Brutal Assault, největší středoevropská přehlídka extrémní hudby, si během předcházejících šestnácti ročníků vydobyl renomé, o kterém si mohou ostatní české festivaly (snad s výjimkou Obscene Extreme) nechat jen zdát. Každoroční metal/hardcore klání si získalo mezi příznivci daných žánrů celosvětovou popularitu a do josefovské pevnosti míří diváci napříč kontinenty. V tomto ohledu byla letošní situace zase o kus dále - Češi, resp. Slováci tvořili maximálně polovinu přítomných. Divácký rekord tedy padl zcela jednoznačně díky zvýšenému zájmu zahraničních vyznavačů tvrdé hudby. Není se čemu divit - Brutal Assault představuje levnější alternativu mamutím německým festivalům při zachování obdobně zvučného line-upu a skvělé organizace. Navíc doposud nabízel velmi příjemné prostředí bývalé rakousko-císařské pevnosti skýtající dostatečné zázemí pro tisícové davy a zároveň přiměřenou izolaci od místních "civilistů", kteří většinou obdobné akce pod svými okny v lásce nechovají.

V této souvislosti budiž kladen důraz na slovíčko doposud. Letošní rekordní návštěva značně přesahující 15 tisíc hlav, tedy se vším personálem okolo atakující číslo 20 000, totiž nepříjemně připomněla, že pevnost zkrátka nafukovací není a narazila na svůj limit, kdy je ještě schopná poskytnout divákům dosavadní komfort. Obscure Promotion potvrdili, že stávající formát festivalu měnit nehodlají a dalších posunů směrem ke kolosálním akcím se nedočkáme. Pak je ovšem nasnadě, že neustále narůstající počet návštěvníků bude muset být regulován, a to buď vydáním striktně limitovaného počtu lístků, či dalším zvýšením pro českého příznivce již tak nezanedbatelné ceny vstupného. To však ukážou až další měsíce.

Sedmnáctý ročník přinesl opět řadu novinek, jak již je u Brutal Assaultu koneckonců zvykem. Dvě můžeme považovat za zásadní, byť diskutabilní zároveň. Předně se úvodní středeční warm-up party přeměnila v de facto regulérní hrací den s účastí velkých zahraničních jmen. Za druhé pak v nitru pevnosti vyrostla třetí, krytá "klubová" stage, na které se hrálo souběžně s programem na hlavním dvojpódiu. Nechť si každý udělá názor sám, osobně však nejsem příliš nadšen ze skutečnosti, že pokud chce návštěvník získat dobré místo na stan, měl by za tohoto formátu vyrazit již v úterý. Jen málokdo pak může skákat radostí do stropu, že musí volit mezi vystoupením třeba takových Rise And Fall nebo Machine Head, když doposud byli návštěvníci festivalu zmlsaní tím, že se program nekryje.

Headlineři odvedli standardní práci

Vystoupení headlinerů letošního Brutal Assaultu snad jen s jednou malou výjimkou nezklamala. Zároveň jsme se však nedočkali ani nikterak nadstandardních výkonů, které by měly potenciál výraznějším způsobem strhnout i diváky, kteří zrovna nejsou fanoušky dané kapely.

V tomto ohledu jednoznačně kralovali švédští At The Gates. Pokud máte problém s jistou rozvolněností a dokonce monotónností skladeb těchto pionýrů gothenburgské deathmetalové školy, patrně byste až na pár světlejších momentů neocenili ani jejich více než hodinový set, byť byl podaný se slušnou razancí. Jejich krajané Amon Amarth pak snad z podstaty své tvorby nikoho překvapit ani nemohli. Kapela jednak v tuzemsku koncertuje velmi často, navíc je její tvorba předvídatelná a jednoduchá. Vystoupení vikinských deathmetalistů začínají dostávat rozměr stadiónových show, fans znají slova úderných refrénů nazpaměť a i kdyby ne, mohou si vzít k srdci slova vokalisty Johana: "Zpívejte! Pokud neznáte slova, nevadí, tohle je death metal!" Vikingmetalová obdoba Kabátu však věrné, kteří vytvořili bouřlivou atmosféru, nezklamala a své, dodejme, nepříliš komplikované skladby odprezentovala s rutinním přehledem.

