Svět Passion Pit a zvláště jejich frontmana Michaela Angelakose není růžový, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud jste pozorně poslouchali debutovou nahrávku "Manners", dříve nebo později vám muselo být jasné, že pod slupkou chytlavých melodií se skrývají texty plné temnoty. Ale právě ona magická chytlavost a skvěle vystavěné synth-popové hity z kapely udělaly senzaci. Pokus číslo dvě v podobě "Gossamer" by se rád držel ve stejné rovině a daří se mu to.

Samozřejmě je přítomen takzvaný "syndrom druhé desky", ale s ním se Passion Pit vypořádali se ctí. Chytlavé melodie zůstaly, ale větší prostor dostala Angelakosova emocionální nestabilita, díky čemuž je ona zmíněná temnější atmosféra zřetelná už po prvním poslechu a málokdy se objeví pozitivní myšlenky. Mnoho skladeb se zabývá jeho problémy s alkoholem a jen občas se objeví něco jako světlo na konci tunelu (jako například v "On My Way", kde zpívá: "All these demons, I can beat 'em"). Do toho si přidejte právě zrušené turné kvůli stavu jeho duševního zdraví a musí vám být jasné, že všechno tohle se musí na nahrávce nutně odrazit i hudebně.

A tak až na pár výjimek vás tentokrát hudba a popové melodie neodpoutají od zpěvákova sdělení. Mezi ty skladby, které to ještě částečně maskují, bych zařadil úvodní "Take A Walk". Ta ve vás těžko vyvolá dojem, že jejím tématem jsou vlastně penzijní fondy a daňový systém (na druhou stranu na tohle téma těžko najdete chytlavější píseň). Pokud ale dáme texty stranou, zůstane nám hned několik hodně povedených skladeb.

Mezi silné momenty patří soulová osobní zpověď ve stylu kanadských No Kids "Constant Conversations" (právě jedna z těch skladeb, v nichž se Angelakos vypořádává s alkoholem). "Carried Away" je popina jak dělaná pro festivalová pódia (jestli se na ně tedy kapela někdy vrátí), zatímco v případě "I'll Be Alright" a "Cry Like A Ghost" si muzikanti částečně došli pro inspiraci do kuchyně Rustieho (chipmunkovské samply a virbly).

Hitovost "Manners" na "Gossamer" částečně vystřídala naléhavost sdělení, které tentokrát klouže hned po povrchu. Působí tak navenek jako pouhý odvar debutu, ale ve skutečnosti je mnohem dospělejší, bombastičtější (s velkými refrény) a vlastně i místy zábavnější. A o tom všem by přece druhá deska měla být. Doufejme, že se Michael Angelakos dá brzo dohromady a že k nám Passion Pit někdy přijedou zahrát. Tahle hudba totiž stejně nejlíp vyzní naživo.