schopní hrát třeba popáleným dětem nebo slepeckým psům zadarmo, ale pak když hraju na velkém festivalu, nechci být za debila.

S Janou jste se prý poznali při studiu na pedagogické fakultě...

My jsme se poznali na peďáku s Tomášem Belkem. Janu jsem poznal, až když jsem přišel z vojny, ona je přece jen o něco mladší - i když já vypadám taky výborně. (smích) Každopádně já jsem přišel z vojny a učil jsem na základní škole, kde ona mezitím nastoupila. Ale teoreticky jsme se na pedagogické fakultě asi potkat mohli, to ano.

Tam je výrazná převaha dívek, chlapci jsou tam prý většinou jimi opečováváni a hýčkáni. Bylo to tak i ve vašem případě?

Přesně. My jsme vždycky říkali, že jsme plemenní býci. Tam stačilo, abych řekl, že až dostuduju, půjdu učit, a všichni mě nechávali. Zatímco ze staroslověnštiny měli všichni čtyřku, já jsem odcházel celý v bílém za jedna. Potom jsem sedm let učil, takže jsem odevzdal státu, co do mě vložil, ale už bych to v životě nechtěl dělat.

Proč?

Po čase jsem se stal třídním a pořád jsem vyškrtával nějaké výkazy... prostě byrokracie. Chtěl jsem učit děti kreslit a povídat si s nimi o češtině a najednou jsem zjistil, že pořád sedím a hrabu se v papírech - výkazy, absence a pak do toho třídní schůzky a... vůbec! Hrůza.

Jaký jste byl spolužák? Spíš šprt, nebo "sháněč poznámek od pilných spolužaček v polovině zkouškového"?

Na vysoké škole jsem byl minimální spolužák. Já jsem tam skoro nechodil. Tenkrát jsme měli s Tomášem Belkem rock'n'rollovou kapelu Matěj Čech, pořád jsme někde pařili. Do školy se jezdilo do Brandýsa nad Labem, kde byla hned u nádraží hospoda U kulatý báby, a tam jsem vždycky rovnou zapadl, opil jsem se a v deset večer jsem jel domů, aniž bych byl ve škole.

Kolik vašich členů má vlastně učitelskou praxi?

Mám pocit, že teď učí i pianista někde na Lidové škole umění, trombonista taky učí dětičky na trumpetu a Jana se také vrátila do školství, takže v kapele takové tři čtyři učitele máme určitě.

Mezi učiteli jsou oblíbeným tématem perličky žáků v testech. Sdělujete si mezi sebou své učitelské zážitky?

Minimálně. V autě většinou řešíme všechny věci kromě práce. A když už na to náhodou přijde řeč, tak to jsou tak strašné věci, že to nemůžu publikovat snad ani doma mámě.

Například?

No, třeba že se někdo někde ožral, nepřišel a tak. Že by třeba někdo vyprávěl, že jeho žák napsal dobře písemku nebo že má rád děti, to se nestává. (smích)

Je pravda, že mezi vámi s Janou v průběhu těch let, co se znáte, také proběhla nějaká milostná eskapáda?
(Eva bystří sluch a nenápadně si poposedá blíže k nám...)

Tak jako možná Jana měla pocit... Já myslím, že ne...

Možná jsem se měla zeptat, když byla Eva na záchodě, co?

Ale ne, to s Evkou nemá nic společného. Já myslím, že kdyby mezi námi něco proběhlo, tak by kapela nevydržela těch jedenadvacet let. Takže mezi mnou a jí ne, ale hrál s námi Láďa Přitasil, se kterým bohužel taková akce proběhla, a já jsem už tenkrát věděl, že jednoho z nich budu muset vyměnit. Také jsem věděl, že basistu seženeme, ale druhou Janu ne. Takže když se potom ti dva rozešli, Láďa musel ze hry. Ale zase všechno zlé je pro něco dobré, protože Láďa tímto splnil svou roli trubce a přišel Holanďan Wilco Versteeg (současný basista - pozn. aut.). Nicméně myslím, že jsem ji jednou v Lyonu zachránil od takového pěkného vztahu s asi třímetrovým černochem. Tenkrát to vypadalo, že mě opravdu nenáviděla, protože se chtěla zamilovat do toho černouška a já jsem jí tam vyznával lásku, abych ji stáhl do toho Fordu Transitu, a myslím, že jsem jí tím zachránil život.

No vidíte, a kde mohla Jana dneska být...

(smích) V Rumunsku na hlavním nádraží.

Vy máte už dospělé dcery. Co by se stalo, kdyby se zamilovaly do někoho ze Sto zvířat?

Tak bych jim zlomil obě ruce a rozpustil kapelu.

Vážně?

Je pravda, že Wilco je z nás nejstarší a má také myslím čtyři dcery, takže na tohle téma spolu umíme ostře žertovat. A on jednou chystal Štědrý večer, když se chtěl domluvit s Bárou, mojí nejstarší dcerou, která měla zaklepat na dveře a říct: "Mám nového přítele." A teď by se tam objevil tenhleten... debil. (smích) To by mě možná ranila mrtvice, no. Hlavně proto, že Wilco je ženatý a má čtyři svoje dcery, tak bych nerad, aby se zamiloval do té mojí roztomilé dcerušky.

Dobře, a který člen kapely by tedy připadal v úvahu?

Nejmíň by mi vadila asi ta Jana, hele. Ale ony s námi holky občas jezdí a myslím, že žádná z nich se do nikoho nezamiluje. Tuším, že to byl Josef Vlček, kdo napsal, že jsme kapela s nejmenším sex appealem v České republice. A moje dcery mají vkus, takže nevím, proč by se zrovna ony zamilovávaly do mých kamarádů.