Nebezpečí rutinního přístupu se ještě více vkrádalo do mysli před vystoupením symfonic-blackmetalistů Dimmu Borgir. Nejpesimističtější předpovědi se však nenaplnily a druhé vystoupení Norů na Brutal Assaultu dopadlo o třídu lépe než kdysi ještě ve Svojšicích. Však se také od té doby obměnila polovina ansámblu. Byť poslední, méně temná deska leží mnoha posluchačům v žaludku, nové věci paradoxně vyznívaly přesvědčivěji než staré hity z "Enthroned Darkness Triumphant". Zřejmě i z důvodu, že dříve byly hrány přece jen s větším nasazením. Nová hudební poloha tak sedí k aktuálnímu rozpoložení kapely více, zároveň ve starých peckách chybí živé čisté vokály exbasáka Vortexe. Dimmu Borgir na druhou stranu zahráli v rámci festivalového setu slušný průřez svou diskografií, navíc pan Daray za bicí soupravou vyškolil nejednoho svého kolegu. Jestliže Temný hrad potěšil hudebním výkonem a pouze postrádal více energie, u dalšího norského headlinera tomu bylo přesně naopak.

V případě Američanů Ministry šla produkce ruku v ruce s radikálním pódiovým vystupováním. Prim hrál v tomto ohledu jednoznačně frontman Al Jourgensen, který snad už ani příliš nepřipomíná člověka. Extrémně alternativní vizáž doplnilo jeho politické kázání v textech a zoufalé válení se po stagei v oblaku dýmu. Kapela rozjela monstrózní metalovou diskotéku, industriální party vyznívaly skvěle, tlačící zvuk a strojová produkce rozproudily mohutné taneční kreace v publiku.

Obdobně dobře zapadlo do festivalové produkce další jméno přesahující hranice metalového undergroundu, americká parta Machine Head. Ta se do Česka vrátila ukázat, že bez záměrného zaříznutí ze strany zvukaře zahrát rozhodně umí. Nyní vše vyšlo na výbornou, především vyhrávky vyznívaly parádně. O vřelém přijetí zástupce velkého metalu na festivalu hudebního extrému svědčil i obrovský kotel, který rozpoutala především pecka "Aesthetic Of Hate". Rozpačitým dojmem naopak na akci tohoto typu působily Robbyho srdceryvné řeči i klišovité hlášky proti MTV.

Vrchol festivalu přišel pro mnohé s vystoupením britských Paradise Lost. Vokalista Nick Holmes sice předvedl skvělý pěvecký výkon, na druhou stranu dal plný průchod své cholerické povaze. Není se však čemu divit, Paradise Lost vyžadují klid, aby mohli naplno rozvinout svou nezaměnitelnou atmosféru, avšak jemnější vybrnkávané pasáže poměrně nekompromisně zanikaly ve zvukovce pekelníků Gorguts na vedlejší stagei. Takovéto kiksy by se pánům zvukařům stávat neměly.

Deathmetalové peklo ovládli Gorguts

Smrtící kov byl letos zastoupen především ve své oldschoolovější, případně temnější podobě. V papírově velice silné konkurenci nakonec suverénně nejpřesvědčivější deathmetalový set ve své premiéře na Brutal Assaultu předvedla kanadská sebranka Gorguts. Pod taktovkou Luca Lemaye nasadila čtveřice zkušených hudebníků k žánrově téměř učebnicovému vystoupení charakterizovanému precizním instrumentálním výkonem všech zúčastněných, brutální a temnou atmosférou. Pro mnoho lidí v publiku bylo vyslechnutí skladeb z legendárního alba "Obscura" prakticky splněním dávného snu.

