Slovenský večer, jak pořadatelé nultý den nazvali, otevřel areál ve čtvrtek odpoledne. Vše se odehrálo na dvou menších, těsně sousedících pódiích tvořících tak de facto jednu scénu - zatímco na jednom probíhal koncert, na druhém se připravoval další vystupující. Stejně je pojatá i velká scéna, kde v pátek vystoupí třeba i Bryan Adams, nicméně ta ve čtvrtek ještě "spala". Probíhaly na ní pouze poslední montáže a ladění techniky.

Ještě než se ale návštěvníci dočkali kapel zmíněných v perexu, museli "přetrpět" několik interpretů před nimi. Ono přetrpět berte ale opravdu s rezervou, už zcela první Popcorn Drama svým poprockem příjemně vítali přicházející návštěvníky. Jejich následovníci The Paranoid už měli před pódiem i něco, co by se dalo nazvat publikem, a dá se říct, že jejich název zcela odpovídal i jejich stylu. Po většinu času se pohyboval v rockových vodách, ale místy sklouzl až na tvrdé metalové dno. Možná až příliš tvrdé, hrdelní zpěv, či spíše řev, jako by byl ve většině času mimo mísu.

Po The Paranoid už nastoupila první vystupující, kvůli které přišel větší počet lidí, a podle toho to také vypadalo před scénou. Člověk by řekl, že rockery, kterých bylo mezi diváky většina, nebude Kristína zajímat, ale ono naopak. Samozřejmě že se na jejich zájmu podepsalo i to, že je to po čertech hezká holka, což podtrhla i upnutým tílkem a podobně přiléhavými kalhotami, ale i když spustila nedávný singl "Jablčko", nevypadalo to, že by jim zněl nelibě. Ono totiž kupodivu naživo její písničky vyzněly daleko lépe než jejich kolovrátková podoba v rádiu, a především se ukázalo i to, že Kristína je velmi dobrá zpěvačka, která dokáže navázat kontakt s publikem, rozezpívat si ho jako třeba v houpavé "V sieti ťa mám". Naopak poněkud nudné finální "Horehronie" bych vyvrcholením rozhodně nenazval.

Ještě když se mladá Slovenka činila na pódiu, už její snažení rušily z vedlejšího pódia bubny udávající posléze tempo Peteru Nagyovi. Skoro bych si dovolil tvrdit, že si to mohl dovolit. Společně s No Name, kteří už na Benátskou noc jezdí také nějaký ten pátek, působil, jako by byl v Liberci doma. Na scénu naběhl s kapelou Indigo v takřka cirkusovém outfitu a hned na počátku vypálil takové hity jako "Profesor Indigo" nebo "Poďme sa zachrániť". Přivítání se mu dostalo i od publika, které se v tu chvíli už opravdu dalo počítat na tisíce. Navíc ve chvíli, kdy spustil věci jako "Psi sa bránia útokom" nebo "Chráň svoja bláznostvá", začaly zpívat už i poměrně vzdálené zadní řady. Je ale s podivem, že Nagy sám, nikoli útokem, se úspěšně ubránil tomu zahrát diváky několikrát chtěnou "Kristínku". Vystoupení Petera Nagye nebylo sice dokonalé, byly i chvíle, kdy se jaksi nesešel s kapelou, nicméně publiku to bylo fuk a nejen při deathmetalovo rastamanovských srandičkách bubeníka Laca Kováče se výborně bavilo.

Stejné nadšení mu pak vydrželo i dále, kdy si pódium zaskládala se svýma Marshallama legenda slovenské hardrockové scény Tublatanka. Vzhledem k počtu diváků v tu chvíli už bylo těžké mluvit pouze o jakémsi prologu. V době, kdy trio hráblo do kytar a rozezněly se první riffy, vlastně festival začal. Atmosféra i díky znatelnému přitvrzení patřičně zhoustla a Maťo Ďurinda servíroval mix starších písniček i těch z posledního alba "Svet v ohrožení". Bez mučení se přiznám, že původní Tublatanku jsem naživo nikdy nezažil, nicméně i tato sestava působí neskutečně charismaticky, obzvláště pak baskytarista Juraj Topor. V setlistu Tublatanky pochopitelně nemohly chybět takové věci jako "Pravda víťazí" nebo "Skusíme to cez vesmír", ovšem dostalo se i na zvolnění "Dnes mám rande se svojim mestom". Asi nikoho nepřekvapí, že Tublatanka byla prvním interpretem, u kterého si diváci vynutili i přídavek.

Vzhledem k předchozím řádkům těžko odhadovat, kdo byl čtvrteční večer braný jako headliner. Zda Tublatanka, nebo po nich nastoupivší No Name. Košičané zřejmě nechtěli ponechat nic náhodě a v tu chvíli již ve tmě se topící publikum doslova zaplavili hity, pěkně jedním za druhým. Nejprve se ptali "Ćím to je?", vzápětí si nesouvisle odpověděli "Nie, alebo áno". Druhou jmenovanou ale měli radši ponechat na pozdější dobu, kdy jakýsi mladík požádal svoji přítelkyni přímo z pódia o ruku. Zda ovšem odpověděla Nie, alebo áno, se širší osazenstvo nedozvědělo. Nicméně z indicií následné dvojice songů "Večnosť" a "Starosta" (nebo primátor?) by se dalo usuzovat, že odpověď byla kladná. Mimochodem právě "Večnosť" dostala výborné, napůl intimní a napůl jazzové aranžmá. Na rozdíl od kapel před nimi byla při jejich koncertu velmi uvolněná atmosféra. Za všechno mohou především vtípky zpěváka Igora Timka, často směřované na svah posetý sedícími lidmi naproti pódiu. V lehce humorném duchu se nesly i přídavky. No Name se ani nepokusili odejít. Prostě se jako rozloučili, pak vzali znovu do ruky nástroje a dali ještě "Žily" a "Ty a tvoja sestra".

Slovenský večer uzavřeli ještě Horkýže Slíže, nicméně ty už řada lidí, stejně jako já, neviděla. Radši se šli připravit na dnešek, kdy nás v Liberci čeká Arakain, Jaromír Nohavica, Mig 21, Emir Kusturica, Gamma Ray a především Bryan Adams.