Hlavní program letošního finále Pohody patřil z velké části ženským hlasům. Představily se Anna Calvi, Emilíana Torrini nebo Warpaint. Byly jsme i u ostatních koncertů na velkých pódiích. Kdo chtěl, mohl si užít poslední večer v Trenčíně až do rána.
© Martin Chrz / musicserver.cz Slunce se pomalu kutálelo k ještě rozpálenému obzoru a britským
Guillemots se na hlavním pódiu povedl zřejmě rekordní kousek letošního festivalu - během vystoupení zhruba tak stokrát znásobili své publikum. Ono to nebylo tak těžké, když zpočátku před nimi stál hlouček asi padesáti lidí... Byl totiž čas, kdy se většina festivalových harcovníků vyrazila převléct na večer, protože obloha hrozila podobně jako v pátek bouřkou. Možná k jejímu uklidnění přispěl právě klenutý atmosféricky alt-pop formace kolem frontmana Fyfeho Dangerfielda. Poslední noc se na festivalu nakonec odehrála pod jasnou oblohou za ideálních podmínek. Čtveřice ovládla pódium s naprostou lehkostí, jen škoda že zpočátku zlobil zbytečně naddimenzovaný zvuk a hlavně basy. Přitom právě jemný zvuk kontrabasu tvoří jejich specifický prvek. Odehráli průřez singly a nadhodili i něco z prvního zástupce jejich ambiciózního kvartetu desek, které chtějí ještě během roku vydat. Nová nahrávka "Hello Land!" pro ně znamená alespoň částečný návrat do fazóny, v jaké byli naposledy na skvostném debutu. Věci z něho patřily v setlistu k největším držákům: fantazijní "Made Up Love Song 43", úderná "Trains To Brazil" nebo závěrečná "Sao Paolo" ukázaly, že Fyfe má talentu i espritu jako málokterý zpěvák a songwriter.
© Martin Chrz / musicserver.cz Něco podobného by se dalo říci i o
Anně Calvi Nepatří k hezounkým křehulím a její projev není ani tak o něžnosti, jako o spalující vážni a emocích. Průchod jim dávala nejen skrze pevný hlas, ale taky skvělým citem pro dramatický timing. A taky zkreslení z jejího Telecasteru měly dost prostoru na vyznění, hraje totiž jenom v triu, což je pro její šansonový přístup naprosto ideální podbarvení. Ostatně v setu nechyběl ani její anglický cover "Jezebel" od Edith Piaf, jinak odehrála prakticky celý eponymní debut. Vrcholem nakonec nebyla ani tak celkem rutinně odehraná hitovka "Desire", jako spíše dynamičtější "No More Words", "The Devil" nebo "I'll Be Your Man", některé z nich rozvedla sérií krátkých bluesových kytarových frází a více si v nich hrála s výrazem. Jen škoda, že skončila téměř čtvrt hodiny před vymezeným časem. Její koncert totiž nabídl zajímavý kontrast k většině ostatních headlinerů - nebyl jen příjemnou zábavou složenou z pozitivních emocí, ale měl v sobě démonickou kvalitu a dráždivou porci temnoty.
© Martin Chrz / musicserver.cz Hladivé tóny a melodie ale přišly hned v zápětí na hlavním pódiu, kde se představila islandská
Emiliana Torrini s kapelou. Když jsem před dvěma lety
psal o jejím pražském koncertu, že zmenšila Palác Akropolis v obývák a na závěr málem rozdávala koláčky s čajem, dalo se to říci i o trenčínském letišti - jen místo obýváku si třeba dosaďte zahradu za domem. Hlavní roli měly songy ze zatím poslední a už čtyři roky staré řadovky "Me And Armini", a i když mi přišlo, že jí chvílemi chyběla jiskra, poslední rozloučení slunce za doprovodu "Big Jumps" nemělo chybu, čerstvou tmou pak krásně proudila ozvěnami a dozvuky zahalená "Gun".