Další velké deathmetalové spolky si částečně vylámaly zuby buď na ne ideálním nazvučení, či prostě neměly den. To platí především o amerických pekelnících Immolation, kteří stále předvedli set na vysoké úrovni. Pánové, jak známo, však umí lépe. Slabší chvilky si vybral především bicmen Steve, který se většinu času pral s levým kopákem a mezi skladbami jen zklamaně kroutil hlavou. Newyorčanům rovněž nepomohlo poměrně výškové nazvučení. Zlou auru tak vytvářely především zvrácená sóla a nekompromisní vokál. Dokonalé bohužel nebylo ani vystoupení egyptologů Nile, kteří jako jedni z mála zahráli na techničtější strunu. Utopit v prvních skladbách kopáky takové mlátičce, jakou je George Kollias, to je regulérní zvukařský zločin. Postupem času se však věci srovnaly a v určitých fázích Nile předváděli naprosto devastující jízdu. Poté, co Dallas shodil zbytky vlasů, evokuje staroegyptského kněze, který předříkává z knihy mrtvých, produkce se nese v nehorázných tempech, a když zazní neotřelé pecky typu "Defiling The Gates Of Isthar", mají Nile přes veškeré kosmetické chybky ohromnou sílu.

Ve slušné formě se představili brazilští Krisiun. Snaha o maximálně brutální projev však měla za následek zaniknutí některých uchu lahodících kytarových kudrlinek, které koření studiovou tvorbu bratrského tria, a vystoupení tak v záplavě monotónních blast beatů místy ztrácelo na pestrosti. Rovněž jsme nebyli ušetřeni klasických siláckých průpovídek frontmana Alexe, kterému to však vokálně opravdu táhlo.

To další deathmetalový "pěvec", známý zhulenec Chris Barnes se svými Six Feet Under, prezentoval žánr v jeho nejzemitější podobě. S obměněnými muzikanty v zádech však bylo vystoupení této ikony v rámci mezí v pořádku, lidé se bavili a rozpoutal se jeden z nejzuřivějších letošních kotlů. Největší ohlas měly jednoznačně skladby od Cannibal Corpse, "Hammer Smashed Face" a "Stripped, Raped And Strangled", přičemž podání druhé jmenované poměrně slušně odráželo míru konzumace hlavního protagonisty, ostatně stejně jako jeho vzezření.

Vyznavači oldchool death metalu si přišli na své především během pátečního odpoledne. Z klání Incantation-Vallenfyre-Morgoth vyšli vítězně posledně jmenovaní. Jejich první vystoupení v ČR slušně šlapalo, kapelu i celou show táhl především aktivní vokalista Marc. Incantation proti tomu chyběla jakákoliv přidaná hodnota, kapela odehrála těžce ortodoxní set, nicméně v pořádku. Z britských Vallenfyre naopak více než obohacení stylu o prvky doom metalu sálal klasický alko-nádech. Podstatně zajímavější výstup předvedli belgičtí Aborted, kteří mají po reunionu solidně našlápnuto. Nejbrutálnější a precizně podaná moderní deathgrind řezničina v luxusním zvukovém kabátu poháněném nemilosrdnými sypačkami a kopákovými koberci by si možná zasloužila pozdější hrací čas. Melodičtější odnož stylu pak dobře prezentovali Insomnium, jejichž set stál především na solidních výkonech sólového kytaristy. Finská škola se rozhodně zapřít nedala.

Grindcore pod sprškou napalmu

Ačkoliv Napalm Death jsou na tuzemských koncertních prknech jako doma a jejich tvorba se již více než dvě dekády nese v jasně daných kolejích, Britové opět nezklamali. Barney pořvával v typickém transu, krátké úderné songy, vražedná rychlost. Publikum se očividně skvěle bavilo, během antifašistické hymny "Nazi Punks Fuck Off" šlo z přírodní tribuny napočítat na placu až pět nezávislých mosh-pitů. Basák Shane se svým nezaměnitelným houpavým stylem si již předtím vystřihl obdobnou jízdu v all-star bandu Lock Up. To strýček Fester alias Nick Barker spustil nekompromisní bicí kanonádu a kapela tlačila jak buldozer na lidskou hlavu u zdi. Podařeným výkonem se prezentovali i švédští řezníci General Surgery v nezbytném zakrváceném outfitu. Švédská grindová nakládačka klasického střihu nasadila laťku vysoko, nicméně zahanbit se nenechaly ani tuzemské party.

