Zábavný a přitom nikoliv pitomý, povrchní či dokonce jednoduchý. Přesně takový je indie rock v podání kapely Walk The Moon, která chtěla na nové album přenést "jádro" své tvorby, tedy živá vystoupení. Energie skutečně z jejich eponymní dílka chvílemi vyloženě sálá jako jiskry poletující kolem ohně. Dostanete chuť skákat, točit se, nahlas se smát. Protože těch jedenáct skladeb je plných bezelstné radosti ze života a muziky. Deska šlape bez jediného zaškobrtnutí, zastaví se až u deváté skladby "Iscariot", mimochodem jedné z nejsilnějších na desce.

Procházka světem čtveřice z Ohia navíc nabízí několik jasných hitovek, jako jsou skladby "Anna Sun" a "Jenny". Jejich protipól na albu tvoří pomalejší a melodičtější "I Can Lift A Car", v níž vyniká dramaticky vypjatý a přitom až dokonale čistý Petriccův zpěv. Znát je tu nejen koncertní zkušenost, ale i emoční vklad, který kapela do své hudby promítá bez jakýchkoliv zábran a předsudků - což je jedna z jejích největších předností.

Koncepčně deska krásně drží pohromadě, když v přehrávači dohraje, ticho je najednou nesnesitelné, takže si ji okamžitě pustíte znovu. Ten energický příval má ale i svoji negativní stránku - písničky fungují každá sama za sebe, na albu při prvním poslechu ale přece jen splývají dohromady ve valící se hudební masu. Kapele zatím chybí jasný rukopis, který by její skladby od zbytku nezávislé rockové scény jednoznačně odlišil.

Přece jen jde o první oficiální nahrávku, byť Walk The Moon vznikli již před několika lety a ve studiu také neseděli poprvé. Osobně mi asi nejvíce připomínají Foster The People a Keane. Nebo trochu "naředěné" The Killers. Zda se v hitparádách, kam je nyní "vyhnala" skladba "Anna Sun" udrží delší dobu, je ovšem otázka hodná proroka nebo kouzelné vědmy (a to já rozhodně nejsem).

Na aktuální desce Walk The Moon je nicméně jasně znát cesta, kterou se americký nezávislý rock hodlá v následující sezoně vydat. Rozhodně nečekejte nic temného nebo depresivního, ba ani melancholického. Naopak. Podle všech indicií totiž nastává čas, kdy se (nejen v zámoří) bude na rockových koncertech zase spíše bezhlavě tančit než zadumaně přemýšlet. I když i to je pouhá spekulace. Walk The Moon jsou prostě příjemné osvěžení - i co se týká poměrně inteligentních textů.

"Pořád máme pocit, že to snad ani není realita. Vždycky jsem snili o úspěchu a on teď skutečně klepe na naše dveře," přiznal pro MTV frontman a zpěvák Walk The Moon Nicholas Petricca. "Je zajímavé, jak pohyblivý cíl úspěch je. Kdysi jsme byli rádi, když na náš koncert přišlo více než deset lidí. Teď si myslím, že skutečně spokojeni budeme až v momentě, kdy uděláme z Coldplay garážovou kapelu," dodal kytarista Eli Maiman. Malé cíle si Walk The Moon očividně nekladou, což je koneckonců jedině dobře. Byť pravděpodobnost, že smetou britské idoly z čel světových hitparád, je zatím mizivá, na světovou scénu vykročili tou správnou nohou.