© Martin Chrz / musicserver.cz Když jsem minulý rok slyšel
Warpaint naživo, byl jsem dost zklamaný - působily jako indie panenky na klíček, které mají šikovně zmáknutou personální politiku (o nepřímém propojení s RHCHP už se psalo dost), ale na pódiu skutek utek. Tentokrát ho však našly. Rády staví svou ženskost na odiv a lehce provokují, což v kombinaci s poletujícími vokály a rozmazanými kytarami vytvořilo atmosférou vlhký sen indierockového fanouška. Vyvrcholení přišlo v mém případě spolu s největší hitovkou "Undertow", závěrečná "Beetles" orgastické pocity příjemně udržela.
© Martin Chrz / musicserver.cz U laciných sexuálních metafor by se ještě dalo chvíli zůstal, protože v případě
The Kooks se přímo nabízejí. Taky na Slovensku vytvořili kotel před pódiem z velké části
náctky. A pro ně to byla nepřerušovaná extáze. Britští hezounci vytahovali melodie jak králíky z klobouku, a ačkoli člověku nemusí jejich baličský přístup ladit, mají doslova továrnu na popové laskominky. Servírovali je suverénně, převázané červenou stužkou pubescentních klišé, až jsem si občas přišel jako kdysi na večírcích, kde se cucá víno, zkouší první polibky a otázky typu:
"Nepůjdem se projít?". The Kooks odmítají jako kapela dospět, ale ani se jim nedivím, protože nejlíp jim jdou krátké a nekomplikované písničky o lásce. Můžete je za to milovat, nebo se jim smát, ale ta přímočarost je naživo sympatická.
© Martin Chrz / musicserver.cz Podruhé za večer jsem musel přehodnotit svůj dosavadní přístup ke kapele - v tomto případě k
The Horrors. Při dosavadních dvou setkáních na polském Offu a ostravských Colours vždy působili na velkém pódiu dost bezradně a zařadil jsem si je mezi studiové počiny. Možná to bylo přece jenom sevřenějším prostředím na Orange Stage nebo jim prostě jen sedla noc, ale tentokrát byl jejich koncert hodně
v Pohodě. Ještě větší důraz než v Ostravě kladli na elpíčko "Skying", a ačkoli se vokál Farise Badwana ztrácel pod shoegazovými vrstvami, nebylo to na škodu, protože zvukově náročný amalgám držel tentokrát pohromadě a byl dost nahlas, aby hluková složka jitřila emoce sama o sobě.
© Martin Chrz / musicserver.cz Mezitím ve stanu Dome vraceli
Public Enemy hip hop k jeho rebelským kořenům, stihl jsem jen kousek, ale zdálo se, že to mohla být docela show, protože tihle chlápci se drží v drsném ringu rapu s vytrvalostí i urputností Rockyho. Na hlavní stage zatím
Chase & Status ukazovali, kam vyrostl (přerostl?) drum'n'bass a dubstep - bylo to velké, barevné a se spoustou nablýskaných breaků pro davy a chytlavých vokálů. Ti, kteří před několika lety předvídali dubstepu velký potenciál, asi ani netušili, jakou budou mít pravdu a jak moc je jeho swingující beat všežravý.
Taky hudba Portico Quartetu si bere prvky z původního dubstepu (nikoli však z jeho současné přeplňované podoby), přesto jde o téměě pravý opak toho, co se dělo ve stejné době na hlavním pódiu. S letošním třetím albem se britští hudební zadumanci posunuli více k elektronice, ale jejich jedinečný mix jazzového minimalismu s rytmickými prvky posbíranými po celém světě zůstal, stejně jako výrazné používání originálního perkusivního nástroje
hang. Ani nevadilo, že kvůli čekání na nástroje, které se sekly někde na cestě, museli vystoupit později v noci - k jejich hypnotické hudbě se hodila pokročilá hodina perfektně. Skvělá meditativní tečka za letošní Pohodou.
Celkové shrnutí festivalu přineseme v posledním reportu.