Ze všech metalových odnoží totiž Češi umí nejlépe právě grindcore. To dokázali jednoznačně pánové z Ingrowing, kteří si dokonce na festivalu vystřihli dva sety, když napodruhé zaplnili vzniklou mezeru v programu. Hodně se čekalo také od comebacku tekk-gore-grind legendy Ahumado Granujo. Jejich ranní set posloužil jako vhodná taneční rozcvička na tupačkové rytmy a techno samply, Burákovo kvičení i taneční kreace nepochybně lahodily uchu i oku, přesto se však nešlo ubránit dojmu, že původní čuník za mikrofonem, pan Vepřelec, chrochtal ještě vyšší ligu.

Death/metalcore běsnění na půl plynu

Otcové deathcoru, američtí The Black Dahlia Murder, stejně jako předloni nepředvedli nic závratného a potvrdili, že jim výrazně více svědčí klubová stage. Vystoupení jako již obvykle táhl rychlý a přesný bubeník, slyšeli jsme nadstandardní hráčské výkony, ale oproti komornímu prostředí prostě chyběla potřebná atmosféra. Deathcore kids však nejsou příliš nároční, vytvořili masivní kotel a s povděkem kvitovali vokalistovy huličské průpovídky. Přesvědčivější a brutálnější set nabídli poměrně překvapivě Němci Heaven Shall Burn, silná rytmika a masivní nálož riffů doplněná protifašistickými hesly byly hlavními atributy jejich vystoupení. To čeští zástupci podobného žánru Noostrak bohužel ukázali, že tuzemské party se stále nemohou utkat se světovou konkurencí v rovnocenném boji, a svým neinvenčním deathcorem plným breakdownů oslovili především ortodoxní příznivce.

Když se metal potká s hardcorem

Hardcore, především americký, již pěkných pár let dostává na Brutal Assaultu velký prostor a nejinak tomu bylo letos. Po roční pauze opět vystoupili návštěvníkům festivalu dobře známí NYHC harcovníci Agnostic Front. Předvedli svůj vysoký standard, přesto neměli zdaleka takový aplaus, jako když v Josefově hráli poprvé. U publika paradoxně více zabíraly starší ryze hardcore pecky než novější, metalem nasáklá tvorba. Mnohatisícový dav si tak s největší chutí zařval "From the East cost to the West cost, gotta, gotta, gotta go!" a další "Oi, Oi!" popěvky. HC nejhrubšího zrna prezentovali také Sick Of It All. Jejich vystoupení mělo neskutečný náboj, pravděpodobně také protože hráli po chladných a teatrálních Dimmu Borgir. Jednoduchá otázka Lou Kollera: "Do you like it fast, do you like it heavy?" Odpovědí mu byl mohutný circle-pit a Sikofky sázeli mezi lidi jeden song za druhým, bez kompromisů, jak to sami skutečně cítí.

Pravděpodobně největší kotel z HC partiček však měli Hatebreed, ačkoliv nehráli v prime timeu. Není se však čemu divit, pánové si totiž pod kotel vydatně přikládali střídáním úderných houpavých rytmů s rychlými pasážemi, skvělým těžkotonážním zvukem a Jamey je navíc rozený frontman, který ví, jak lidi vyhecovat. Jestliže Hatebreed vyvolali pod pódiem největší bouře, to nejagresivnější hudební zemětřesení rozpoutali na stagei další Američané Converge. Pravděpodobně nejextrémnější hardcore koncert letošního ročníku, vybičovaný četnými změnami nálad.

Včelí úly se nekonaly

Black metal letos nebyl zastoupen ve své nejryzejší, bzučící podobě. Tedy pokud nepočítáme Immortal, ale to bylo jaksi neplánované. Milovníci včelínů si tak přišli na své nejvíce při vystoupení tuzemských lesních skřetů Trollech. Domovská parta Lorda Morbivoda je prověřenou jistotou, byť se hudební vytíženost kapelníka začíná v nových věcech pozvolna projevovat v podobě klesající invence. Nechybělo obligátní křepčení fanoušků s ulámanými větvičkami v publiku a největší úspěch sklidila pochopitelně hymna "Ve Stínu Starých Dubů". Další ortodoxní blackovou partu představovali snad už jen Norové Kampfar. Těm však oproti Trollech chyběl nadhled a jejich střednětempé tupačkové hoblování doplněné skřehotajícím, šklebícím se frontmanem působilo za denního světla přinejmenším úsměvně.

Alternativní z blacku vycházející metal pak prezentovali Norští Arcturus. Diváky rozdělili do dvou nesmiřitelných táborů: jedni nechápavě kroutili hlavou nad popěvky, jódlováním a vytím na měsíc v podání Vortexe, bývalého basáka Dimmu Borgir, druzí hltali každý tón velmi neotřelé produkce. Pravdou zůstává, že v jistých momentech Vortex spíše improvizoval, evidentně se přijel spíše pobavit, o čemž svědčila i kulturní vložka v podobě melodie z česko-německé Popelky! Kapela ale šlapala skvěle, aby taky ne, když sesli za bicími okupoval Hellhammer. Ti, kteří nedokázali Vortexův projev skousnout, se tak dočkali alespoň zadostiučinění v podobě posledního i vokálně konvenčního songu.

Výborným zpestřením v podobě post-blacku se ukázali být Islanďané Sólstafir. Hláška "We are probably the slowest band at the festival," se jednoznačně zakládala na pravdě. Přesto čisté vokály a důraz na atmosféru fungovaly i za bílého dne. O poznání rychleji zahráli folk/black metalisté Finntroll, kteří sklidili ohromný aplaus a rozpoutali masivní crowdsurfing, pravděpodobně i díky skutečnosti, že hráli po skoro hodinové pauze v programu způsobené odložením setu Sodom do pozdních nočních hodin.

Thrashmetalový a progresivní absťák na hlavních pódiích

Především fans v džínových vestách s nášivkami oldchool thrashových kapel se těšili na vystoupení legendy Sodom. Ti však bohužel nestihli dorazit včas, a zahráli tak až jako poslední ve čtyřdenním maratónu, který čítal na 80 vystoupení. To už bylo nad síly většiny publika. Thrashmetalovou žízeň tak muselo hasit především řecké komando Suicidal Angels. Pánové předvedli svůj standard-masakr v nejlepších intencích žánru, bohužel bez jakéhokoliv osobitého přístupu. Ne na darmo můžeme považovat tuto partu za nejlepší revival starých kapel. Berte, nebo nechte být, pokud však někdo chtěl zapařit na rychlý poctivý thrash, neměl si nechat vystoupení ujít.

Nejen thrashe bylo letos obecně méně. Čest progresivněji orientovaných kapel zachraňovali djentoví The Safety Fire. O poznání komplikovanější hudební produkce a hráčská ekvilibristika nutily spíše počítat doby než křepčit v pitu. Není divu, že lidí pod pódiem výrazně ubylo. Britové navzdory tomu předvedli pozornosti hodný set, byť čisté vokály mohly být přesvědčivější. Hráčskou preciznost, četné rytmické zvraty při zachování agresivního vyznění a energie pak přinesli prověření holandští Textures. Vyznavači progrese tak museli své choutky uspokojovat na klubové stagei, kde se ale program často překrýval s vystoupením headlinerů. Tamní produkce však byla navýsost zajímavá. Jako příklad můžeme uvést skvělé noční komornější vystoupení tuzemské party Mindwork, která mistrným způsobem kombinuje technický death metal s klasickým jazzem.

Plnoletost se blíží...

Letošní 17. ročník Brutal Assaultu obecně navázal na vysoko posazenou metu předchozích let. Příští rok dosáhne pomyslné plnoletosti. Na organizátory však čeká spousta těžkých úkolů. Především se musí vypořádat s narůstajícím zájmem diváků, kterému josefovská pevnost přestává odolávat. Jelikož dali jasně najevo, že místo konání nezmění a naopak se hodlají zaměřit na vtisknutí specifické atmosféry pevnosti do průběhu festivalu, bude příští rok dobrým lakmusovým papírkem, nakolik se podaří věci udržet v mezích. Letos to již bylo na hraně. Popřejme pořadatelům z Obscure Promotion hodně štěstí, zároveň však mějme i jedno přání: Nechť jejich dítko dostane k osmnáctinám dárek v podobě nejen tradičně silného line-upu, ale především kvalitnější zvukový kabát. Letos se sice neopakovaly hrůzy předminulého ročníku, avšak kapely byly oproti jiným akcím stále nazvučeny přinejlepším průměrně. Tedy za rok v Josefově!